Stres a meditace

Nejen lifestylové magazíny, ale i zdánlivě seriózní vědecké výzkumy vesměs tvrdí, že meditace nám jednoznačně pomohou zmírnit následky stresu: kromě snížení tlaku, zpomalení srdeční akce a posílení imunity nám slibují i stimulaci mozkových center, jež jsou spojována se schopností prožívat štěstí. Mohou mít vůbec nějaká negativa?

První zmínky o meditacích pocházejí z Indie okolo r. 1500 př. n. l., kdy byly meditace typu džhána praktikovány ve védantské tradici. V ní je prostřednictvím koncentrace pozornosti na jeden předmět (mantru, představu, plamen svíčky atd.) a ignorováním všech ostatních elementů vědomí dosahováno zdánlivého splynutí subjektu vědomí s jeho objektem (iluze ne-já). Podobné praktiky se rozšířily z Indie v téměř nekonečných modifikacích i na jiná území a do jiných náboženských kontextů. V theravádové tradici buddhismu pak dosáhly zajímavého protipólu v meditaci všímavosti a vhledu (satipatthāna-vipassanā).

Zde se pozornost místo koncentrace na jeden předmět cvičí ve schopnosti registrace vzniku, trvání a zanikání všech fenoménů vynořujících se v individuálním poli vědomí. Po dosažení vhledu do procesuálního charakteru a vzájemné podmíněnosti jevů (vipassanā) jedinec tzv. vstoupí do proudu, kdy množství zaznamenaných podnětů je tak obrovské, že je nelze jakkoli separovat ani pojmenovat – vědomí se ocitá „bez předmětu“. Tento stav (známý jako nirvána) je svým charakterem přesně opačný než naprosté pohroužení do předmětu, kterého docilujeme v meditaci typu džhána. Vědomí se svým předmětem nesplývá, nýbrž se od něj emancipuje.