i

Aktuální číslo:

2021/7

Téma měsíce:

Požáry

Praha v plamenech

 |  12. 7. 2021
 |  Vesmír 100, 436, 2021/7
 |  Téma: Požáry

Od smutného večera a noci, kdy vyhořelo Národní divadlo, uplyne v létě 2021 již 140 let. Nebyl to v Praze požár první ani poslední, ale vzpomínka zrovna na něj je dodnes živá.

Oheň – živel s ohromnou ničivou silou – opakovaně zasahoval do života obyvatel hlavního města Čech a ve svých důsledcích často doslova měnil podobu města. Požár se zde mohl šířit velkou rychlostí: dřevěné domy či jejich dřevěné součásti a vybavení, úzké ulice, domy nepřístupné pro různé přístavky a skládky (navíc dřeva, slámy a jiných hořlavých materiálů), špatná dostupnost vodních zdrojů, to vše ohnivým jazykům nahrávalo.

Příčiny požárů byly různé, kromě blesku zejména manipulace s otevřeným ohněm, která ve středověkých i raně novověkých poměrech byla na denním (i nočním) pořádku. V pramenech se uvádí i naprosto banální příčina: při tavení másla neodpovědná osoba přilila vodu, tuk vzplál a oheň vyšlehl do špatně vymeteného komína, zapálil zde další materiál a neštěstí bylo hotovo. Nebezpečné bylo chození obyvatel s otevřeným ohněm do podkroví či do stodoly, zvláště v mlýnech a sladovnách, kde hrozil i výbuch obilného prachu. Zahořet mohlo od žhavého popela vyhozeného na nepatřičné místo. Někdy býval požár dokonce úmyslně založen. Dopadení žháři bývali trestáni velmi přísně, nejčastěji ztrátou života.

Již podle nejstarších protipožárních řádů měli běžní lidé k ohni spěchat neozbrojeni, rabování nebo obchodování se zbožím ze zapáleného objektu se trestalo smrtí. Všechna řemesla měla mít výzbroj pro případ požáru (háky) a to, které se zdrželo při hašení, mělo zaplatit pokutu ku prospěchu města. Hašení se měli účastnit všichni pod trestem zabavení zboží a vypovězení z města, a to mj. i povozníci, kteří byli placeni za dovážení vody k ohni. Hašení zřejmě řídili představení města: rychtář i starší sousedé.

Vypukl-li někde oheň, bylo nutné, aby o něm byli co nejrychleji zpraveni všichni, kdo se měli starat o hašení, resp. všichni obyvatelé, kterých se mohl oheň dotknout – to zabezpečovaly noční pochůzky. Původně je vykonávali sami měšťané, kteří za sebe ale najímali čeleď, z tohoto zvyku se vyvinula instituce ponocného. Dohled nad pražskými městy vykonávali hlásní na věžích. Roku 1584 byli ustanoveni dva hlásní na věži Staroměstské radnice, přičemž instituce ponocných byla zachována i nadále. Po roce 1678 byli ustanoveni hlásní také na věžích sv. Jindřicha, sv. Petra na Poříčí a na věžích vodáren, o něco později se zhruba na dvě stě let ustavila strážní služba na čtyřech věžích: na věži Staroměstské radnice, Novoměstské radnice, na městské věži při kostele sv. Mikuláše na Malé Straně a na věži svatovítské na Pražském hradě. Pověžní měli až do roku 1821 za úkol každou hodinu, po odbití hodin, tlouci na zvon (kromě Mikuláše) a v době noční každou čtvrthodinu oznámit hlásnou troubou. Hlásní byli odvoláni po zavedení požárního telegrafu do hlavního města.

Od roku 1821 v Praze existovaly stálé požární zálohy, které sídlily při Obecním dvoře na Starém Městě. Sbor obecních starších 23. března 1853 rozhodl převzít do své správy čištění ulic, 30 mužů pak bylo vycvičeno k hašení. V roce 1876 byl vydán řád o policii v příčině ohně, který vyprovokoval vznik velkého množství dobrovolných hasičských sborů v Praze a okolí.

Středověké požáry v pražských městech

První zmínka o ničivém ohni v Praze se vztahuje k roku 1041, kdy při obléhání Pražského hradu císařem Jindřichem III. došlo k požáru opevnění u Černé věže a kostela Jiří. Pražský hrad či jeho jednotlivé budovy hořely v následujících staletích vícekrát. Po velkém požáru v roce 1303 zůstal Pražský hrad po třicet let neopraven, až se jeho obnovy ujal v roce 1333 kralevic Karel.

Nejstarší kronikáři zaznamenávali zejména ty požáry, které zasáhly významnou lokalitu (Pražský hrad, Strahovský klášter 1258, klášter křižovníků 1378, Staroměstskou radnici 1399) nebo postihly větší městskou část (požár roku 1291) či měly souvislost s některou konkrétní válečnou událostí (požár roku 1041, 1142). V pramenech 15. a 16. století již nacházíme záznamy i o požárech některých pražských domů nebo důležitých objektů – radnic a mlýnů.

Ohromnými požáry byla zachvácena pražská města v roce 1291, znovu v roce 1316, kdy se oheň rozšířil z Židovského Města po celém pravobřeží. Staré Město vzplálo i v roce 1375. Na počátku 16. století jsou pak zaznamenány menší požáry na Novém Městě, kdy hořelo u pekaře při kostele sv. Petra na Poříčí, hořely stáje v Králově dvoře či makovice na věži kostela sv. Benedikta. K 17. srpnu 1503 hořely Saský dům v dnešní Mostecké ulici, Malostranská mostecká věž a klášter P. Marie pod Řetězem, hořelo od brány Újezdské až po Karlův most. Zničeno tehdy bylo na 60 domů, které záhy nahradila nová zástavba. Zmínku si zaslouží i požáry ze 17. června roku 1506, kdy vyhořelo 20 domů v ulici Kovářské- Flašnéřské, dnešní Spálené, a z roku 1509, kdy vyhořelo 16 novoměstských domů blíže mlýnů.

Nešťastná příhoda skrze oheň

Na Malé Straně se 2. června 1541 přihodilo, že „Požár vyšleh z domu, který slove Bašta“ (stával přibližně v místech dnešního Šternberského paláce na Malostranském náměstí). V knize O nešťastné příhodě, kteráž jse stala skrze oheň..., kterou vydal ještě v roce tragické události Václav Hájek z Libočan, poutavě vylíčil šíření požáru a jeho následky. Vznikl asi ke třetí hodině po poledni a kvůli silnému větru se roznesl po šindelových střechách na všechny strany až ke kostelu sv. Tomáše a dále k bráně v místech dnešní Valdštejnské ulice, na západní straně se rozšířil k Strahovské bráně a dále k Hradčanům. Po travou zarostlých svazích se dostal k Hradu, kde způsobil nesmírné škody. V Menším Městě zůstalo jen 78 domů, zahynulo 20 lidí, převážně žen a dětí, Hradčany vyhořely celé (42 domů), Pražský hrad byl také zasažen včetně purkrabství, kláštera sv. Jiří, kaple Všech svatých, věže Mihulky a Bílé věže. Utrpěla socha sv. Jiří, vyhořel královský palác i katedrála sv. Víta, na níž shořel krov, roztavily se zvony, vyhořely hodiny na věži, shořely varhany a oheň poničil některá umělecká díla. Požáru byla ušetřena jen Černá věž a Daliborka. Byly zničeny starobylé desky zemské, podařilo se však zachránit dvorské desky a královská privilegia.

Po velkém požáru Pražského hradu, Hradčan a Malé Strany docházelo ke spojování parcel o rozloze několika původních gotických domů, a vyrostla tu tak řada reprezentačních paláců české šlechty. Stavební činnost na Malé Straně a Hradčanech byla podnětem k přestavbám a výstavbě na Starém a Novém Městě. Podobu všech pražských měst, tedy celé Prahy, obohatily arkádové dvory, náměstí s kašnami, sgrafita na fasádách domů, jejich štíty, atiky, portály. Do města vstoupila větší vahou renesance.

Požár pražského pravobřeží v roce 1689 a požáry ghetta

Rozsáhlý požár, největší svého druhu v dosavadní historii, vypukl 21. června 1689 a trval až do následujícího dne. Založili jej patrně žháři ve francouzských službách. V té době probíhala válka mezi Rakouskem a Francií a žhářství byla tehdy obvyklá francouzská praxe, ale vinu se nikdy nepodařilo prokázat. Požár zničil 749 domů na Starém Městě, Novém Městě a v židovském ghettu, zasáhl řadu kostelů, far, klášterů a synagog. Následná obnova města opět výrazně změnila jeho podobu, tentokrát v barokním stylu. Barokní domy nahradily na mnoha místech dosud převládající středověkou zástavbu.

Zvláště velkou katastrofu způsobil požár v ghettu. Během dvou hodin vyhořelo 11 synagog, přes 300 domů, zahynulo asi 150 lidí. Po požáru podala staroměstská rada návrh na přemístění ghetta, proti se však postavila česká komora, zvláště novoměstští odmítali jeho přemístění na své území. Nové ghetto mělo vyrůst na novém půdorysu s prostornými ulicemi a z kamene. Nakonec však z plánů pro nedostatek prostředků sešlo a bylo postaveno ghetto podobné vyhořelému. Z původních třinácti synagog však bylo povoleno postavit jen šest.

Nebyl to ani první, ani poslední požár ghetta. Druhý nejničivější vypukl v noci ze 16. na 17. května 1754 současně na několika místech a byl pravděpodobně založen úmyslně. Požáru využili vojáci a lůza, kteří loupili v domech. Vyhořelo na 190 budov, radnice, synagogy, nemocnice. Stalo se tak deset let po pogromu na Židy a jejich následném vypovězení z Prahy pro podezření z kolaborace během francouzské okupace Prahy. V roce 1748 bylo vypovězení odvoláno, ale mnozí Židé se vrátili do vyrabovaných a zpustošených domů. A šest let nato ghetto vyhořelo… Tato katastrofa způsobila židovské obci značnou ztrátu, s níž se jen těžko a dlouho vyrovnávala a musela se hodně zadlužit.

Požáry pražských mlýnů v 19. století

Mlýny kromě velké vody často navštěvovaly i ohnivé jazyky. Ve Staroměstských mlýnech se ohnivé drama odehrálo v průběhu svatodušních bouří (12.–17. června 1848). Požár způsobila 16. června navečer kanonáda vládního vojska z levého vltavského břehu proti obráncům pravého břehu. Hořely Staroměstské mlýny i vodárna. Bylo prý vidět ohnivou kouli letící od hradeb na Letné přes Vltavu na Staré Město. Plněný granát dopadl do věže mlýnů a ve vyprahlé budově vypukl požár. Oheň stravoval veliké zásoby obilí, prostor mlýnů se proměnil v ohnivou výheň s výbušnými ohnivými proudy. Ty brzy přeskočily na sousední vodárenskou věž, která za dobu své existence hořela při nepřátelském napadení Prahy již potřetí (1648, 1756). Během onoho „svatodušního“ požáru zněla neustále z protějšího břehu i od vody střelba, takže na hašení bylo málo pomyšlení i času. Přesto někteří odvážlivci strhávali planoucí krovy. Když 17. června povstalci kapitulovali, mlýny stále hořely, a hořely ještě několik dní. Popel se prý snášel až na Koňský trh a na druhý vltavský břeh.

V roce 1858 zcela vyhořely mlýny Širlinské a Hornolodecké a v roce 1865 mlýny Dolnolodecké. A i Staroměstské (Trnkovy) mlýny zasáhl znovu požár, po třiceti letech, v říjnu roku 1878. Zase vzplál v noci a všechny mlýny i s vodárenskou věží vyhořely do základů. Na druhý den se shromáždily zástupy přihlížejících, neboť se jim prý naskýtalo tak hrůzné divadlo, jaké nebylo k vidění ani při dalších požárech mlýnů, Odkolkových v roce 1896 nebo ještě později v Helmově mlýně na Poříčí v roce 1901.

Požár Národního divadla v roce 1881

Národní divadlo, postavené podle projektu Josefa Zítka v letech 1868–1881, zahájilo činnost při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa v ne zcela dokončené budově 11. června 1881. Nikdo netušil, že již za dva měsíce, 12. srpna, se odehraje tragédie, která vstoupí do dějin. Podle soudního vyšetřování byla bezprostřední příčinou požáru nedbalost řemeslníků, kteří při práci na novém hromosvodu na střeše důkladně neuhasili dřevěné uhlí a to se později vzňalo. Vyrojily se i domněnky o úmyslném založení požáru, definitivní verdikt je však po 140 letech těžko vyslovit.

Požár byl zpozorován v 6 hodin večer, srozumitelné hlášení k hasičům dorazilo až po půl hodině. Poté následovala série dalších nešťastných náhod či nehod, která způsobila opožděnou likvidaci požáru. Vinou prasklého potrubí měl proud vody nedostatečný tlak, tudíž nemohl dosáhnout střechy. Bohužel ani železná opona, která měla být v takových případech spuštěna, aby oddělila hlediště od jeviště, nebyla zcela funkční, protože pod ní probíhaly práce štukatérů. Navíc ani protipožární stěny, které měly oddělovat úseky střechy, nebyly postaveny podle předpisů. Ke vší smůle se hasiči toho večera účastnili pohřbu svého druha, proto první dorazili venkovští kolegové, kteří nebyli připraveni k hašení požáru na vysoké budově, což způsobilo další zdržení a komplikace. Hořící budova Národního divadla pohlcovala sama sebe. Konečně se před budovu začaly sjíždět požární sbory z celé Prahy a podařilo se jim alespoň zabránit vzplanutí Prozatímního divadla. Nicméně Národní divadlo hořelo celou noc, nakonec se ještě ráno znovu vzňal oheň v již vyhořelém hledišti, spadla pozlacená mříž ze střechy, pak vikýře, lustry i železná opona a do nitra budovy se zřítila železná kostra střechy; po požáru tak zůstala stát jen holá stavba. Naštěstí nikdo nepřišel o život, jen několik lidí bylo zraněno, když na Národní třídě nad úvozem Divadelní ulice přihlíželi zkáze. Dav je natlačil na zábradlí, které se prolomilo.

Tragický požár vzbudil v celém národě i v zahraničí velkou odezvu. Na obnovu divadla byly zasílány dary z celých Čech, Evropy i ze světa. Rovněž panovník přispěl k obnově a nemalým příspěvkem byla pojistná částka vyplacená pojišťovnou. Díky tomu byl již 18. listopadu 1883 znovu zahájen provoz obnoveného divadla Smetanovou Libuší.

Oheň ohrožuje pražské domy i celé čtvrti dodnes. Připomeňme ty největší či nejvíce ohrožující: V srpnu roku 1974 zachvátil požár Veletržní palác v Holešovicích, v říjnu roku 2008 vyhořelo nedaleko odtud křídlo Průmyslového paláce. Pražanům naposled zatrnulo, když v únoru roku 2016 zahořelo v Národním muzeu. Tento požár tak trochu mimoděk připomněl onu zkázu ze srpna roku 1881.

Literatura

Zikmund Winter: Kulturní obrázky českých měst, Praha 1890, 1892.

Jiří Janata, Václav Hladík, Jan T. Kozák: Požáry v českých zemích, Praha 2009.

František Vejdělek: Památník hasičského sboru král. hl. města Prahy, 1903.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Požáry
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

Pavla Státníková

Mgr. Pavla Státníková (*1962) vystudovala historii na Filozofické fakultě UK. Po studiích nastoupila do Muzea hlavního města Prahy, kde působila od roku 2000 jako vedoucí historického oddělení a od roku 2005 na pozici hlavní kurátorky sbírek a náměstkyně ředitelky pro odbornou činnost. Je autorkou či spoluautorkou řady publikací a článků z dějin Prahy a nejbližšího okolí, mj. Povodně a záplavy, Starou Prahou Jana Minaříka, Starou Prahou Václava Jansy, Vinohrady, Trhy a tržiště, Kamenný most, Strašnice, Zlatá Praha, Ludmila Kapalínová, porodní bába sobínská.
Státníková Pavla

Další články k tématu

Požáry v krajině

Centrální paradigma čili ústřední hláška vědeckého oboru ekologie ohně by mohla znít skromně: je normální, že příroda občas hoří.

Moderní pomocník hasiče? Pes

„Při prevenci a hašení požárů dnes zásadně pomáhají moderní technologie, ale také policejní psi,“ říká vyšetřovatel požárů Martin Kavka.

Staletý konflikt stále planeuzamčeno

Madagaskar hoří. Každý rok slíznou plameny skoro polovinu ohromné rozlohy savan a tisíce čtverečních kilometrů původních i druhotných lesů. Oheň...

Ztracený ráj?uzamčeno

Mýtus ztraceného ráje je častým námětem historické literatury. Do názvu článku jsme si vypůjčili titul básně Johna Miltona, která ovlivnila...

Nebezpečný oheň v kosmonauticeuzamčeno

Kosmonautika a raketové motory jsou s ohněm neoddělitelně spjaty, požár je však při letech do vesmíru zároveň jedním z největších strašáků....

Jednoduchý sluha, ale komplexní pán

Když jsme začali připravovat články o požárech do tohoto čísla, říkal jsem si, kolik asi autorů využije známé a chytlavé přísloví o dobrém pánu...

Doporučujeme

Požáry v krajině

Požáry v krajině

Jiří Sádlo  |  12. 7. 2021
Centrální paradigma čili ústřední hláška vědeckého oboru ekologie ohně by mohla znít skromně: je normální, že příroda občas hoří.
Tropické štěnice v evropských domácnostech

Tropické štěnice v evropských domácnostech

Uplynulý rok nám poskytl cennou, i když bolestnou lekci. Ukázal, jaké cesty se v globalizující lidské společnosti otevírají některým patogenům...
Výhody nitridových polovodičů

Výhody nitridových polovodičů

Alice Hospodková  |  12. 7. 2021
V posledních pětadvaceti letech pronikly do polovodičového průmyslu nitridové polovodiče, založené na sloučeninách dusíku s prvky III. skupiny –...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné