Potomci a předchůdci Lucy

V paleontologii člověka převažuje počet názorů a interpretací nad počtem nalezených fosilií. William H. Kimbel a Donald C. Johanson z Ústavu původu člověka v Berkeley v USA a Yoel Rak z univerzity v Tel Avivu popsali lebku a další kosterní pozůstatky druhu Australopithecus afarensis z formace Hadar v Etiopii, které významně přispívají k diskusím o nejstarších předchůdcích člověka. Celkem se na lokalitě nalezlo již asi 250 úlomků hominidních fosilií, tento je datován na dobu před 3 až 3,4 milionu let.

Druh Australopithecus afarensis poprvé popsali D. C. Johanson, T. D. White a Y. Coppens r. 1978 podle fosilií z Laetoli, Tanzanie a Hadaru v Etiopii. Představa tohoto australopithecina vychází z řady vzorků, včetně slavného částečného skeletu přezdívaného Lucy (A. L. 288-1), a spadají do období před 3 až 3,9 milionu let. Poslední nalezená lebka (A. L. 444-2) u Kada Hadar Member v Hadaru je nejmladší známá fosilie A. afarensis a shoduje se s nejstarší – čelním zlomkem z Belohdelie v Middle Awash.

Víme, že A. afarensis obýval řadu biotopů, od relativně otevřených a suchých až po vlhké lesní formace. Zamotaná je otázka pohybu v prostoru (lokomoce). Menší hominidi blízcí Lucy byli snad stromoví, větší asi spíše bipední. Vykazoval tento druh sexuální dimorfizmus, nebo jsou velikostní rozdíly dány existencí více druhů vedle sebe? Mohli zanechat otisky svých nohou, které se nalezly v Laetoli, právě někteří jedinci A. afarensis?

Nalezené fosilie, především lebka, kost pažní a kost loketní, naznačují, že toto individuum bylo velké a robustní, těžko srovnatelné s drobounkou Lucy. Lebka je nejširší ze známých nálezů australopithecinů, stejně tak i kosti paže jsou podstatně delší. Dimorfizmus (ve srovnání s Lucy) je výraznější než běžné rozdíly u člověka. Australopithecini byli drobní, např. A. africanus a A. robustus mohl mít hmotnost asi 40 kg, A. boisei asi 49 kg a jejich dimorfizmus byl také značný, takže A. afarensis není v tomto ohledu výjimkou.

Jedním z nejdůležitějších nálezů je kompletní kost loketní. Její prohnutí a relativní délka vůči kosti pažní připomínají poměry u šimpanze, tedy znaky odpovídající adaptaci k lezení (brachiaci). Ulna však postrádá šimpanzí znaky, které jsou příznačné pro pohyb po čtyřech končetinách (proximoanteriorní orientaci incisura trochlearis a velmi malý olecranon). Morfologie ulny a robustní humerus opatřený výraznými svaly dávají dokonalou představu tvora, který leze po stromech, ale po zemi se pohybuje po dvou. Další nálezy (Omo a Olduvai George) dosvědčují, že podobné znaky přetrvávaly u australopithecinů přes milion let.

Velkou pozornost si získal první relativně úplný nález lebky. Má nejen primitivní kraniální anatomii, ale přináší i bohatství informací pro funkční a fylogenetické úsudky. Její znaky potvrzují příbuznost se starými miocénními opicemi, jako např. Ouranopithecus macedoniensis, který mohl být slepou větví předchůdců šimpanze a člověka.

Tento nález, společně s dalšími (Midlle Awash z Etiopie) potvrzují, že A. afarensis byl samostatný, vysoce dimorfní druh. Znaky na předních končetinách, i když se zadní dosud nenalezly, dávají tušit možnost pohybu po dvou. Pokud právě tito hominidi nezanechali své stopy v Laetoli, těžko tak mohl učinit jiný známý předchůdce člověka.

Že by přece jenom jeden z „chybějících článků“?

Nature 368, 399 a 449,1994