Menšinový stres

Stigmatizovatelná identita přináší svým nositelům nějaké znevýhodnění. Je podstatné, zda identita je viditelná (např. etnicita) nebo zda ji lze skrývat (např. HIV pozitivita). Viditelnost stigmatizovatelné identity je určující ve vztahu k sociální opoře ze strany rodiny a blízkých, díky níž mohou lidé snadněji čelit sociálně založenému stresu. Stigmatizace neheterosexuálních lidí je specifická, mimo jiné tím, že neheterosexuální lidé se o své neheterosexualitě „dozvídají“ až v průběhu vlastního sexuálního dospívání.

Se stresem v životě se jistě čas od času setkává většina z nás. Existuje však specifický typ stresu, se kterým se setkávají jen někteří lidé, respektive skupiny, které jsou společensky stigmatizované. Tomuto typu stresu říkáme menšinový stres, popřípadě stres související se stigmatizací. Pozastavme se nejprve u samotné stigmatizace (obr. 1).

Stigmatizace ve své nejobecnější definici popisuje společenské procesy, které určitou skupinu lidí na základě nějakého jejich skutečného nebo domnělého rysu či vlastnosti vyčleňují a snižují jejich hodnotou. Lidé, jichž se stigmatizace týká, jsou tedy nositelé tzv. stigmatizovatelné identity, která svým nositelům přináší nějaké znevýhodnění – ať již právní, kulturní, společenské či jiné. Stigmatizovatelné identity lze dělit podle toho, do jaké míry je možné je před druhými skrývat či jejich nositele ve společnosti přehlížet. Můžeme pak hovořit o neviditelných stigmatizovatelných identitách, které lze skrývat téměř dokonale (např. sexuální orientace, HIV pozitivita), anebo hovořit o identitách viditelných, které skrývat v podstatě nelze (např. etnická identita). Toto odlišení je přitom zcela zásadní, neboť ovlivňuje možnosti na straně jednotlivců, které se cestou skrývání mohou například vyhnout každodenní diskriminaci či nepříjemným pohledům, ale zároveň ovlivňuje i potenciál společnosti stigmatizované vylučovat či přehlížet na systémové úrovni.

Viditelnost stigmatizovatelné identity je ale rovněž určující ve vztahu k sociální opoře ze strany rodiny a blízkých, tedy klíčového zdroje, díky němuž mohou lidé snadněji čelit sociálně založenému stresu. Je například nepravděpodobné, aby dospívající chlapec pro svou etnicitu ve své vlastní rodině čelil vyloučení, avšak dospívající gay nebo lesba může prožívat intenzivní pocity zranitelnosti z důvodu obav z možného nepřijetí své neheterosexuální orientace i ze strany vlastních rodičů. Neheterosexuální člověk pak může samozřejmě mít zároveň i menšinovou etnicitu. Stigmatizace neheterosexuálních lidí je proto poměrně specifická, mimo jiné také tím, že sami neheterosexuální lidé se o své neheterosexualitě „dozvídají“ až v průběhu vlastního sexuálního dospívání. Do té doby u nich obvyklá výlučně heteronormativní socializace ve společnosti většinou nijak nepřispěla k budování pozitivního vnímání či přijetí eventuality, že někteří lidé nedospívají heterosexuálně. Neexistence či nestejná společenská hodnota této eventuality neheterosexuálního dospívání je pak nejen odrazem samotné stigmatizace neheterosexuality ve společnosti, ale také zásadní příčinou potřebnosti přijetí vlastní neheterosexuality do svého pozitivního sebepojetí (vnitřní coming out) a také informování druhých osob o své neheterosexualitě v nejrůznějších situacích (vnější coming out). Nutno podotknout, že pokud sexuální orientaci na lidech viditelně nepoznáme, pak je v heteronormativním kontextu proces vnějšího coming outu v podstatě neukončitelný a je třeba jej v kontaktu s novými lidmi opakovat.

Stigmatizovatelné identity lidí lze odlišovat podle toho, zda jsou viditelné nebo neviditelné. Ty druhé lze ve společnosti pak nejen skrývat, ale rovněž přehlížet.

Menšinový stres neheterosexuálních lidí

Teorie menšinového stresu v současnosti poskytuje asi nejrozpracovanější vysvětlující rámec (obr. 2), díky němuž můžeme rozumět konkrétním procesům, které přispívají k větší socio-psychologické zátěži neheterosexuálních lidí. Metodologicky precizní studie zaměřené na porovnání stavu duševního zdraví heterosexuálních a neheterosexuálních lidí již od devadesátých let minulého století stabilně přinášejí důkazy o tom, že se neheterosexuální lidé častěji potýkají s depresí, úzkostnými problémy, užíváním nelegálních drog a několikanásobně častěji páchají sebevraždy.¹⁾ Je třeba zdůraznit, že tyto rozdíly v duševním zdraví nejsou zapříčiněny samotnou neheterosexualitou, ale právě faktory, které vycházejí ze stigmatizace této menšiny ve společnosti. K rozvoji teorie menšinového stresu významně přispěl psychiatrický epidemiolog Ilan Meyer, který menšinový stres definoval jako nadbytečný stres, kterému jsou jednotlivci ze stigmatizovaných skupin vystaveni v důsledku jejich menšinové pozice. Menšinový stres tedy lze vnímat jako stres, který působí nad rámec běžných typů stresu, s nimiž se setkávají všichni lidé. Je typicky chronický, sociálně založený a relativně stabilní v čase a představuje soubor rozmanitých stresorů a faktorů, které mohou negativně ovlivňovat duševní zdraví neheterosexuálních lidí.