Příliš otevřené dveře

Psychiatrie byla kdysi kritizována za to, že zavírá své dveře, a s nimi i pacienty za zdmi léčeben. Dnes čelí jinému problému – její dveře jsou otevřené až příliš. Do ambulancí proudí lidé s nejrůznějšími obtížemi, které často nelze jednoznačně označit za nemoc. Tento tlak odráží hlubší problém: rozšiřování psychiatrického rámce i na běžné lidské prožitky – jev označovaný jako psychiatrizace.

Nárůst psychiatrizace ukazuje jedna z našich studií¹⁾ na příkladu Toma Sawyera. Všem psychiatrům, kteří v roce 2023 úspěšně složili atestační zkoušku, jsme předložili k anonymnímu posouzení jednostránkovou kazuistickou vinětu, popisující dvanáctiletého chlapce, kterého jeho teta neprávem obvinila, že rozbil cukřenku. Za trest dostal facku, až spadl ze židle. Potom začal křičet, že už by nejradši nebyl na světě, a vydal se k řece. Představoval si, jak se v ní utopí, všem to bude líto, nakonec se ale uklidnil a šel domů. Už v minulosti se stávalo, že tento chlapec podváděl ve škole a rušil výuku, neochotně se podílel na domácích pracích a manipuloval se svými vrstevníky. Byl to přepis textu z třetí kapitoly knihy Tom Sawyer od Marka Twaina.

1. Dvanáctiletý Tom Sawyer, kdysi vnímaný jako dobrodružný rošťák porušující pravidla, vyhýbající se škole a manipulující spolužáky, by dnes byl častí odborníků považován za dítě vyžadující psychiatrickou péči.

Frontispis původního vydání z roku 1876, Ilustrace E.W.Kemble. Volné dílo

To ovšem posuzovatelé nevěděli. Zde jsme se odklonili od románové předlohy a upravili situaci tak, že se teta se svěřencem dostavila na psychiatrii. Dotaz zněl, co by si s takovým pacientem počali, pokud by se dostavil do jejich služby na ambulanci. Výsledek? Téměř všichni psychiatři by Tomovi přidělili psychiatrickou diagnózu, dvě třetiny by mu okamžitě podaly léky (30 % antidepresiva, 20 % antipsychotika) a pětina by ho hned hospitalizovala. Tato studie ukazuje na přesouvání množiny lidských zkušeností, v minulosti normativních, do patologií spadajících do sféry psychiatrie. „Zkoušení“ psychiatrů z Toma Sawyera je samozřejmě spíš hravou ilustrací situace než rigorózním výzkumem. Inspirací ke studii i k tomuto textu byl ale alarmující narůst počtu dětských i dospělých pacientů i množství léků jim předepsaných (obr. 2, 3, 4 a 5).

2. Vývoj počtu dětí a dospívajících, kterým je poskytována psychiatrická péče (2013–2023).

Graf Jan Vevera a Karolína Kuchaříková (NÚDZ) podle dat ÚZIS

Smutek jako psychiatrická potíž?

Proč si své bolesti a bolístky chodíme čím dál častěji léčit právě k psychiatrům? Na to se ptal psycholog Vojtěch Pišl a ve své studii doložil vzrůstající tendenci k psychiatrizaci na českých datech.²⁾ Po vzoru australského týmu Nicka Haslama používá Pišl pro testování hypotézy jazyk. Zabýval se změnou významu čtyřiadvaceti slov popisujících lidské vlastnosti a prožitky, které mohou za specifických okolností představovat symptomy duševních poruch (třeba neposedný, rozjívený, stydlivý). Z rozsáhlého lingvistického archivu, zahrnujícího více než sto tisíc článků publikovaných v českých mainstreamových off-line médích mezi lety 1990 a 2022, autor extrahoval úryvky textů, které tato slova obsahují.³⁾ Srovnání úryvků s psychiatrickými a psychologickými texty ukázalo, že vybraná slova jsou čím dál častěji užívána v psychiatrickém kontextu. V souladu s všeobecně přijímanou distribuční hypotézou významu (která říká, že význam slov je určen kontextem, ve kterém se vyskytují) to znamená, že smutek, stydlivost nebo rozjívenost jsou v českém veřejném kontextu čím dál silněji chápány jako psychiatrické obtíže spíš než jako docela obyčejné, normativní lidské vlastnosti. Autor tak upozorňuje na rostoucí tendenci vysvětlovat běžné lidské prožitky klinickými kategoriemi.

K tomuto tématu se Vojtěch Pišl později vrátil s expertkou na umělou inteligenci Annou-Marií Bucurovou a psycholožkou Ioanou R. Podinovou,⁴⁾ aby na amerických lexikálních datech a s využitím pokročilejších výpočetních metod ukázal, jak souvisí psychiatrizace a nárůst subjektivně vnímané závažnosti duševních poruch. Zkoumali, jak se v běžném jazyce mění význam slov jako anxiety (úzkost) a depression (deprese). Sledovali, v jakých kontextech se tato slova objevují, například ve větách typu I’m depressed about the weather, a jak se jejich význam posouvá. Zjistili, že dochází k jejich normalizaci – častěji označují běžné, méně závažné stavy – ale zároveň i k patologizaci každodenního prožívání. Výsledkem je rozostřování hranice mezi normální zkušeností a poruchou – a to může ovlivňovat, co považujeme za klinicky významné.

Co je po jméně?

Dánský psycholog Svend Brinkmann ukazuje, že utrpení není pouze individuální nebo biologickou zkušeností, ale je vždy jazykově zprostředkované.⁵⁾ To, jak na nemoc, trauma a utrpení nahlížíme, jak je sdělujeme, tedy jaký „jazyk“ použijeme, zásadně ovlivňuje, jak jim rozumíme a jak na ně reagujeme, v jakém kontextu je interpretujeme. Rozdílné znalosti a zkušenosti umožnují rozdílné formy porozumění a jednání. Brinkmann ukazuje, že naše současné pojetí utrpení komunikujeme především jazykem diagnóz. To je v souladu s výše uvedenými výsledky prací plzeňské psychiatrické kliniky. Vedle medicínského jazyka však existují i jiné způsoby porozumění – existenciální, jako nutná součást lidského života; morální, jako důsledek jednání jednotlivce; spirituální, jako naplnění lidského údělu ve světě. Nejde o to, který z nich je přesnější, žádný není sám o sobě úplný. Podstatné je, jakou reakci nám umožnují. A v současnosti převládá interpretační kontext medicinský.

To nás vrací k základní otázce: co vlastně znamená pojmenovat určitou zkušenost jako nemoc? Shakespeare nechává Julii ptát se: „Co je po jméně?“ – a naznačuje, že věci samy se označením nemění. V medicíně to tak není. Pojmenování totiž není jen popis, ale i zásah: diagnóza může ovlivnit, jak své potíže chápeme, jak s nimi zacházíme i kde a jak vyhledáme pomoc. Jméno tak nejen odráží realitu, ale zároveň ji spoluutváří.

Co je nemoc? A jak ji rozpoznat?

To nás staví před otázku „co je nemoc“. V biomedicíně se tradičně chápe jako porucha biologické funkce s identifikovatelnou příčinou (etiologií) a mechanismem (patofyziologií). Zde si musíme přiznat, že v psychiatrii toho o etiologii duševních poruch mnoho nevíme – s výjimkou jasně pozorovatelných postižení mozku (jako jsou například vaskulární demence) nebo reakcí na traumatický stres. To je hlavni důvod, proč v psychiatrii nehovoříme o nemocech, ale poruchách (např. depresivní porucha).

Dvě významné studie z počátku sedmdesátých let naprosto otřásly důvěrou v psychiatrii jako vědeckou disciplínu. Klasická studie US-UK Diagnostic Project z roku 1972 prokázala, že u stejných pacientů psychiatři v New Yorku diagnostikovali častěji schizofrenii, zatímco v Londýně afektivní poruchy (tedy depresi či mánii). Nelišili se pacienti, ale diagnostické zvyklosti. Studie tak poukázala na problém nízké spolehlivosti tehdejší psychiatrické diagnostiky.

3. Počet dětí s předepsanými antipsychotiky mezi lety 2010 a 2022 (nárůst o 44 %)

Graf Jan Vevera a Karolína Kuchaříková (NÚDZ) podle dat ÚZIS

Ještě zásadněji zpochybnila o rok později samotné základy diagnostiky slavná studie Davida Rosenhana Jak být zdravý na nezdravých místech (On Being Sane in Insane Places), publikovaná v časopise Science. Rosenhan poslal osm zdravých dobrovolníků do psychiatrických nemocnic, aby předstírali, že slyší hlasy. Byli hospitalizováni. Po přijetí se však chovali zcela normálně, přesto veškeré jejich chování bylo interpretováno prizmatem diagnózy (převážně schizofrenie). Studie ukázala, že problém nespočívá jen v neshodě mezi psychiatry, ale i ve validitě psychiatrické diagnostiky – neboli v tom, zda diagnostické kategorie vůbec odpovídají realitě.

Psychiatrii tehdy zásadně ovlivnil Robert Spitzer. Se svým týmem vnesl do dosavadního diagnostického chaosu potřebný řád. Spitzer a jeho kolegové přitom vědomě ustoupili od důrazu na validitu a dali přednost spolehlivosti a praktické užitečnosti. Opustili spekulativní úvahy o příčinách duševních poruch, často inspirované psychoanalytickými teoriemi rodáka z Příbora, Sigmunda Freuda, a zavedli v roce 1980 nový diagnostický systém – DSM-III (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Ten nahradil hledání etiologie operacionalizovanými kritérii, tedy jasně definovanými soubory symptomů, jejichž přítomnost či nepřítomnost určuje diagnózu. Mezi správností a užitečností však přetrvává zásadní napětí: zatímco validita je absolutní vlastnost konceptu, užitečnost je vždy relativní a závislá na kontextu. A právě tento kontext se začal postupně proměňovat.

Následuj peníze

Tento vývoj měl i méně viditelného hybatele. Farmaceutické firmy významně přispívají k medicínskému pokroku. K tomu nutně potřebují jasně definované diagnostické jednotky, umožňující nové léky testovat, regulovat, a především stanovit přesná indikační kritéria pro jejich použití i pro marketing. Legitimním cílem farmafirem je zisk, kterého dosahují kromě jiného i rozšiřováním trhu. Zatímco výzkum se zaměřuje na vývoj účinných a bezpečných léčiv, marketingové strategie mohou vést k rozšiřování jejich indikací mimo původní evidenční rámec a k nadhodnocování prevalence poruch, na které jsou zaměřeny.

V roce 2004 v USA investovaly farmaceutické firmy přibližně 1,8krát více prostředků do marketingu než do výzkumu nových léčiv.

Zisky z diagnózy

Spolu s přiznáním statusu nemocného je diagnóza rovněž zdrojem úlev a benefitů. Kvůli – převážně psychiatrickým – diagnózám a psychologickým problémům získalo například 10,4 procenta všech uchazečů v ČR o středoškolské studium čtyřletých oborů časové zvýhodnění při přijímacích zkouškách, celkem to bylo více než 10 tisíc studentů, u části z nich neoprávněně. V zahraničí se u studentů vyšetřovaných pro ADHD či poruchy učení uvádí zveličování obtíží v 15 až 50 procentech případů. Prosby rodičů o diagnózu, která zajistí čas navíc, jsem zažil já i mnozí mí kolegové.

Zveličování či simulace obtíží za účelem zisku se popisuje u 20 až 50 procent osob usilujících o kompenzace za chronickou bolest či lehké traumatické poškození mozku a u třetiny veteránů žádajících o invaliditu pro posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). V systému invalidních kompenzací u osob s duševními poruchami se v USA zveličování či simulace vyskytovaly až u 45 až 59 procent případů, s odhadovanými náklady kolem 20 miliard dolarů ročně (údaj z roku 2013).

Diagnóza nepřináší jen výhody, pozornost a finanční kompenzace. Může sloužit i jako alibi. Nejsem opilec či karbaník, ale závislý; nejsem nepozorný, arogantní či cynický, ale vyhořelý; nejsem žárlivý a nejistý ve vztahu s výrazně mladší partnerkou, ale trpím depresí.

Tento fenomén dokumentuje odborná publikace z Německa, v níž mladý psychiatr Timo Beeker a jeho kolegové popisují případ 51letého učitele z Berlína. Ten se dozvěděl, že jeho o dvanáct let mladší partnerka dostává romantické návrhy od mladšího kolegy. Jeho sklony k žárlivosti, přítomné již v minulosti, zesílily a objevily se i poruchy spánku. Poté, co vyplnil online test, si sám stanovil diagnózu depresivní poruchy. Partnerka, která sama v minulosti depresí trpěla, ho v této sebediagnóze podporovala a společně se dostavili do akutní psychiatrické ambulance (pravděpodobně i proto, že – podobně jako v ČR – se čekací doby na standardní vyšetření pohybují v řádu měsíců). Psychiatři, kteří mu toho večera stanovili diagnózu depresivní poruchy a předepsali antidepresivum, si byli vědomi, že tento postup není optimální, avšak vyhodnotili jej jako nejlepší z dostupných možností. K jejich cti je třeba dodat, že své pochybnosti konzultovali a publikovali.

Jedná se o ukázkový příklad psychiatrizace. Namísto vztahové podpory, párového poradenství či práce s identitou, stárnutím a sebehodnotou – které však nespadají do jádra psychiatrie a na akutní příjmové ambulanci ani nejsou reálně dostupné – se „alespoň“ předepisuje farmakoterapie. Ze stárnoucího, nejistého muže s partnerskými problémy se tak stává pacient trpící depresí.

Politické a společenské tlaky: od růstu k bobtnání

O zařazení mezi nemoci se často nerozhoduje na základě biologických dat, ale i konsenzem a hlasováním – příkladem je vyřazení homosexuality z Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM; 1973) a Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN; 1990).

4. Užití antipsychotik u dětí a adolescentů v roce 2022 napříč diagnostickými skupinami. Kódy F20–F29 označují psychiatrické poruchy typu schizofrenie.

Graf Jan Vevera Karolina Kuchaříková (NÚDZ) podle dat ÚZIS

Absence spolehlivých biomarkerů a dimenzionální povaha většiny psychiatrických kategorií přirozeně vede k rozšiřování jejich hranic. Rozlišení mezi poruchou a adaptivní reakcí tak často závisí na míře, trvání a kontextu symptomů, což otevírá prostor pro medikalizaci běžných, i když těžkých životních obtíží, které jsou interpretovány jako klinicky závažné poruchy. Pod tlakem poznání i zájmových skupin vzrostl počet psychiatrických diagnóz ze 106 v roce 1952 na současných přibližně 300. Nejde však jen o kvantitu, ale i kvalitu: Vezměme například spory o to, kde končí přirozené truchlení po ztrátě blízkého a začíná duševní porucha. Kdy přechází škodlivé užívání alkoholu do syndromu závislosti? A od jakého bodu lze hovořit o behaviorálních závislostech, například na mobilním telefonu či pornografii? Tento proces, označovaný jako bobtnání pojmů, vede v klinické praxi k diagnostické inflaci – ilustrativním příkladem je proměna významu traumatu a nárůst diagnóz PTSD (viz rovněž Vesmír 104, 408, 2025/7).

Stručná historie traumatu: od inflace k deflaci

Ve světových válkách bylo za trauma považováno zranění vedoucí ke ztrátě života či končetiny. V průběhu 20. století se tento výraz přesunul i na psychické postižení. Do války ve Vietnamu bylo psychické trauma vymezováno úzce – zahrnovalo extrémní situace, jako je mučení, znásilnění či zkušenost koncentračních táborů.

Na sklonku 20. století už bylo za trauma považováno i sledování neštěstí v televizi a benefity vyplývající z PTSD byly přiznány lidem, kterým onemocněl dostihový hřebec. Sám jsem před několika lety u soudu řešil případ, kdy kolegové přidělili diagnózu PTSD pacientce, která požadovala finanční odškodnění za psychickou újmu po pádu na náledí. Jiná kolegyně řešila stejnou situaci u pacientky, která v práci spadla a zlomila si zub.

Na populační úrovni můžeme tento trend dokumentovat (extrémním) příkladem válečných zranění vyplývajících z psychického traumatu. Zatímco ve světových válkách platilo, že čím více je fyzických ztrát, tím více je i psychiatrických zranění, válka ve Vietnamu tyto tendence zvrátila a války v Zálivu ho završily. V první (1990 až 1991) bylo na straně spojenců 300 mrtvých a psychické problémy reportovalo 250 tisíc ze 700 tisíc převážně amerických vojáků, z nichž naprostá většina se přímých bojových akci neúčastnila. Tento trend přetrvával i ve válkách v Iráku a Afghánistánu (viz rovněž Vesmír 100, 88, 2021/2).

Ztráta kontroly

Pomocí analýzy diskursu (tedy přístupu, který zkoumá, jak jazyk a způsoby vyjadřování formují porozumění určitému fenoménu) Vojtěch Pišl ve spolupráci s Allenem Francesem a dalšími autory ukazují, že trauma je v současnosti téměř automaticky a nekriticky chápáno jako příčina lidského utrpení, přestože ve skutečnosti představuje jednu z možných interpretací, nikoli objektivní popis reality.⁶⁾ Varují, že široké pojetí traumatu, které může zahrnovat téměř jakoukoli negativní zkušenost, rozšiřuje jeho význam i na běžné životní situace. Posiluje tak interpretaci psychických potíží výhradně prostřednictvím traumatu. Ilustrativním příkladem může být již zmíněná pacientka s běžnými životními obtížemi (stres ze zaměstnání, osamění, neschopnost najít partnera), která své potíže vysvětluje jako důsledek PTSD způsobený pádem na náledí, kdy si pohmoždila kotník a musela měsíc nosit sádru. Trauma se může stát podobně nadužívaným výkladem lidského utrpení jako biologizující vysvětlování deprese. Zde může být příkladem muž dlouhodobě nadměrně konzumující alkohol, zarmoucený rozchodem, který své potíže vysvětluje tak, že trpí depresí, protože má málo serotoninu. Jeho vysvětlení redukuje problém na biologii – poruchu mozku, kterou je třeba léčit. Oba přístupy se liší, ale mají společný důsledek. Redukují složité lidské prožívání na jedinou příčinu – buď biologickou, nebo psychosociální. Tím zakrývají mnohost faktorů, které se na vzniku obtíží podílejí. V rovině prožívání pak působí podobně: zatímco biologický výklad činí z člověka pacienta předurčeného vlastní fyziologií, psychologizující výklad z něj dělá oběť minulosti či společnosti. V obou případech se oslabuje pocit kontroly nad vlastním životem a možnost změny. Utrpení přestává být vnímáno jako součást lidské zkušenosti a stává se problémem, který je delegován na odborníky. Z praktického hlediska je to důležité, protože nárůst duševních obtíží není primárně tažen těžkými biologickými poruchami (u dětí viz obr. 2), jako jsou schizofrenie, hluboká deprese či bipolární porucha. Pacienti s těmito závažnými duševními poruchami, u nichž je psychiatrická a farmakologická léčba nepostradatelnou součástí léčby, tvořili v roce 2021 pouze 12,2 % klientů psychiatrických služeb (obr. 7).

Zvýšení celkového počtu pacientů je spojeno spíše s reakcemi na psychosociální podmínky, například na přijímací zkoušky, nepřijetí v kolektivu nebo nemožnost najít si vysněnou práci či partnera. Právě zde je schopnost převzít vlastní odpovědnost a aktivně se zapojit do řešení problému klíčová.

Sebenaplňující proroctví

Pokud obtíže v oblasti duševního zdraví začneme v důsledku psychiatrizace chápat primárně jako medicínské problémy, nelze se divit, že je nedokážeme adekvátně řešit. Hypotéza inflace prevalence, formulovaná Lucy Foulkesovou, upozorňuje, že tento trend může být i škodlivý. Domnívá se, že nárůst hlášených duševních obtíží nemusí odrážet skutečný narůst nemocnosti, ale je částečně důsledkem změn v tom, jak lidé své prožitky interpretují a reportují. Převaha uniformních psychoedukačních sdělení může sice podporovat vyhledávání odborné pomoci, zároveň však může přispívat k přeceňování klinické významnosti i mírných odchylek od optimální pohody a může nechtěně podporovat pasivní roli oběti, čímž oslabuje důraz na aktivní zvládání obtíží.⁷⁾ Za depresi je pak považována i pouhá „havlovská blbá nálada“, jak ve svých textech kritizujících medializaci dotazníkových dat o duševním zdraví adolescentů upozorňuje šéfredaktor časopisu Biologická psychiatrie Milan Kopeček. Vyvolává to reakci v podobě dalších psychoedukačních kampaní a zároveň se tím posiluje zpětnovazebná smyčka, v níž nárůst interpretovaných obtíží generuje další intervence, které celý proces dále akcelerují.

Podobný mechanismus známe již z 18. století v souvislosti s tzv. Wertherovým efektem. Po vydání Goethova románu Utrpení mladého Werthera (1774), jehož hrdina spáchá sebevraždu, se z něj stal kulturní fenomén: mladí muži začali napodobovat nejen jeho osud, ale i styl oblékání (modrý kabát a žlutá vesta). Obavy z napodobujícího chování vedly k zákazu knihy například v Lipsku (1775) či v Dánsku (1776). Moderní výzkumy tento fenomén potvrdily: mediální publicita sebevražd může vést k jejich nárůstu, zejména pokud jsou prezentovány sugestivně.

5. Počet dětí s předepsanými antidepresivy mezi lety 2015 a 2024 (nárůst o 91 %).

Graf Jan Vevera a Karolína Kuchaříková (NÚDZ) podle dat ÚZIS

Nakažlivost sebevražedného a sebepoškozujícího chování prostřednictvím sociálních sítí byla v moderní literatuře opakovaně popsána. Zajímavé však je, že v současnosti roste pouze sebepoškozování, počet dokončených sebevražd u dospělých dlouhodobě klesá a u dětí neroste (obr. 8).

Zatímco Lucy Foulkesová předpokládá, že hlavním hnacím motorem tohoto alespoň částečně neopodstatněného nárůstu je nárůst sebediagnostiky, naše studie o Tomu Sawyerovi stejně jako kazuistiky z Německa ukazují, že k nadhodnocování symptomů mohou přispívat i lékaři – pravděpodobně pod vlivem narůstající defenzivní medicíny a kultury safetyismu (bezpečnost především).

Defenzivní medicína

Kulturou safetyismu mám na mysli klinickou zkušenost předávanou mými učiteli: při diagnostické nejistotě klienti, jejich rodiny i nadřízení často považují za „bezpečnější“ zahájit farmakoterapii či přistoupit k hospitalizaci. Odráží to základní paradigma medicíny: zatímco právo při nejistotě raději propustí podezřelého, medicína má tendenci při nejistotě zasahovat (alespoň ses snažil).

Problém nastává, když namísto psychoterapeutických či nemedicínských intervencí, jako jsou pobyty v přírodě či opatření zaměřená na snížení sociálního vyloučení, ordinujeme psychofarmaka (obr. 6). O obecné platnosti závěrů z vinětové studie Toma Sawyera svědčí i data (obr. 3 a 5). V roce 2024 užívalo v ČR 19 715 dětí antipsychotika a dalších 21 416 antidepresiva. Přitom data z roku 2022 ukazují, že jen malá část dětí (2,3 %, celkem 420) užívala antipsychotika na psychotickou poruchu, většina je užívala v situacích, kdy (zřejmě) nahrazují nedostatečné psychoterapeutické nebo psychosociální intervence (obr. 4). Podobně znepokojivá data o tlumení problémového chování u osob s poruchami intelektu publikoval Petr Třešňák, a to jak ve formě vědeckého sdělení, tak publicisticky v knize Důstojnost.⁸⁾

6. Nárůst počtu vydaných psychiatrických léků.

Graf Jan Vevera, Kateřina Rundová a Milan Kopeček podle dat ÚZIS

Když se matka významného česko-amerického psychiatra Jana Volavky po druhé světové válce vrátila z koncentračního tábora v Terezíně, zjistila, že se její tehdy desetiletý syn chová nezvykle. „Neměl jsem vlastně žádné sociální dovednosti, neuměl jsem jednat se svými vrstevníky. Když jsem za války potkal nějaké české děti, zmlátily mě, židovské kamarády zavraždili nacisti,“ vzpomíná po letech profesor Volavka v rozhovoru pro časopis Česká a slovenská psychiatrie. „Maminka mne proto odvedla k lékaři. Ten jí poradil, aby mne dala do skauta. Tam mi dali do ruky pádlo a řekli, jak se s ním zachází. Dodnes si myslím, že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.“ Obávám se, že dnes místo pádel dáváme mladým lidem do rukou léky.

Rizika psychiatrizace

Akutní psychiatrické ambulance, kam lze přijít bez objednaní, představují jedny z mála dveří, které se před lidmi s pestrou škálou problémů rychle otevřou. Výsledkem je přetížení psychiatrických služeb. Existenciální, psychologické a sociální problémy jsou řešeny psychiatricky, což většinou znamená psychofarmakologicky.

7. Počet všech pacientů v kontaktu se zdravotní péčí a počet pacientů se závažnými duševními poruchami.

Graf Jan Vevera a Karolína Kuchaříková (NÚDZ) podle dat ÚZIS

Přínosy psychiatrické péče však také provázejí nejméně čtyři významná rizika. Za prvé, psychiatrické diagnózy mohou posilovat přesvědčení, že problémy pramení z vnitřní vady, což vede k pasivitě a formuje identitu prostřednictvím sebepojetí a stigmatizace. Za druhé, medikalizace odvádí pozornost od sociálních a vzdělávacích souvislostí, omezuje systémová řešení a přetěžuje psychiatrii méně závažnými případy. Za třetí, farmakoterapie nese známá rizika (např. metabolické, endokrinní, kardiovaskulární, neurologické), zejména u vyvíjejícího se mozku. Za čtvrté, psychiatrizace obtíží může odrazovat od kulturně zakořeněných, „lokálních“ copingových strategií a hledání smyslů, které podporují odolnost. Psychiatrické řešení je sice bezpečnější pro lékaře, ale je otázkou, zda je optimální i pro klienty a pro veřejné (nejen duševní) zdraví.

Důsledky dominance psychiatrického jazyka

Během lidské historie dochází k neustálému vývoji kulturních a sociálních kontextů. Antropologové a kulturní psychiatři upozorňují, že lidská nespokojenost a utrpení jsou vždy interpretovány prostřednictvím těchto kulturně dostupných významových rámců. V současných západních společnostech se však stále více prosazuje psychologický a psychiatrický jazyk jako dominantní způsob interpretace osobních obtíží. Diagnostické kategorie, původně koncipované jako užitečné nástroje pro klinickou praxi, se tak postupně stávají dominantním jazykem interpretace nejen utrpení, ale i nespokojenosti a zklamání.

Základní reakcí, kterou psychiatrická diagnóza vyvolává, je psychoterapie a farmakoterapie. Ty však nejsou řešením společenských změn a problémů, které z nich vyplývají.

8. Navzdory nárůstu sebepoškozování dětská sebevražednost dlouhodobě neroste (54 úmrtí v roce 2000 versus 47 r. 2023). Zdánlivý nárůst v roce 2024 je dán zpřesněním metodiky (dodatečným započítáním později potvrzených sebevražd).

Graf Jan Vevera, Vojtěch Pišl a Kateřina Rundová podle dat ÚZIS

V jednom známém výroku Václav Havel upozornil, že pravda není jen to, co si myslíme, ale také proč, komu a za jakých okolností to říkáme. Podobně i v psychiatrii platí, že to, co diagnostikujeme, závisí na kontextu: na tom, co považujeme za poruchu, proč ji stanovujeme, komu ji přisuzujeme a za jakých okolností se rozhodujeme zasáhnout.⁹⁾ Jak se tento kontext proměňuje, mění se i to, co považujeme za poruchu – a tím splývá i hranice mezi normou a patologií, a tak narůstá riziko psychiatrizace běžných lidských potíží a nadměrné medikace.