Staletý konflikt stále plane

Minulý díl pojednával o tom, že oheň je přirozenou součástí madagaskarských savan. Proto může být v lidských rukou i užitečným nástrojem. Jak je tomu ale v deštných lesích, jejichž přirozenou součástí požáry nejsou?

Nejkontroverznější oheň se na Madagaskaru používá při tavy. To je široce užívaný termín, jímž malgaština pojmenovává hospodaření typu pokácej a spal (v angličtině „slash-and-burn cultivation“).¹⁾ Technika v sobě spojuje evropské praktiky mýcení, žďáření a kopaničářství (neboli cyklického hospodaření s půdou). Na Madagaskaru ji používali už první osadníci, kteří na ostrov připluli někdy před 2000 lety. Je však mnohem starší a celosvětově rozšířená. Ve Švédsku jí říkají svedjebruk, Mayové ji nazývali milpa, v Indonésii je známa pod označením sawah atd. V minulosti ji používali skotští a irští osadníci v Apalačských horách nebo Indové hledající obživu mimo záplavové oblasti velkých řek (jhum). Dodnes se využívá na mnoha místech celého světa od amazonských nížin přes Afriku po vrcholky hor v Indočíně.

Podstatou tavy a všech podobných postupů je zúrodnění. Zatímco v usedlém polním hospodaření zajišťuje každoroční slušnou úrodu hnojení, pletí a orba, tavy spoléhá na čas a oheň. Dostatek živin v půdě zajišťuje v cyklickém hospodaření úhor. Zem je krátkou dobu úrodná, pak leží delší čas ladem a živiny se v půdě doplní přirozenými procesy. Jejich další přísun těsně před výsadbou plodin zajistí popel ze spálené vegetace. Tím, že půda musí dlouho „odpočívat“, je tavy mnohem náročnější na rozlohu.