Stopadesátiletý mladík

V pátek 31. března 1871 předložil student medicíny Václav Kumpošt „slavnému cís. král. policejnímu ředitelství a slavnému cís. král. státnímu zastupitelství“ oznámení, že začne „vydávati vlastním svým nákladem a vlastní svou redakcí periodický časopis Vesmír“ (viz s. 292). První číslo vyšlo 3. května toho roku. Letošním květnovým číslem tedy Vesmír slaví 150. narozeniny.

V největší možné zkratce se tato historie odráží na obálce složené z obálek všech 1882 čísel, které dosud vyšly. Za každou z nich se skrývají desítky kratších i delších textů seznamujících čtenáře s poznatky přírodních věd. K vybraným článkům se pravidelně vracíme v rubrice Vertikála, v tomto jubilejním čísle najdete odkazů na starší Vesmíry více. Přestože mnohé články jsou samozřejmě beznadějně zastaralé, k velké části z nich má smysl se i po letech a desetiletích vracet. Dovolují nám nahlédnout do dobového stavu poznání, způsobu uvažování i společenských souvislostí. A učí nás pokoře. Myslíme-li si dnes, že jsme některá tajemství přírody odhalili tak důkladně, že už nás žádné překvapení nemůže potkat, je užitečné nahlédnout do „jistot“ dob minulých.

V souvislosti s četnými odkazy na starší Vesmíry je třeba upozornit na skutečnost, která by mohla pozorného čtenáře mást. Proč je například u článků z let 1901 a 1951 uveden stejný (třicátý) ročník? Vysvětlení se skrývá ve skutečnosti, že Vesmír v letech 1908 až 1922 nevycházel a po svém obnovení Bohumilem Němcem začal znovu od prvního ročníku. K tomu připočtěme změny v periodicitě (čtrnáctideník, měsíčník, častá dvojčísla) a počítání ročníků tu od května, tu od října, tu od ledna.

Kresba Jiří Slíva

Otakar Matoušek (který v té době už Vesmír jednadvacet let nevedl, viz s. 295) končí svůj text ke stu letům Vesmíru takto: „Vstupujeme s Vesmírem dnes do druhého sta let, do posledních desítiletí 20. a do blížícího se 21. století. Kéž ti, kdo budou jednou, k příštímu jubileu, k době druhého sta let číst historii, kéž budou moci říci, že byla pro vědu dobrá, ke zdaru a ke štěstí!“ (Vesmír 50, 132, 1971/5)

Od stovky k dvoustovce jsme právě urazili polovinu cesty a můžeme pana profesora ujistit, že v poločase si věda nevede vůbec špatně. Pro samotný Vesmír i pro českou a slovenskou společnost to snad platí také, jakkoli doba, v níž žijeme, není z mnoha důvodů jednoduchá a bezrozporně radostná. Ale která byla? Při obnovení Vesmíru v roce 1923 psal Bohumil Němec o tehdejší společenské atmosféře jako o „době porušených anebo rozbouřených názorů mravních“, o „době bezohledného boje o moc a honby za hmotnými úspěchy“ (Vesmír 1, 1, 1923/1).

„Mám něco přát Vesmíru k jeho kulatým narozeninám? Napadá mě jedno: aby se mladší i nejmladší autorská generace neostýchala a posílala nám své příspěvky. Možná právě od ní se nejlépe dovíme, jaké otázky budou mít za sto let ještě smysl.“ Takové přání vyslovil Ivan M. Havel v úvodníku věnovaném 130. vesmírným narozeninám (Vesmír 80, 243, 2001/5).

Toto přání můžeme jen zopakovat a zároveň s potěšením konstatovat, že se tak děje, jak si ostatně všímá i Dan Bárta na s. 282: „…většina autorů právě procítěně pročítaného čísla je mladší než já. A někteří o hodně.“ Dvoustého výročí založení Vesmíru se nejspíš nikdo ze stávající redakce nedožije (i když kdo ví, medicína umí zázraky), ale věřím, že časopis se té slávy dočká v plné síle. Děkujeme čtenářům i autorům za setrvalou přízeň, bez které by Vesmír ztratil svůj raison d’être!