Co vůbec znamená mít na vybranou?

Knize neurovědce Roberta Sapolského Máme na vybranou? se v lednovém Vesmíru věnoval Ivan H. Tuf.¹⁾ Nyní se k ní a k otázce existence svobodné vůle vracíme rozsáhlejším textem evolučního biologa Petra Turečka.

Co znamená, že činíme nějaké rozhodnutí „svobodně“? Nejsnazší je vymezit taková rozhodnutí proti těm, která taková nejsou. Když se proti vám vyřítí kamion a vy ve zlomku sekundy strhnete volant, abyste zabránili srážce, nebo ještě lépe, když vám před obličejem někdo znenadání tleskne a vy mrknete, nejedná se o promyšlený čin. Uděláte to pokaždé, stejně jako to udělá přes 99 % lidí; všichni s výjimkou těch, kdo mají poruchu na neuronální dráze mezi uchem, mechanoreceptory v rohovce detekujícími náraz vzduchu, sítnicí (která signál o rychlém pohybu poblíž oka předává zkratkou přímo mozkovému kmeni) a svaly očního víčka.

Podobně automatické mohou být akce pramenící z železných zvyků, které jsme si v průběhu života upletli. Když jdu ve čtvrtek ráno do práce, vyrazím od vchodových dveří vpravo, abych koupil skvělé slané tyčky u pana koláčníka Doležala na společnou poradu-snídani (a rozhodí mě, když má náhodou zavřeno). Většinu ostatních dní vyrážím automaticky vlevo (a někdy se mi to stane i ve čtvrtek a pak se na tramvajové zastávce divím, že nemám pytlík s pečivem).

Když jsem ale v neznámém městě a ranní hlad mě vyžene za potravou, rozmýšlím se. Koukám do mapy. V tu chvíli se střetávají různé motivace, různé názory a podnázory částí a podčástí mého mozku, až si nakonec z výsledku „na 60 % by bylo lepší jít vpravo za roh do supermarketu a na 40 % jít několik bloků na opačnou stranu, kde je náměstíčko s kavárnou“ náhodně vytáhnu jednu nebo druhou (klidně tu méně pravděpodobnou) možnost. Jít vždy na tu stranu, ke které se mírně přikláníme – nikdy nezkusit vsadit na černé koně našich rozcestí –, je v dlouhém horizontu horší než se občas vystavit šanci nechat se příjemně překvapit jackpotem. Vědí to třeba investoři, kteří místo výhradního sázení na největší favority preferují rozkládání investic mezi více konkurentů v poměru k pravděpodobnostem jejich úspěchu. (A „vědí“ to i naše geny, které „investují“ do našich těl. Genetické alele by se mohlo šeredně vymstít, pokud by v nejistém světě činili všichni její nositelé v identických situacích identické volby.) I pomineme-li, že občas je souboj alternativ tak vyrovnaný, že hodit si rychle korunou je daleko lepší než pálit čas a energii na hledání optimálního řešení, z dlouhodobého hlediska se zkrátka nevyplatí náhodu z našeho ne vždy zcela informovaného rozhodování vyhánět.

Mozek, který podobná slosování pořádá, je značí specifickou emocí „Dávej pozor! Tohle je zásadní příležitost se poučit. Až budeš příště v podobné situaci, ať je to přinejhorším 70 : 30 ve prospěch té lepší varianty!“ Protože je podobný rozhodovací vzorec kulturně univerzální, není divu, že koncept ekvivalentní „svobodné vůli“ najdeme ve většině jazyků, jak píše slavný neurovědec a evoluční biolog Robert Sapolsky ve své knize z roku 2023, která nedávno vyšla i česky.²⁾

Kresba Vladimír Renčín

Originální název Determined: A Science of Life without Free Will (Předurčení: Věda o živém bez svobodné vůle) je mnohem jednoznačnější než ten, ke kterému sáhla nakladatelství Argo a Dokořán spolčená v edici Zip, a rovnou předznamenává hlavní problém Sapolského knihy. Sapolsky je přesvědčen o platnosti tvrdého inkompatibilismu, tedy o tom, že svět je deterministický a svobodná vůle neexistuje. K tomuto názoru, jak sám píše, dospěl „už hodně, hodně dávno“. Paranáboženské přesvědčení u něj tedy předchází důkladnému studiu literatury a na knize je to vidět. Výběr zdrojů je vychýlen ve prospěch těch, které Sapolského pohledu nahrávají, a těch, které lze z inkompatibilistického stanoviska mimořádně snadno kritizovat. (Něco podobného děláme do jisté míry při stavbě vědeckých argumentů všichni. Dá se to snad pochopit v případě krátkého článku. Hůře se to snese u knihy, která má stovky stran a prezentuje se jako „pohled moderní vědy“ namísto „pohledu jednoho misionáře zaměstnaného na univerzitě“.)

Pro determinismus všechno!

Materiál na slaměného panáka oponentů tvrdého inkompatibilismu si Sapolsky určí už v úvodu, když prohlásí, že se bude zabývat nejčastěji argumenty tzv. „kompatibilistů“, filozofů a právních vědců, kteří považují determinismus za slučitelný se svobodnou vůlí. Pan profesor to má pak jednoduché: pokud se argumentační cvičení o povaze volby odehrává na půdě determinismu, lze veškeré koncepty „skutečné“ svobody snadno dekonstruovat. Veškerá hlediska, která vycházejí z předpokladu, že svět deterministický není, jsou v knize předestírána neochotně a bývají uzávorkovávána („Laplaceovský determinismus se na subatomární úrovni podle všeho skutečně rozpadá, nicméně je hodně nepravděpodobné, že by takový prťavý indeterminismus jakkoliv ovlivňoval naše chování“).

Sapolsky tu naráží na Laplaceova démona, který trůnil v jádru debat o svobodné vůli 19. století. Jedná se o vševědoucí entitu, která zná dokonale polohu i hybnost každé částice ve vesmíru. Dokáže tedy ve své mysli s neomezenou přesností přehrávat pásku dějin tam a zpátky. Každý stav světa včetně stavu každé bytosti před „rozhodnutím“ a po něm, které zdánlivě činí, je plně určen (determinován) stavem předchozím. Ve světě Laplaceova démona jsou všechny volby iluzorní.