Ztracený ráj?

Mýtus ztraceného ráje je častým námětem historické literatury. Do názvu článku jsme si vypůjčili titul básně Johna Miltona, která ovlivnila generace západních literátů a vědců posledních staletí. Není náhodou, že slovo „příroda“ poprvé použil Josef Jungmann právě v překladu Miltona. Do té doby používaný pojem „přirozenost“ lépe odráží problém, s nímž se tu budeme potýkat. Jak moc přirozený byl život našich dávných předků – domněle vznešených divochů v domněle ideální přírodní krajině staršího holocénu?

Cesta od několika málo drobných a roztroušených skupin našich předků k současné celoplanetární dominanci lidí byla dlouhá a trnitá a v mnoha ohledech jí dodnes nerozumíme. Jisté je, že náš druh, Homo sapiens, obývá tuto planetu již bezmála čtvrt milionu let a po většinu doby svého vývoje nevybočoval z rámce fungování svých příbuzných na ostatních kontinentech (H. neanderthalensis, asijský H. heidelbergensis a další; viz také Vesmír 76, 563, 1997/10). Ale pak prodělal změnu, která jej hluboce ovlivnila na další desetitisíce let.

Průchod hrdlem lahve a otevření nových zdrojů

Před 75 tisíci lety vybuchla indonéská Toba. Erupce přímo zdevastovala okolí do vzdálenosti tisíce kilometrů a spustila velmi razantní ochlazení. Dá se říci, že uspíšila nástup vrcholu doby ledové a dotkla se všeho živého na planetě. Naši evropští bratranci uzpůsobení chladu – neandertálci – se s nastalou změnou patrně vypořádali nejlépe. Jak zareagovali naši přímí předkové? Díky výzkumu lidského genomu je víceméně jisté, že v době shodující se s výbuchem Toby prošla populace moderního člověka demografickou krizí – pověstným genetickým hrdlem lahve, které zredukovalo náš počet na pouhých několik tisíc párů.

Jak souvisí výbuch sopky s tématem článku? V čase vzdáleně, ale přesto zásadně. V oné době totiž pozorujeme klíčovou proměnu kulturního projevu moderních lidí. Mění se vyráběné nástroje směrem k větší efektivitě využití surovin a mění se potravní preference ve prospěch širokého spektra využívaných zdrojů. Z moderních lidí se stávají potravní oportunisté, kteří nepohrdnou ničím, co lze sníst. Včetně rostlinné stravy, která předtím byla zřejmě jen doplňková. Nadále už vždy a všude využijí dostupné zdroje v celé nabízené šíři, a to včetně zdrojů sladkých vod a moře. Dalo by se říci, že potravní specializací Homo sapiens je od této doby nespecializace.

Aktivní využívání rostlin se od té chvíle táhne naší historií jako červená nit a je do něj zapojena velká část naší invence. Ne nadarmo vidíme první doklady rozsáhlého vypalování pralesů Bornea či Austrálie již v době před padesáti tisíci lety. I v tak typické lovecké kultuře, jakou je moravský pavlovien (patrně jediná lovecká kultura na našem území, která se dostala na úroveň komplexních lovců a sběračů – tedy do vzácné situace, kdy její tvůrci žijí v blahobytu a přebytku zdrojů), byly rostlinné zdroje intenzivně využívány.

S počátkem našeho interglaciálu, holocénu, se podmínky pro využití rostlin ještě zlepšily. Najednou byl všude dostatek živin a vody a oteplení přálo růstu. Není tedy překvapivé, že ve všech koutech světa začali lidé postupně s rostlinami intenzivně experimentovat. Přijít na to, že semeno vyklíčí, nebyl jistě problém pro někoho, kdo tráví celý svůj život pozorováním a respektováním zákonitostí živé přírody. Odtud je již jen malý krůček k aktivní manipulaci s rostlinami, která nakonec vyústí v zemědělství. Jeho počátek rozhodně nemá formu náhlého osvícení malé skupiny lovců a sběračů. Je to globální multicentrální proces. Naši předkové nemuseli něco zvláštního objevovat, šlo spíše o to, zda v jejich teritoriu byly k domestikaci vhodné rostliny.

Oheň jako nástroj ekosystémového inženýrství