Od nukleinu po CRISPR

Píše se rok 1871. V Praze vychází první číslo časopisu Vesmír a v německém Tübingenu vydává Felix Hoppe-Seyler knihu Medizinisch-chemische Untersuchungen. Sedmadvacetiletý Švýcar Friedrich Miescher do ní přispěl popisem izolace látky, kterou odhalil v buněčných jádrech bílých krvinek a kterou proto pojmenoval nuklein. Dnes je tato molekula známá jako kyselina deoxyribonukleová (DNA)…

O pět let dříve došel německý přírodovědec Ernst Haeckel spekulací ke správnému závěru, že dědičnost se skrývá v jádru buněk. A ještě o rok dříve zveřejnil Johann Gregor Mendel ve své práci o křížení rostlin hrachu základní zákonitosti dědičnosti. Čtenáři Vesmíru byli o těchto pokrocích informováni. O Miescherově nukleinu si mohli přečíst například v roce 1898 ve zprávě o přednášce Viléma Appelta pro Klub přírodovědecký v Praze (Vesmír 27, 262, 1898/22).

Věda měla před sto padesáti lety k dispozici základní informace potřebné k rozvoji vědní disciplíny, kterou až v roce 1905 pojmenoval anglický badatel William Bateson jako genetiku. Trvalo to ale bezmála půlstoletí, než do sebe všechny dílky skládačky různých teorií a objevů zapadly. První krok k nápravě podnikli v roce 1900 Carl Correns, Hugo de Vries a Erich von Tschermak, kteří nezávisle na sobě vytáhli ze zapomnění Mendelovy zákony dědičnosti.

Vesmír reflektoval znovuobjevení Mendela v roce 1907 slovy: „Neznámé dosud jméno v celé záplavě spisů a prací o dědičnosti vynořilo se pojednou na povrch světodějných vln. Jiří Mendel, od r. 1854 professor přírodopisu a fysiky na vyšší reálce v Brně, později (od r. 1868) prelát tamního kláštera Augustiniánů, konal už v létech šedesátých minulého století přečetné pokusy, jejichž výsledkem bylo pojednání, r. 1865 uveřejněné ve ‚Verh. d. natur. Ver. in Brün‘, kteréž úplně upadlo v zapomenutí, ačkoli je až dosud nejznamenitější vůbec známou prací v oboru nauky o dědičnosti a míšení plemen.“ (Vesmír 36, 75, 1907/5). Text dává tušit, že i v zemích Koruny české působilo znovuobjevení Mendela jako zjevení.

Další krůček vpřed znamenaly objevy amerického lékaře Waltera Suttona a německého zoologa Theodora Boveriho, kteří došli v roce 1902 k závěru, že nosičem dědičnosti jsou chromozomy. O propojení Mendelových zákonů a nauky o chromozomech se pak zcela zásadním způsobem přičinil americký přírodovědec Thomas Hunt Morgan v knize The Mechanism of Mendelian Heredity z roku 1915. Britský učenec Conrad Hal Waddington s odstupem času označil Morganovu teorii chromozomu za „skok srovnatelný s Galileem nebo Newtonem“. Vesmír představil komplexní pohled na chromozomy, jež jsou „hmotnými nositeli gén – základů dědičných vlastností a znaků“, v roce 1940 ve skvěle napsaném přehledovém článku významného českého genetika Karla Hrubého (Vesmír 19, 57, 1940/3).

Mičurinci versus dvojitá šroubovice