S časem i bez času

Přestože je určitě pro většinu z nás subjektivně existence času něčím téměř nezpochybnitelným, rozvahy nad jeho podstatou a s tím spojené úvahy o plynutí dějů a proměnách v našem okolí jsou známé již minimálně 2500 let. Tehdy existovaly dvě věhlasné filozofické školy, které vedly spor právě o existenci skutečných změn v přírodě. Jednou byla skupina kolem Hérakleita, která viděla všude neustálou změnu a naopak popírala existenci klidného stavu. Odtud jsou známé výroky „vše teče“ (panta rhei) nebo „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“, které zdůrazňují, že podstatou světa pro ně byla jeho proměnnost. Na straně druhé stála skupina kolem Parmenida, která naopak popírala jakoukoli změnu okolního světa, jehož existence měla být zcela bezčasová. Jak to ale lze sladit s každodenní zkušeností? Tím, že se oddělí neměnný svět skutečnosti na straně jedné od světa smyslů na straně druhé. Podle této školy právě smysly dávají falešnou představu proměnnosti světa. Tedy změna a plynutí času jsou jen klamem a reálný svět je neměnný a bez času. V rámci konfliktu těchto dvou škol vznikly také známé Zenonovy paradoxy (např. Achilles a želva, letící šíp), které měly demonstrovat, že představa neustálých změn světa vede k prožití nekonečně mnoha okamžiků v konečném čase, a tedy změna a plynutí času nemohou být reálné.