Druhy odolností

Třetí dekáda jedenadvacátého století nám dává plně pocítit, jak je svět křehký. Stačí jeden virus, dva šílenci v čele jaderných mocností či pár nerdů hrajících si s gigantickou výpočetní silou datových center a zdá se, že svět – tedy to, co jsme si zvykli za svůj svět považovat – se může snadno zhroutit. Je pak namístě hledat věci, struktury, systémy, společnosti, které jsou odolné. Resilience a antifragilita jsou módní termíny a nabízí se otázka, zda existují nějaké obecnější principy, společné většině odolných systémů.

Odpověď není přímočará. Záleží na tom, jak definujeme onu věc, která má či nemá být odolná – a jak tedy poznáme, že případné změně (ne)odolala. Když mluvíme o odolnosti organismů (jako Jan Černý v článku o organismech žijících v extrémním prostředí), je to snadné – kritériem neodolnosti je smrt. Ale už u klonálních organismů to tak prosté není, poněvadž není jednoznačné, co je jedinec (který buď zemře, nebo nezemře). Požár savany zahubí trávu, ale oddenky v zemi přežívají a nadzemní biomasa se rychle obnoví. Ještě problematičtější je to u ekologických společenstev nebo celých ekosystémů, jejichž odolnost může spočívat i v tom, že se pod vlivem vnějších okolností zkrátka promění. Jak ilustruje motto nahoře, koncept ekologické stability je ošemetný právě proto, že změna je život a výraznou reakci na vnější zásah můžeme interpretovat jako projev odolnosti i neodolnosti.

Kresba Vladimír Renčín

Jiří Sádlo taky ukázal, že jsou prostředí, která jsou odolná vůči změnám zkrátka jen proto, že jiná alternativa se ani nenabízí. V okolí Bezdězu roste po celý holocén druhově chudá, většinou borová tajga, poněvadž na chudých písčitých půdách nic moc jiného růst ani nemůže. Občas to shoří, ale pak zase naroste – ostatně víme, že disturbance (tedy lokální katastrofy) o určité velikosti odolnost celku naopak zvyšují. Podobné je to třeba s jihoafrickou Kalahari. Oproti všeobecné představě sice nejde o poušť, ale o aridní savanu, přesto je to dost extrémní prostředí bez povrchové vody. Je ovšem zjevně velmi odolné vůči změnám klimatu – teplo a sucho už tam je, a když bude sucho ještě větší, zkrátka se lokálně změní v poušť a příslušná vegetace se všemi svými obyvateli se jen posune tam, kde dřív byly vlhčí savany. Toto se děje možná už miliony let, a proto Kalahari fascinuje vysokou biologickou rozmanitostí v podmínkách, které biodiverzitě jinak moc nesvědčí. A když člověk pozoruje místní obyvatele, kterým se mírně nekorektně říká Křováci (v poslední době bohužel mnohem nekorektněji Sanové¹⁾), těžko se zbavuje pocitu, že při jejich veškeré bídě jsou právě oni nejodolnější vůči možnému zhroucení našeho civilizovaného světa. Protože – abychom parafrázovali lidovou moudrost – kde toho moc není, ani smrt moc nebere.

Jenže odolnost má i jiné podoby. Něco je odolné prostě proto, že si změn moc nevšímá, v duchu vtipu ze Slovenského národního povstání, že nejlepší bojové vozidlo je žebřiňák, neboť „guľa preletí, škody nenarobí“. Jindy spočívá odolnost v dynamičnosti celého systému, který rychle reaguje na všechny změny – každou změnu začlení do své přirozené proměnlivosti. A zase jindy je odolnost adaptivní vlastností systému, tedy dlouhodobé selekce, která testovala a vyřadila všechny neodolné varianty. Je vlastně logické, že se s odolností kolem sebe setkáváme často – neodolné systémy zkrátka zanikají a my s větší pravděpodobností vidíme to, co vydrží dlouho.

Tím se ale ukazuje další potíž. Mnohé odolné systémy jsou tady proto, že měly čas naučit se vypořádat s nejrůznějšími problémy a ohroženími. Nelze je tedy jen tak vymyslet, naplánovat a vytvořit. Odolnost se často vyvíjí velmi dlouho tím, že daný systém čelí nejrůznějším nástrahám a problémům, a my ji pak můžeme maximálně posilovat tím, že nové zásahy indukujeme. Tak koneckonců funguje i největší a nejúspěšnější medicínský vynález, totiž očkování. V mnoha případech pak spíše než inženýrské plánování odolných systémů pomáhá docela obyčejný konzervatismus, tedy předpoklad, že když tu je něco dlouho a jakž takž to funguje, je lepší nechat to být, poněvadž svou odolnost to osvědčilo. Není třeba ničit věci, struktury, instituce jen proto, že jsou tu už dlouho – naopak, to je jejich kvalita.

Až na to, že některé jsou tu dlouho jen proto, že si jich nikdo moc nevšímal a jejich odolnost nijak zvlášť netestoval – jako u té bezdězské tajgy.