Vykořisťování vášně

V každé organizaci existují lidé, kteří drží systém pohromadě. Nejsou nejviditelnějšími zaměstnanci, ale organizace na nich stojí. Jsou to ti, kteří jsou ochotni a schopni převzít práci po nemocném či méně spolehlivém kolegovi. Zůstanou déle, je-li nutné dotáhnout projekt. Opraví chybu, u níž se zatím ostatní hádají, kdo za ni může... Když se jich zeptáte, proč to dělají, málokdy řeknou, že kvůli odměně či vyšší šanci na povýšení. Řeknou, že jim na práci záleží. Že nechtějí zklamat kolegy. Že pacient či student či zákazník nemůže trpět za chybu „jejich“ organizace. Že někdo to udělat musí.

Jejich svědomitost, loajalita a pocit odpovědnosti se však stávají zdrojem, ze kterého organizace začne čerpat. Ve firmě takového člověka nejdříve vychválí – je „tahoun“ či „srdcařka“. Jenže taková pochvala má paradoxní vlastnost, protože sice odměňuje, ale odemyká další požadavky. Kdo je označen za mimořádně motivovaného, tomu se snáze přidává práce. Kdo je považován za loajálního, od toho se očekává oběť za tým. Kdo je v práci doslova za hrdinu, ten přece nepočítá hodiny či nenaříká nad nízkou mzdou.

Pochvala, která přidává práci

Psychologové Jae Yun Kim, Troy Campbell, Steven Shepherd a Aaron Kay [1] tento mechanismus nazvali „vykořisťováním vášně“. Participantům svého výzkumu předkládali popisy různých povolání – od umělce, konzultanta po výzkumníka – a někdy k popisu přidali, že jeho práce jej bezmezně baví a vidí v ní smysl života. Zjistili, že lidé považují horší zacházení se zaměstnancem za legitimnější, pokud je tento zaměstnanec popsán právě jako zapálený pro svou práci. K takovým lidem se pak dá chovat tak, že dostanou práci navíc bez odměny nebo žádost o úkoly, které nijak nesouvisejí s jejich pracovní náplní. Proč byli participanti ochotni nadšence vykořisťovat? Nejspíše za tím stojí dva mechanismy. Předně předpokládají, že pracovník, který má svou práci za vášeň, by se k dodatečným úkolům dobrovolně přihlásil. Za druhé vnímají, že práce je jeho koníčkem, smyslem života, věří proto, že práce je pro něj sama o sobě odměnou. Čili z „práce navíc“ se zvláštní magií stane „dávání dárku“. Smysl práce začne fungovat jako náhrada mzdy, času i odpočinku.

Na této studii je důležitý ještě jeden detail. Autoři testovali i opačný směr, tedy že byl-li pracovník zneužíván k úkolům navíc, lidé mu zpětně přisuzovali více vášně pro práci. To je téměř definice morálního alibismu. Nejdříve někoho necháme pracovat navíc a poté usoudíme, že to asi dělal proto, že ho práce mimořádně naplňuje.

Hrdinové si přece nestěžují

Podobně funguje jazyk hrdinství. Během pandemie jsme tleskali zdravotníkům v městech uzavřených karanténou. Hasiči i policisté jsou každodenně v médiích vykreslováni coby hrdinové. Vojáci jsou hrdinové. Učitelé, sociální pracovníci, vědci jsou hrdinové. V běžné mluvě je to pochopitelně pochvala. Ve světle organizační dynamiky však nastává už známý paradox, kdy hrdina je zvláštní typ zaměstnance – někdo, kdo se má obětovat.

1. Čím loajálnější zaměstnanec, tím více je oprávněné, aby toleroval nařízení práce v období, kdy má právo na klid. Výzkumníci požádali respondenty, aby číselně (1 – rozhodně ne, 7 – rozhodně) ohodnotili, jak důležitá morální vlastnost je loajalita a jak je oprávněné, aby firma nutila pracovat zaměstnance ve čtyřech definovaných částech dne: před začátkem pracovní doby, po konci pracovní doby, přes garantovanou pauzu na oběd a přes garantované pracovní pauzy. Křivky trendu jsou značeny červeně, pásmo spolehlivosti růžově.

Graf podle Stanley M. L. et al. [3]

Matthew Stanley a Aaron Kay [2] ukázali, že označení profese za hrdinskou zvyšuje očekávání, že její členové dobrovolně přijmou vlastní vykořisťování. Provedli řadu experimentů, v nichž učitele, zdravotní sestry či vojáky vykreslili pro některé participanty velmi explicitně jako hrdiny a pro jiné nikoliv. Poté se všech participantů ptali, co si myslí o daných pracovnících. Například se účastníků studie ptali, zda si myslí, že učitelé ochotně přijmou snížení mzdy, méně placeného času na přípravu na výuku či odučení třídy navíc. Potvrdilo se, že participanti ze skupiny, které tyto pracovníky představili jako hrdiny, očekávali, že takoví učitelé se nezajímají tolik o materiální statky a že budou více ochotni se nechat vykořisťovat. Čím vznešeněji o člověku mluvíme, tím méně trváme na tom, aby s ním bylo zacházeno objektivně spravedlivě.