MDMA jako možná cesta z traumatu

Stres je přirozenou součástí našich životů a lze na něj pohlížet jako na drobné či větší změny, jež vyžadují naši fyzickou i psychologickou adaptaci tak, abychom se ochránili před hrozbou, vyřešili problém či zužitkovali nějakou příležitost. Zatímco některé stresory považujeme za zvládnutelné, a pak nás většinou motivují k lepším výsledkům (eustress), kumulace více stresujících událostí, kde máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama (distress), může vést až ke zdravotním obtížím či vyčerpání organismu.

Dopadem stresu na fungování těla se zabýval harvardský fyziolog a lékař v první světové válce Walter Bradford Cannon, který formuloval odpověď organismu na ohrožující podnět v podobě známé reakce boje nebo útěku (fight or flight). Když si představíme, že jdeme lesem a uslyšíme podivné zapraskání z nedalekého houští, náš mozek (konkrétně amygdala, která je senzitivní k hrozbám z okolí) vyšle varovný signál. Záhy je aktivován autonomní nervový systém (sympatikus) a stresová osa hypothalamus-hypofýza-nadledvinky, které společně spouštějí kaskádu fyziologických dějů v těle a vyplaví stresové hormony. Začne nám bušit srdce, zrychlí se dech, ztuhnou svaly a jsme připraveni na boj, nebo útěk. Když následně uvidíme, že se z houští vyřítí divoká kočka, postupně se hladiny stresových hormonů opět ustálí a povolí i napětí v našem těle. Možná se po nepříjemném zážitku lehce otřepeme, podobně, jako to dělají zvířata, když pomine ohrožující situace. Pokud však z houští vykročí podezřelá osoba s nožem, která nám zastoupí cestu, můžeme se octnout paralyzováni v situaci, ve které nebude prostor pro boj ani pro únik.

Mezní, život ohrožující situace spjaté s interpersonálním násilím bohužel provázejí lidskou společnost odnepaměti. V některých případech však jejich následky zůstávají v psychice vepsány v podobě hlubokých jizev. Zda se nebezpečná situace pro člověka stane traumatizující, úzce souvisí s její intenzitou a možností vnímané kontroly nad ní. Náhlé, nečekané události, kdy nám nebo našim blízkým jde o život, nebo je jiným způsobem ohrožená naše tělesná integrita (např. sexuální násilí), mohou prolomit dostupné zvládací mechanismy. V ohrožující situaci zůstane psychika postiženého zamrznutá bez možnosti s hrozbou aktivně bojovat, a využít tak předpřipravené fyziologické odpovědi těla k aktivní obraně nebo útěku. Postižený je zaplaven strachem, bezmocí, tělo je paralyzováno, jako by tam ani nebylo. Přirozená obranná reakce, která by jindy doběhla, se nedokončí.