Epigenetický přenos traumatu

Traumatická zkušenost, jako je špatná rodičovská péče, nedostatečná výživa či ohrožení na životě, může poškodit nejen naši psychiku a další vztahování se ke světu a k vlastním dětem, ale často v našich tělech nastartuje biologické změny, které jsou skrze pohlavní buňky předávány do dalších generací. Řada studií poukazuje na spojení mezi transgenerační epigenetickou dědičností různých molekul RNA či modifikací DNA a s ní asociovaných proteinů na jedné straně a projevy traumatizovaného fenotypu na straně druhé. Tyto modifikace a molekuly RNA mají obvykle vliv na to, zda je daný gen ve vývoji přepisován, či zda zůstane neaktivní. Nejde o trvalé mutace, ale jisté modifikace základního „textu“, které jsou vratné.

Těhotenství či březost u savců trvají relativně dlouho a matka s plodem komunikuje skrze placentu, proto u biologického přenosu traumatu musíme rozlišit, zda jde o vliv prenatální, postnatální, či o skutečný transgenerační přenos.

Prenatální vlivy představují proces, kdy je ovlivňován pouze daný potomek in utero, ale vliv se nemusí projevit v dalších generacích. Dobře je ukazují studie spojené se špatným stravováním. Potomci myší, které měly nedostatek pestré potravy (nedostatek vitaminu B6 a B12) v období březosti, mají v dospělosti oproti dobře živeným jedincům tendence ukládat tukové zásoby, problémy s krevním tlakem a častější symptomy diabetu druhého typu. To se pak epigeneticky odráží na rozdílné metylaci genu PPARα v játrech a genu pro receptor glukokortikoidního hormonu. S tímto efektem je spojena tzv. hypotéza šetřivého fenotypu, která předpokládá, že matka připravuje své potomky na deficientní prostředí již v děloze.