Transcendentální estetika času

Jednou ze zvláštních forem času jsou situace, kdy se mimo rámec postupných změn, naplňujících obraz kauzálních relací, vynořují nečekaná setkání různorodých jsoucen, smysluplné relace postrádající předchozí příčinné souvislosti. Zvláštní pozornost takovýmto jevům věnoval od dvacátých let 20. století C. G. Jung, který je označuje termínem synchronicita. O fenoménu synchronicity jako akauzálním principu organizace dění vedl obšírnou korespondenci se svým pacientem a budoucím nositelem Nobelovy ceny Wolfgangem Paulim, který chápal synchronicitu jako „korekci náhodných fluktuací smysluplnými a účelnými koincidencemi kauzálně nespojených událostí“. Výsledkem korespondence byla jejich společná kniha Naturerklärung und Psyche (1952), v níž fenomén synchronicity ukazují jako incipientní (počínající) faktor dění přirozeného světa otevírající cestu k pochopení domén světa za bariérami karteziánské dogmatiky.

Časové události mající povahu synchronicity nejsou predikovatelné a snadno uchopitelné aparátem standardních výkladových rámců, avšak dějí se. A tak řízením osudu vychází číslo Vesmíru věnované času takřka přesně v den, kdy si připomínáme třísté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších myslitelů evropského novověku, Immanuela Kanta (22. 4. 1724 – 8. 2. 1804), jehož radikální úvahy o povaze času si v této souvislosti občas zaslouží přinejmenším letmou zmínku.

Nebudu se zabývat obecně známými biografickými detaily tohoto myslitele a obrátím pozornost k jeho stěžejnímu dílu, dramaticky měnícímu výměr filozofie úkolem radikální očisty poznávacího aparátu. Kant svým dlouholetým pedagogickým působením dokonale seznámený s peripetiemi nejrůznějších vědních disciplín vysoce oceňuje přínos empirických nauk, současně však přesvědčivě demonstruje nutnost kritického přehodnocení věcí myšlení, zvědomění nezohledněných apriori procesů poznání, bez nějž spolehlivou interpretační platformu pro integraci výstupů dílčích empirických disciplín nelze vytvořit.

V úvodu Kritiky čistého rozumu (1781) k tomu píše: To je však obvyklý osud lidského rozumu při spekulaci, že svou budovu dokončí tak brzy, jak jen možno, a pak teprve zkoumá, byly-li k ní také dobře položeny základy. Potom se však hledají všelijaké výmluvy, abychom se upokojili, pokud jde o důkladnost té budovy, anebo abychom od ní takovou pozdní a nebezpečnou zkoušku raději úplně odvrátili (s. 38). Ukazuje, že výstupy empirických nauk mají povahu analytických soudů vymezených výměrem vstupních předpokladů a specifikami užitých metod. Výpověďmi o povaze jsoucího se stávají konfrontací se zkušeností reálného světa – výsledné syntetické soudy pak ovšem ve větší či menší míře nezbytně zahrnují cizorodé komponenty. K apriorním poznáním analytických soudů tu rozum podsouvá, a to apriori, poznání, jejichž zdroje nezná a ani se jimi nezabývá.

Kresba Ivan Steiger

Tímto předznamenáním, jemně připomínajícím problematické rysy pragmatických věd a karteziánské metody stojící v jejich pozadí, vymezuje Kant implicitní úkol svého zkoumání: identifikaci vstupních apriori syntetických soudů, vnořených předpokladů každé výpovědi o povaze toho, co je.

Úhelným momentem karteziánské metody je centrální pozice lidského rozumu, jediného agens schopného kritériem jasnosti a zřetelnosti rozlišit v mlhavém světě počitků, dojmů a představ věci reálně existující a zasluhující další pozornost. Základní vlastností těchto věcí je jejich lokalizace v reálném geometricky vymezeném prostoru. Karteziánskou metodou jsou prvky nejasného přirozeného světa transformovány na objekty světa rozlehlosti, spojitě spočetného postupy geometrické a matematické analýzy a otevírajícího členité možnosti objektivního srovnávání a návazných interpretačních postupů praktické vědotechniky. Svět rozlehlosti je ovšem bezčasový, současnost srovnávaných objektů je ostatně i implicitním předpokladem objektivního srovnání.

Inkonzistence karteziánského obrazu jsoucího se zkušeností časovosti světa či očividná irelevance karteziánské intepretace živých bytostí jako bezduchých mechanomorfních monster se staly impulzem nesčetných kritických výhrad k povaze metody a jejích výstupů, průběžně lemujících myšlenkové dění evropského novověku.

Kantova Kritika čistého rozumu byla patrně nejdůslednějším pokusem bariéru karteziánské metody překročit. Odvíjí se od úvahy, že vlastním předmětem poznání není spočetný obraz světa vytvořený karteziánskou metodou, ale skutečná povaha vnějšího světa za hranicemi subjektu, kterou ovšem v principu neznáme. Proto je však nejprve třeba nástroje k jeho poznávání vybavit mimořádně robustními základy plně zohledňujícími vstupní kroky poznávání neodvislého od předmětového vymezení, jejž Kant označuje termínem transcendentální.