Hledání počátků moderního člověka

Také my, Evropané, podobně jako Američané či Australané, bychom si měli zvykat na pocit, že na našem kontinentu kdysi žila domorodá populace, kterou jsme vytěsnili. Rozdíl je v tom, že k těmto změnám došlo už před více než 30 000 lety a dovídáme se o nich jen prostřednictvím antropologie a archeologie. V krátkém časovém úseku zmizely domorodé populace neandertálců (Homo sapiens neanderthalensis) a po celé Evropě se rozšířily populace s kulturou mladého paleolitu („anatomicky moderní lidé“ – Homo sapiens sapiens). Od neandertálců se lišily utvářením kostry, nesly podstatnou část moderních anatomických znaků a již se podobaly nám, současným lidem. Řada otázek však je nedořešená. Proč a jak se v Evropě tito anatomicky moderní lidé objevili? Byla to velká invaze nových obyvatel, nebo k jejich vzniku geneticky přispěli domorodí neandertálci? Postupně se vyhranily dva protichůdné názory:

Přechod od neandertálských populací k modernímu člověku probíhal pomalu, v podstatě na místě, a neovlivnily ho populace z jiných regionů. Podle této představy jsou neandertálci našimi přímými předky. Tuto teorii zastávají především M. Wolpoff, D. Frayer, F. Smith ad.

Větší skupina již anatomicky moderních lidí přišla z jiného regionu a nahradila domorodé neandertálce. To ovšem neznamená, že bychom měli neandertálce automaticky považovat jen za jakousi primitivní skupinu. Tuto teorii zastávají především Ch. Stringer, R. Andrews, M. Day, B. Vandermeersch ad.

První evropský velký soubor anatomicky moderních kosterních pozůstatků pochází z Moravy (z Mladče, Předmostí, Dolních Věstonic, Pavlova a Brna). Dnes se zdá, že antropologické studium tohoto kosterního materiálu podporuje spíše druhou hypotézu, tedy příchod moderního člověka do Evropy. To však vyvolává potřebu někde nalézt oblast s takovými fosiliemi, které by se našim mladopaleolitickým fosiliím podobaly, a navíc je časově předcházely. Odkud k nám mohl přijít anatomicky moderní člověk? Při řešení této otázky opakovaně provokuje velice zajímavý průběh hominidní evoluce na Předním východě. Někteří badatelé se domnívají, že mezi vznikem anatomicky moderního člověka a některými fosilními nálezy z Předního východu existuje souvislost. Snad můžeme odpověď hledat právě zde. Při výzkumech jsme navíc narazili na okolnosti, které nově osvětlují evoluci evropských neandertálců, umožňují nové interpretace a nabízejí nové archeologické modely pravěkých kultur. Oblast Předního východu poskytla model hominidní evoluce ve svrchním pleistocénu.

Dějiny lidstva mají ve fascinující oblasti Předního východu mnohé uzlové body. Můžeme zde hledat kořeny městské civilizace či první stopy zemědělských kultur. Výjimečnost Předního východu má dobré geografické předpoklady, neboť spojuje tři velké kontinenty – Evropu, Asii a Afriku. Nebude proto divu, pokud i počátek moderního člověka bude s touto oblastí nějak souviset. Při velkých migracích museli lidé touto křižovatkou procházet. Podle paleoklimatologických výzkumů se navíc zdá, že to nebyla oblast nehostinná. I v chladnějších čtvrtohorních výkyvech si Přední východ zachoval příznivé klima a bohatství potravinových zdrojů.

Hominidní fosilie již od 30. let objevovali v četných jeskyních tohoto území významní badatelé: T. D. McCown, D. Garrodová, R. Neville, C. McBurney, R. Solecki, H. Suzuki, B. Vandermeersch, O. Bar-Yosef ad. První nálezy pocházejí z Galileje (jeskyně Schul, Amud, Kafza, Tabún, Kébara), pozdější z Kyrenajky (jeskyně Haua Fteah), Sýrie (jeskyně Dederíja) a Kurdistánu (jeskyně Šanidár). První badatelé však neměli k dispozici přesné datovací metody a stáří svých nálezů kladli před 40 000 – 50 000, výjimečně až 60 000 let. Také hodnocení antropologických nálezů bylo poplatné představám o jejich nižším stáří. Klasická metoda datování radioaktivním uhlíkem je totiž vhodná pouze pro období posledních 40 000 let, výsledky ze starších usazenin mohou být podhodnocené. Teprve v poslední době byly dalšími datovacími metodami, jako jsou elektrospinová rezonance (ESR) a termoluminiscence (TL), časově podstatně hlouběji datovány jeskyně Schul a Kafza. Jejich nové datování se překvapivě posunulo před 80 000 až 100 000 let. Podobně byl nově datován i nálezový sediment z jeskyně Tabún – až na 120 000 let.

Tato datování poskytla nový obraz vývoje člověka na Předním východě. Dosud nejstarší hominidní fosilie patří do období před 250 000 až 350 000 let. Bohužel je to jen lebeční fragment pojmenovaný podle místa nálezu jako Zuttiyeh. Zlomek se skládá ze šupiny čela, nadočnicových oblouků a části kosti klínové a lícní. Několik morfologických znaků ukazuje, že člověk ze Zuttiyehu se nepodobal ani neandertálcům, ani moderním lidem.

Až další skupina nálezů z Předního východu, asi z období mezi 50 000 – 100 000 let, představuje skutečné postavy našeho příběhu. Nejprve skupinu neandertálců, do níž řadíme kosterní pozůstatky z Amúdu, Kébary a Šanidáru, s jistými výhradami i problematické fosilie z jeskyně Tabún. A konečně se dostáváme k nálezům klíčovým pro naši otázku – vzácným kosterním pozůstatkům lidí, kteří na Předním východě žili v téměř tomtéž časovém období jako neandertálci, ale jejichž tvar lebky i těla byl už jiný. Morfologicko-anatomická analýza ukazuje, že nejspíš jde o nejstarší moderní lidi. Tyto fosilní pozůstatky pocházejí z výplní dvou jeskyní – Kafzy a Schulu.

Přední východ, kde se dají kamenné artefakty sbírat přímo na povrchu pouští a polopouští, už dávno přitahuje české odborníky. Mezi prvními byl pražský badatel Jaroslav Petrbok, který zamířil do Palestiny, profesor Karel Absolon se v rámci svých široce pojatých srovnávacích studií vydal do Alžírska a Tuniska. Podle tehdejších Absolonových představ se totiž paleolitické lidstvo, směřující z nitra Asie na západ, rozdělilo do dvou proudů – prvý osídlil Evropu a druhý severní Afriku.

V letech 1979–1981 se jeden z nás zúčastnil terénního průzkumu na území Libye (zejména ve Fezzánu), který tehdy organizoval J. Jelínek v rámci projektu nového tripoliského muzea. Přestože centrem zájmu byla předeveším dokumentace skalního umění v kontextu kamenných nástrojů nalezených v okolí, podařilo se podrobně prozkoumat i několik lokalit podstatně starších. První z nich byla Džerma, rozlehlé naleziště středního paleolitu (acheuléenu) s typickými pěstními klíny, rozložené na povrchu hamady (skalnaté pouště) v údolí Wádí Adžál. Druhé, Wádí Buzna, bylo nesporně mladší, neboť technologie kamenných nástrojů byla pokročilejší, více se zaměřovala na výrobu dlouhých čepelí a dokládala tak přechod směrem k mladému paleolitu. Jestliže tvůrcem nástrojů z Džermy byla zřejmě nějaká forma časného Homo sapiens (ne-li dokonce pozdního Homo erectus), tvůrcem artefaktů z Wádí Buzny si vzhledem k vyvinutější technologii zdaleka nejsme jisti. Roku 1987 prováděl obdobný terénní průzkum Egyptologický ústav Univerzity Karlovy na území československé koncese v Abusíru u Káhiry. Velké množství kamenné industrie leželo na povrchu pouště přímo v okolí pyramid. Svou technologickou úrovní lze tyto nástroje zařadit někam do přechodného období mezi vznikem industrií v Džermě a Wádí Buzna.

Když v osmdesátých letech prováděl Archeologický ústav tehdejší ČSAV systematický výzkum na Stránské skále u Brna, začali jsme na nástrojích vyrobených z místních jurských rohovců rozpoznávat rysy, které nápadně připomínaly přechodné industrie Předního východu. Tomu odpovídalo i stáří příslušné vrstvy, radiometricky určené do doby před 38 000 – 40 000 lety (Vesmír 67, 215, 1988/4).

Podrobili jsme detailní technologické analýze kamenné industrie ze Stránské skály, které jsou uloženy v Archeologickém ústavu AV ČR na pracovišti v Dolních Věstonicích. Poprvé se na českém materiálu použila metoda zpětného skládání jednotlivých odražených artefaktů do původních bloků či hlíz suroviny. Cílem bylo slepit dohromady nástroje, čepele, úštěpy, zlomky a zbytky jader, které se nalezly v prostoru archeologické sondy. Tento proces je dlouhodobý a archeologovi zabere měsíce i roky. Výsledky jsou však pro pochopení pravěkého zpracování kamenné suroviny nedocenitelné. Technologie výroby se dá rekonstruovat od fáze přípravné (odstranění kůry hlízy a příprava plošky či plošek pro budoucí těžbu – odrážení hrotů, čepelí ad.) přes fázi produkční (výroba polotovarů pro nástroje) až po vznik nevyužitelného odpadu (zbytku jádra). Můžeme tak nahléhnout do způsobu myšlení a plánování pravěkých tvůrců. Neméně důležitým výsledkem zpětného skládání je vymezení horizontálního a vertikálního prostoru, v němž na archeologickém nalezišti probíhala těžba jednoho konkrétního jádra a který proto nesporně odpovídá jedné časové epizodě v životě loveckého sídliště.

Materiál ze Stránské skály se zpracovával déle než rok. Sestavili jsme asi 10 velmi kompletních jader a mnoho menších sekvencí z několika úštěpů či čepelí. Rekonstruovaný výrobní postup, který nazýváme bohunická technologie (podle podobné lokality v Brně-Bohunicích, kterou prozkoumal K. Valoch) lze charakterizovat jako propojení středopaleolitického výrobního postupu při těžbě jádra, reprezentovaného vyspělou levalloiskou technologií, s pokrokovou mladopaleolitickou technologií – těžbou z úzké hrany připraveného jádra. Obecně se předpokládá, že první technologie se spojuje spíše s archaickými hominidy, zatímco druhá už s anatomicky moderním člověkem. Toto tvrzení však neplatí bezvýhradně.

Tutéž „přechodnou“ technologii již dříve odhalil P. Volkman na industriích z lokality Boker Tachtít v Negevské poušti, které jsou jen o několik tisíc let starší (vznikly asi před 45 000 let). Podobá se také technologii, kterou jsme poznali ve Wádí Buzna. Žádné z těchto nalezišť sice dosud neposkytlo kosterní pozůstatky člověka a neumožňuje tedy zodpovědět zásadní otázku, která lidská forma touto technologií tvořila, avšak shoda v technologickém myšlení, kterou vidíme v obou tak vzdálených oblastech, je nápadná. To je další důvod k antropologickému studiu starších fosilií moderního člověka z Předního východu.

Nejvíce nás pochopitelně zajímaly počátky vzniku anatomicky moderního člověka a jejich vztah ke středoevropským populacím z mladého paleolitu. Na základě publikovaných popisů a obrazové dokumentace (např. B. Vandermeersch, 1981) se jako nejzajímavější jevila skupina fosilií anatomicky moderního člověka z jeskyní Kafza a Schul, podobná středoevropským mladopaleolitickým jedincům. Jejich nové datování bylo velkým překvapením. Nikdo totiž nečekal tak vysoké stáří prvních populací anatomicky moderního člověka. Spolu s některými africkými nálezy jsou to nejstarší doklady utváření Homo sapiens sapiens a od evropských nálezů z mladého paleolitu je dělí asi 60 000 let.

Naše studium originálních nálezů z jeskyní Kafza a Schul se zaměřilo na srovnání lebek a lebečních fragmentů s ostatními svrchně pleistocenními populacemi. Podrobné srovnání morfologických znaků lebek potvrdilo původní domněnku – tyto pozůstatky jsou již anatomicky moderní. A to i přesto, že zvažujeme některé nejasnosti, nejspíše ovlivněné sexuálním dimorfizmem či vlastní biologickou variabilitou svrchně pleistocenní populace. Morfologické znaky, např. vysoká, krátká a úzká mozkovna se střechovitou výstavbou nebo přítomnost protuberantia occipitalis externa či fossa canina, jsou již plně anatomicky moderní. Teoreticky by mohli jedinci z těchto lokalit souviset s populacemi, které později pronikly do Evropy.

Naproti tomu neandertálci z jeskyní Amúd, Kébara a Šanidár více připomínají evropské („klasické“) neandertálce. Na Předním východě se tato skupina objevila asi před 60 000 až 80 000 let, tedy poněkud později než jedinci z Kafzy a Schulu. První výzkumy již počátkem tohoto století sice ukázaly, že neandertálce Předního východu můžeme srovnávat s neandertálci z Evropy (např. z La Chapelle či z La Ferrassie ve Francii), není však jasné, do jaké míry je jejich populace stejnorodá v celém svém regionu. S přibývajícími znalostmi morfologie neandertálců, především rozpoznáním jejich výlučných znaků, variability těchto znaků a jejich funkčních významů, se představa jediné stejnorodé skupiny zdá být neudržitelná. Navíc se zdá, že předovýchodní neandertálci jsou oproti západoevropským méně morfologicky vyhranění a v některých znacích se dokonce i zdánlivě podobají anatomicky modernímu člověku.

Poslední větší lokalitou, na níž se na Předním východě našly fosilní pozůstatky člověka ze svrchního pleistocénu, je jeskyně Tabún. Antropologické nálezy zde nebyly tak početné – pouze lebka Tabun C1 a robustní mandibula C2 spolu s kosterními zlomky. Stejně jako na nalezištích Kafza a Schul se i zde nově určovalo stáří a bylo z původního odhadu 50 000 let posunuto až do doby před 120 000 let. Tabúnské fosilie jsou navíc zvláštní tím, že sice nesou řadu neandertálských znaků, ale mají i některé morfologické aspekty bližší anatomicky modernímu člověku. Právě proto jsme fosilie z Tabúnu již na začátku článku odlišili od skupiny předovýchodních neandertálců. Když se původně předpokládalo nižší stáří, většina autorů tuto podobnost považovala za náznak přímého přechodu neandertálců k anatomicky modernímu člověku. Objevily se také domněnky o jedné biologicky velmi variabilní populaci tzv. progresivních neandertálců, spojující jedince z Kafzy, Schulu a Tabúnu. Podle dnešního časového schématu, tzn. klademe-li nálezovou vrstvu Tabún C do doby před 120 000 lety, lze vysvětlit relativní podobnost tabúnských nálezů s anatomicky moderními populacemi ze Schulu a Kafzy spíše vlastní evolucí neandertálců, kteří se morfologicky vyhranili až v průběhu posledního glaciálu. Při srovnání s evropskými nálezy se lebka Tabún C1 totiž nejvíce podobá starším neandertálským populacím (např. chorvatským nálezům z Krapiny), tedy skupině, kterou nazýváme preneandertálci. V evolučním schématu hominidní skupiny ze svrchního pleistocénu jsou tito preneandertálci považováni za předchůdce následných „klasických“ neandertálců. Je možné, že předcházeli i neandertálce Předního východu.

Již jen krátký přehled předovýchodních nálezů a některé možné interpretce naznačují, jak složitá kapitola lidské evoluce se tam odehrála. I když dnes víme, že populace z lokalit Kafza a Schul je již anatomicky moderní, stále zbývá určit místo jejího vzniku. Vyvinula se přímo na Předním východě, nebo tuto oblast osídlila postupnými migracemi z přilehlé Afriky? A co se s touto populací stalo v průběhu dalších 60 000 let, které ji dělí od prvních středoevropských mladopaleolitických nálezů? Přihlédneme-li i k lokalitě Tabún, otevřou se navíc problémy soužití anatomicky moderních lidí a předovýchodních preneandertálců či neandertálců. Podílel se anatomicky moderní člověk na utváření předovýchodních neandertálců, nebo naopak zanesli tabúnští neandertaloidní jedinci část genetické výbavy do genomu současného člověka?

Archeologické nálezy ilustrující chování a kulturu těchto lidí naznačují, že anatomicky odlišné populace mohly žít vedle sebe na velmi malém území Předního východu po téměř 50 000 let. Mohly sdílet podobnou technologii výroby kamenných nástrojů, podobný způsob života a strategii lovu. Odlišnosti v chování snad existovaly, ale asi nebyly nápadné. Podstatné rozdíly v myšlení i chování přinesl až nástup mladého paleolitu a jeho technologií v době, kdy naši předkové před 30 000 až 40 000 lety osídlovali Evropu. Nejnápadnějším přínosem bylo dokonalé lovecké umění.