Jednoduchý sluha, ale komplexní pán

Když jsme začali připravovat články o požárech do tohoto čísla, říkal jsem si, kolik asi autorů využije známé a chytlavé přísloví o dobrém pánu a zlém sluhovi (nebo je to naopak?). Kupodivu tak neučinil nikdo, pouze Jiří Sádlo (s. 446) se o zlého pána lehce otřel, aby zdůraznil „nepěknost“ slova požár. Přitom se ono moudré tvrzení k protichůdnému tématu požárů doslova nabízí. Zvlášť u nás v Evropě, kde oheň za dobrého sluhu už skoro nepovažujeme. Požáry tu vnímáme jednoznačně jako škodlivé, destruktivní a barbarské. Mnohdy opravdu jsou (viz články na s. 436 a 456), ale ne vždy. To, co my pokládáme za špatné a zavrženíhodné, vidí ale jiní lidé jinde ve světě jinak.

Člověk začal vládnout nad ohněm někdy před milionem let. Nejprve využíval přirozených požárů, později se naučil oheň i rozdělávat a pohlížet na něj jako na jednoduchý, efektivní a snadno ovladatelný nástroj, s jehož pomocí lze řídit a přetvářet prostředí. Tak činil několik desítek tisíc let, během nichž se vypracoval až na ekosystémového inženýra krajiny (jak píší Petr Šída a Petr Pokorný na s. 442). A velmi podobně si na mnoha místech světa počíná dodnes.

Původní obyvatelé Austrálie kvůli lovu a získávání dalších zdrojů každoročně vypálí dvě třetiny Severního teritoria. Angličtí aristokraté v minulosti zapalovali vřesoviště, aby udrželi nebo rozšířili hnízdiště tetřívků. Skotští a Irští osadníci v Apalačských horách získávali v 19. století půdu řízenými požáry. Ale rozsáhlé požáry zakládali také indiáni třeba v Kalifornii a na Velkých pláních. Měli k tomu mnoho dobrých důvodů – rozšiřovali a zkvalitňovali pastviny pro kopytníky, které lovili; zlepšili prostupnost a přehlednost krajiny – otevřená savana bez stromů a křovin usnadňuje nejen lov, ale i boj s nepřítelem či třeba sběr léčivých a užitkových rostlin. Před příchodem bílého muže bylo každoročně vypáleno zhruba 13 % rozlohy Kalifornie (včetně lesů, ale s výjimkou pouští).¹⁾

A oheň se v krajině hojně využívá dodnes. Chovatelé dobytka v Kansasu, Jižní Africe, Madagaskaru či Tanzanii s jeho pomocí zúrodňují pastviny. Lesníci na jihu USA nebo v Indii povzbuzují ohněm růst některých typů lesa. Brazilští, jihoasijští i jiní rolníci využívají spalující živel při zakládání políček. Gitksanové a Witsuwiteni v Britské Kolumbii dokonce zapalují porosty borůvek, aby stimulovali jejich růst a zlikvidovali konkurenční dřeviny.²⁾

Oheň ovšem není jev dobrý nebo špatný, nýbrž komplexní; s rozmanitými příčinami, průběhem i následky. Některé jsou předvídatelné nebo dokonce zamýšlené, jiné nikoli. Vzdor své složitosti je oheň často nahlížen jako jednoznačně špatný. Jak už padlo v úvodu, k tomuto pohledu mají sklon zejména Evropané. Stephen J. Pyne³⁾ definoval šest faktorů, jež vedly k vzniku „evropské pyrofobie“ a později k jejímu celosvětovému vlivu.

1. Globální moc se v posledních dvou staletích soustředila převážně v severní a střední Evropě a na východě Severní Ameriky, v klimatických podmínkách, v nichž je přirozený požár dost vzácná záležitost a pastviny zůstávají zelené a bohaté na živiny po celou sezonu. Zemědělství tu proto nespoléhá na oheň, ale na pluh a lidskou práci. Země je obdělávána intenzivním až průmyslovým způsobem a oheň je znám (a vnímán) jen jako destruktivní činitel.

2. V týchž zemích vznikla hypotéza několika stádií civilizace. Podle ní „civilizovaný člověk“ a „rozvinutá společnost“ nepoužívají požár jako nástroj. To činí „domorodí“ Afričané, Američané a někteří Asiaté. Odtud plyne logický závěr, že používání ohně je „primitivní“ technologie.

3. Většina politických představitelů i akademických pracovníků pochází z městského prostředí. Bývají vzdáleni venkovské realitě. Pomineme-li kamna, vařič a třeba kovářskou výheň, jediným ohněm, s kterým se kdy setkali, je nechtěný požár ničící domy a jiná lidská díla. Venkov se pro ně stává předmětem romantické idealizace, do níž zuhelnatělé ohořelé stráně rozhodně nepatří.

4. Ekologické myšlení 20. století po dlouhý čas tyto představy podporovalo. Přinejmenším počátek a střed minulé epochy ovládaly v ekologii myšlenky spořádané sukcese, klimaxu a rovnováhy. Disturbance – tedy i oheň – byly vnímány jako negativní vnější šok. Oheň bránil „normální“ sukcesi k vegetačnímu klimaxu, a byl proto špatný.

5. Oheň je špatný pro stát. Z důvodů politické kontroly i ekonomického prospěchu dává stát přednost intenzivnímu využívání půdy. Tyto politické a ekonomické preference znemožňují používat oheň jako nástroj, neboť je příliš komplexní, nehodí se pro plánovaný management a lze ho využít jen při extenzivním využívání půdy.

6. Se vznikem kolonií se antipožárové představy šířily do tropů a subtropů celého světa. Pro koloniální správce a lesníky se oheň stal nepřítelem číslo jedna a kontrola požárů jejich nejdůležitějším úkolem. Ve svých nových zemích však naráželi na realitu extenzivního zemědělství a pastevectví, jichž je oheň přirozenou součástí (s. 450). Pyrofobii exportovali do míst, kam tak úplně nepatří.

Koloniální časy naštěstí dávno minuly a nějakou dobu už se výrazně mění i náš pohled na ekologické místo ohně v ekosystémech přirozených i člověkem pozměněných a vytvořených. Možná bychom v „koloniích“ měli přestat „učit“ a začít „se učit“. Aspoň někdy.⁴⁾