Zázračné očkování. Boj s pravými neštovicemi v českých zemích v „dlouhém“ 19. století

Pravé neštovice byly po staletí jednou z nejobávanějších i nejběžnějších infekčních chorob euroasijské provenience. A byly také prvním infekčním onemocněním, před kterým se lidstvo naučilo účinně chránit očkováním.

Historický původ pravých neštovic nebyl zcela objasněn – je tak částečně opředen legendami. Šlo pravděpodobně o velmi staré onemocnění – známé ab antiquo, spojované ve své endemické formě zpravidla se starověkým Egyptem – zmiňované například v souvislosti s faraonem Ramsesem V. (cca 1157 př. n. l.), jehož jizvy dochované na mumifikovaném obličeji jsou patrně stopami po neštovicích.

Roku 570 n. l. galsko-římský historik a biskup Marius z Avenches užil termínu „variola“ (z latinského varius – skvrnitý) k označení epidemie, jež zasáhla Itálii a Francii. Poprvé pravé neštovice jednoznačně popsal perský lékař Rází Abú-Bakr kolem roku 900 n. l., který rozlišoval mezi neštovicemi a spalničkami. Zmínky ukazující na pravé neštovice se objevují v arabských, hebrejských i hippokratovsko-galénských textech. Zdá se, že v Rázího době byly neštovice běžnou dětskou nemocí.

V epidemické formě se nemoc vyskytovala v oblasti Středomoří v souvislosti s křížovými výpravami. Na počátku 16. století následovalo dvacetiletí epidemií v Latinské Americe, jež měly naprosto ničivý účinek na původní domorodé obyvatelstvo. (1507 Haiti, 1515–16 Yucatán, 1519 Karibské ostrovy, 1524 Mexiko, 1525–26 Guatemala, Peru). Neštovice se rychle šířily a s velkou pravděpodobností přispěly k pádu velkých říší Aztéků a Inků. Domorodci s nimi nikdy předtím nepřišli do styku, byli tak vůči nim extrémně bezbranní. Předpokládá se, že psychologický účinek onemocnění byl stejně ničivý jako fyzická újma. Odhaduje se, že 90 % obyvatel Nového světa (mezi 50–100 miliony lidí) bylo vyhlazeno kombinací několika faktorů, k nimž patřily právě i onemocnění jako neštovice a spalničky.

Aztécká kresba ze 16. století ilustrující devastující dopad pravých neštovic na původní obyvatele Ameriky.

Volné dílo

V Evropě představovaly neštovice závažný problém zhruba od 16. století, staly se obávanou „kropenatou stvůrou“, která byla příčinou 10–15 % úmrtí – šlo o endemickou chorobu ve velkých městech; v malých městech a vesnicích se objevovala jako periodická epidemie – úmrtnost dosahovala 25–40 %. I v případě přežití zůstaly vyléčeným osobám následky v podobě jizev v obličeji, a pokud bylo zasaženo oční víčko či spojivka, i slepoty.

Evropské obyvatelstvo bylo sužováno vlnami epidemií neštovic především v 18. století. Pravé neštovice byly navíc problémem celospolečenským, nevyhýbaly se ani panovnickým dvorům. Hned v několika případech zasáhly rod Habsburků. Roku 1654 jim v 21 letech podlehl římský král a následník císařského trůnu Ferdinand IV. Habsburský. V roce 1711 císař Josef I., který onemocněl, přestože byl během epidemie neštovic uzavřen po šest týdnů ve svém sídle – nemoc jej dostihla a nakonec zemřel kvůli oslabenému organismu na zápal plic.

V šedesátých letech 18. století podlehlo neštovicím 11 příslušníků vládnoucí habsburské dynastie – roku 1763 manželka Josefa II. Habsburského Isabella Parmská, roku 1767 i jeho druhá žena Marie Josefa Bavorská. Ve stejném roce je prodělala i samotná panovnice Marie Terezie.  K dalším slavným obětem pravých neštovic patřila královna Anglie a Skotska Marie II. Stuartovna (1694), čtrnáctiletý ruský car Petr II. (1730) či francouzský král Ludvík XV. Onemocnění přežili a charakteristické znamení na tváři si nesli například Alžběta I. Anglická (onemocněla 1652), Wolfgang Amadeus Mozart (1767) či Ludwig van Beethoven.

Variolizace a vakcinace

Medicína k léčbě pravých neštovic dlouho užívala projímadel a pouštění žilou. Metoda inokulace formou variolizace (známa již ve starověkém Orientu), spočívající v přenesení materiálu získaného z pravých neštovic nemocného na zdravého jedince, byla spojena s rizikem přenosu i dalších nemocí a měla poměrně vysokou mortalitu. Očkovaná osoba byla navíc po určitou dobu stejně nebezpečným zdrojem infekce jako nemocný.

Tradičně jsou rozšíření a popularizace variolizace připisovány manželce britského konzula v Cařihradu Mary Wortley-Montaguové, což je však typický příklad anglocentrismu. Lady Mary se narodila v roce 1689, v akademických kruzích byla záměrná variolizace dětí známa nejpozději od roku 1671 díky dánskému lékaři Thomasi Bartholinovi (1616–1680), v českém prostředí tuto metodu („nakupování neštoviček“) popsal patrně jako první Jan František Löw z Erlsfeldu (1648–1725) v roce 1699, kdy bylo lady Mary deset let. Je tedy nepravděpodobné, že by Wortley-Montaguová popularizovala něco, co bylo již dávno rozšířeno mezi lidmi po celé Evropě. Variolizace se v 18. století těšila oblibě i v prostředí společenských elit. Její mocnou propagátorkou byla již zmíněná panovnice Marie Terezie, která dala demonstrativně očkovat své děti.

V českém prostředí metodu variolizace („nakupování neštoviček“) popsal patrně jako první Jan František Löw z Erlsfeldu (1648–1725) v roce 1699.Autror Paul Friedrich Fahrenschon, Wellcome Collection, CC BY 4.0

Průkopnickou metodou se stala na konci 18. století vakcinace Edwarda Jennera (1749–1823), jež spočívala v poměrně bezpečném přenosu kravských neštovic na zdravého lidského jedince. Jenner poprvé vyzkoušel očkování kravskými neštovicemi v roce 1796, o dva roky později vydal v Londýně publikaci o tomto způsobu očkování, který nazval vakcinací. Ke svému experimentu si vybral syna svého zahradníka, zdravého osmiletého chlapce Jamese Phippse a mladou děvečku od krav Sarah Nelmesovou, která se nakazila kravskými neštovicemi od krávy jménem Kytka. Jenner nabral vzorek materiálu z puchýře kravských neštovic na ruce děvečky a poté jej veškrábal do chlapcovy pokožky. O šest týdnů později naočkoval chlapci virus pravých neštovic odebraný z puchýře pacienta s pravými neštovicemi. Virus se „neujal“. Posléze očkoval svého vlastního syna – i on byl chráněn proti pravým neštovicím.

Edward Jenner očkuje vlastního syna (poté, co dříve s úspěchem před pravými neštovicemi ochránil osmiletého Jamese Phippse).Autor C. Manigaud podle E. Hammana, Wellcome Collection, CC BY 4.0

Reakce na tento způsob očkování probíhala zpravidla velmi mírnou formou, proto se metoda (i přes kritiku – panovala například obava z přenosu zvířecí choroby na člověka) téměř okamžitě rozšířila po celé Evropě. Do roku 1801 bylo v Anglii očkováno přes 100 000 lidí, do roku 1811 ve Francii více než 1,7 milionu. Napoleonovi se podařilo dát očkovat zhruba polovinu jeho armády. Pro období let 1804–1814 se uvádějí 2 miliony očkovaných v Rusku. Do dvacátých let 19. století se vakcinace proti pravým neštovicím rozšířila do větší části světa. Pozoruhodný byl rovněž způsob, jakým byly vakcíny rozváženy. Sušená vakcína byla transportována na brkách a skalpelech. Dále byly používány sušené stroupky či bavlněná vlákna napuštěná matérií z puchýřů. Při dlouhotrvajících plavbách byly děti postupně očkovány snadno dostupnou matérií z puchýřků, jež vznikly po vakcinaci. V některých státech byla zakládána centra hromadné vakcinace.

Počátkem 20. století zůstávaly neštovice endemické téměř v každém státě. Do padesátých let se přestaly vyskytovat ve Velké Británii a ve Spojených státech, do roku 1976 byly zlikvidovány jak v Evropě, tak v Severní Americe, Číně, Japonsku a Austrálii. Přetrvávaly však v některých částech Afriky. Celosvětově byla variola eradikována (úplná likvidace infekčního agens v lidské populaci) až na počátku osmdesátých let 20. století

Neštovice v českých zemích

České země postihly epidemie neštovic zejména v letech 1794 a 1799–1801. V letech 1796–1812 si vyžádaly na Moravě celkem 114 769 životů, v Čechách roku 1799 to bylo 17 585. Pro období počátku 19. století můžeme použít údaje shromážděné v roce 1803–1804 pražskou očkovací komisí. Z druhé poloviny 18. století je známo několik doložitelných případů variolizace.

Na tomto místě je třeba zmínit, že pravými neštovicemi onemocněl roku 1727 v dětském věku Josef Adam ze Schwarzenbergu (1722–1782) – jeho uzdravení bylo přisuzováno zázraku svatého Jana Nepomuckého. Dne 19. ledna 1753 jim však podlehla jeho manželka Marie Terezie rozená Liechtensteinová (1721–1753). O dvě desetiletí později, v dubnu 1773, proti nim byli očkováni metodou variolizace její vnuci Josef (1769–1833), Karel Filip (1771–1820) a Jan (1770–1779). Jako jeden z dalších doložitelných pokusů o variolizaci bývá uváděno očkování dětí majitele jemnického panství hraběte Maxmiliana Dauna z roku 1791. Údajně druhým moravským osvícencem, který dal očkovat vlastní děti, byl evangelický kazatel Victor Karl Riecke, třetím potom učenec Johann Nepomuk Mittrowsky.

Úspěšné pokusy o variolizaci na Moravě jsou spojeny s osobností absolventa vídeňské lékařské fakulty, botanika a krajského fyzika, korutanského rodáka Aloise Carla (1765–1831), který od roku 1794 působil v Brně. Roku 1796 tam založil vlastní „očkovací ústav“ v Lehrchenheimově domě na Zelném trhu a uskutečnil jarní a podzimní variolizaci – v prvním případě u sedmi, v druhém u čtyř dětí, obě, dle jeho zpráv, dopadly úspěšně. Svá pozorování týkající se neštovic v Brně a okolí publikoval prostřednictvím letáků. Potenciální očkovance motivoval i finančně – v roce 1797 nabízel, že do svého očkovacího ústavu přijme zdarma 20 nemajetných, jimž byla slíbena motivační odměna ve výši dvou dukátů. V době, kdy Carl zahájil boj proti neštovicím, však svitla nová naděje v podobě vakcinace.

Přichází vakcinace

Vakcinace se stala předmětem zájmu a propagandy řady osvícených monarchií pozdního 18. století, včetně Rakouska. Prvními městy na starém kontinentě, kde se začalo s vakcinací, byly severoněmecký Hannover a Vídeň – v jejímž případě je třeba připomenout jméno zdravotního referenta dolnorakouské vlády Josepha Ferra (1753–1809), který si dal vlákno navlhčené vakcínou zaslat přímo z Londýna. Na konci dubna 1799 provedl první vakcinaci na svých vlastních dětech za přítomnosti ženevských lékařů Peschiera a Jeana de Carro. Carro následně v květnu očkoval své dva synky a stal se jedním z nejaktivnějších propagátorů této metody nejen v habsburské monarchii. Traduje se, že očkovací lymfu dodal i do Brna.

Dobový tisk tvrdí, že právě Morava projevila v celém Rakousku nejvíce horlivosti a oproti Čechám byla v mírném předstihu – snad i pro malou vzdálenost od Vídně. K raným dějinám očkování však existuje několik verzí – podle některých zdrojů provedl první pokusy s vakcinací vysloužilý vojenský ranhojič jménem Polinger (zemřel 1802 nebo 1803), jenž očkoval ve spolupráci s budoucím moravským protomedikem dr. Gärtelgruberem původem ze Štýrska. První vakcinační pokusy jsou ovšem spojovány i s již zmíněným Aloisem Carlem, který získal očkovací látku z Hannoveru od lékařů Ballhorna a Stromeyera. Již v roce 1801 tak v Brně bylo údajně 600 očkovaných dětí, což byla především Carlova zásluha. Po jeho odchodu z Brna do Prahy se očkování ujali další lékaři – dr. Istwann, Lindner či Kayser von Nilkheim. Vakcinace se těšila opoře moravského gubernia, jež tento druh očkování podpořilo již v březnu roku 1800. Byla vypsána rovněž soutěž pro lékaře. Odměnu ve výši 100 zlatých měl získat lékař či chirurg, jemuž se podaří očkovat největší počet osob.

V Čechách se vakcinace začala uskutečňovat s podporou státní správy počínaje rokem 1800. Dokladem státní propagace vakcinace jsou například medaile pražské očkovací komise z roku 1803 ve stříbrném či bronzovém provedení určené osobám, jež se zasloužily o šíření vakcinace. Ty byly určeny nejen lékařům, nýbrž i propagátorům vakcinace a rodičům, jejichž dětem byla odebrána lymfa pro další očkování. Pozoruhodné je ikonografické provedení medaile, jež na přední straně zachycuje matku, která klečí na pravém koleni a drží dítě na klíně. S pocitem vděku vůči Prozřetelnosti hledí na oko s paprsky a současně ukazuje na jizvu po očkování na obnažené paži dítěte. Poblíž stojící váza s květinami, symbol zdraví, poukazuje na tento nejdůležitější plod očkovacího ústavu. Medaile nese nápis: „Děkujeme Ti, ó Bože, za toto dobrodiní!“

Medaile pražské očkovací komise z roku 1803 udělovaná osobám, které se zasloužily o šíření vakcinace.tor A. Guillemard, sbírky Národního muzea

Nejstarší dějiny očkování na našem území jsou popsány v obsáhlých dějinách očkování z let 1804 a 1805 (Geschichte der Vaccination in Böhmen), jež patří k nejstarším spisům svého druhu na světě. První pokusy (zatím neúspěšné) s vakcinací provedl v Čechách patrně lékař Karl von Bauer, jenž získal očkovací látku z mízní tekutiny krav (Kuhpockenlymphe) v prosinci roku 1799 od paní von Blasfort rozené von Brady z Dublinu. Očkovací lymfa byla uchována v plátěném hadříku a zabalena do zapečetěného dopisního papíru. Vyzkoušel ji v únoru roku 1800 na dětech Johanna R. Mladka, kontrolora při pražském vodním mlýně u Výtoně v Podskalí. Látka se tehdy ovšem neujala.

K dalším raným pokusům, které měly jistý úspěch, patřilo očkování provedené dr. Johannem Mayerem. Ten obdržel v červnu 1800 sušenou očkovací látku na bavlněném vlákně od dr. Karstena z Brém. Aplikoval ji, zředěnou horkou vodou, prostřednictvím sedmi vpichů lancetou tříletému synkovi pana Duchardina na pražské Kampě. Z Brém si dal zaslat i další lymfu, jež byla tentokrát uchována v bavlněném vlákně v dutině psacího pera chráněné voskovou zátkou. Přestože očkování bylo úspěšné, nemohl pro tehdejší vzrůstající nedůvěru sehnat další dobrovolníky a musel očkovací pokusy přerušit.

Průkopníkem vakcinace v Čechách byl i lékař pocházejí z irské rodiny usazené v českých zemích Franz Karl O’Reilly (1763–1802). Lymfu získal z Vídně od Jeana de Carro. Vyzkušením vakcíny pověřil chirurga pražského Židovského města Adama Fenningera. Zmíněné první tři vakcinační pokusy proběhly zcela neveřejně, bez zpráv v tisku a bez přítomnosti dalších lékařů a úředníků – zmínění průkopníci vakcinace měli pravděpodobně pochybnosti.

Zájem o vakcinaci však projevovala řada dalších významných lékařů – například třicetiletý praktický lékař z Litoměřic a České Lípy, budoucí profesor zdravotní policie na lékařské fakultě pražské univerzity Josef Bernt. V březnu 1801 se vydal do očkovacího ústavu v Bamberku, aby se osobně seznámil s vakcinační metodou. Do Čech se vrátil po třech týdnech, přivezl si očkovací látku a začal očkovat na kosmonoském panství. V témž roce se o očkování začal zajímat zemský protomedikus Thaddäus von Bayer, jenž pověřil profesora Antona Josefa Hollého (1752–1832), aby se informoval o přednostech vakcinace. Ten požádal o očkovací látku dr. Lehra z Frankfurtu nad Mohanem, který ji dodal konzervovanou mezi dvěma skleněnými destičkami.

Dne 2. května 1801 dal Bayer očkovat čtyři děti z pražského sirotčince. Vakcinaci provedli dr. Hollý a Bayerův chráněnec, porodník z pražské všeobecné nemocnice Franz Karl Fiedler. V této fázi již mělo očkování i publicitu, 17. května se opakovalo za přítomnosti nejvyššího českého purkrabího hraběte Stampacha a guberniálního rady hraběte Philippa Kolowrata-Krakovského. První zpráva o očkování v českém tisku (Prager Neue Zeitung) se tak objevila hned následujícího dne, 18. května 1801.

Metoda se rozšiřuje

Roku 1801 byl založen „veřejný očkovací ústav“ na pražském Karlově. Zdá se, že vakcinace proti pravým neštovicím našla poměrně záhy značný ohlas veřejnosti – v polovině července 1801 již bylo jen v Praze proočkováno 250 dětí a během téhož roku se očkování rozšířilo po celých Čechách. Celkem bylo očkováno 1910 osob. Očkovat se začalo i na venkově, zprvu zejména v okolí Mladé Boleslavi zásluhou Josefa Bernta. Nelze však opomenout ani kraje daleko od Prahy – například lékař z Poličky Johann Nepomuk Eiselt uváděl Chrudimský kraj, v němž Martin Devoty očkoval roku 1801 osm dětí.

O tehdejším skokovém nárůstu nově očkovaných si lze udělat lepší představu z následujících čísel – v roce 1801 bylo v Čechách očkováno zmíněných 1 910 osob, v roce 1802 to bylo 8 180 osob a v roce 1803 již 12 842 osob– z tohoto počtu zemřely v průběhu vakcinace pouze dvě děti, u kterých pitva prokázala, že příčinou smrti bylo jiné onemocnění. Převládlo tedy přesvědčení, že vakcína je bezpečná. Je zřejmé, že zlom představoval rok 1803, kdy bylo zahájeno skutečně „plošné“ očkování, s čímž souviselo i založení „zdravotní policejní“ očkovací komise, jež měla na starosti veškeré vakcinační záležitosti. Její členy jmenoval prezident českého gubernia hrabě Chotek – byli mezi nimi například Anton Michelitz (rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity), Johann Mayer, Anton Holly, Jakob Fenninger, ale i Ignaz Mattuschka, který patřil k vakcinačním skeptikům.

Byly stanoveny i elementární zásady vakcinační praxe. Vakcinovat měli pouze lékaři a chirurgové, kteří měli k dispozici výhradně takovou vakcinační látku, jejíž účinnost byla nezpochybnitelná. Před započetím očkování se měli dostavit na pražskou lékařskou fakultu a dát se poučit o správné vakcinační technice. Očkující lékaři měli držet pravidelnou dobu vyhrazenou pro vakcinaci a přizvat co nejvíce lidí, kteří se měli přesvědčit, že jde o bezbolestnou a účinnou operaci. Očkováni měli být kromě dětí i dospělí a starší lidé. Z očkování měli být naopak vyjmuti lidé trpící jinou chorobou, již očkovaní a těhotné ženy.

Pro očkování měla být užita čerstvá, nejlépe tekutá a z puchýřku právě odebraná látka, přenesená přímo z paže na paži, již bylo doporučeno odebírat šestý až devátý den po vakcinaci. Vpich se měl provádět ocelovou lancetou nebo plochou jehlou, nikoliv dříve obvyklou slonovou kostí. Očkující lékař měl dále zaznamenat poměrně detailní informace do předtištěného formuláře – jméno, věk, zaměstnání otce, vyznání, původ očkovací látky – i skutečnost, zda šlo o matérii tekutou či sušenou, záznam o průběhu nemoci po očkování a celkový výsledek.

Pravidla očkování stanovil Předpis o očkování z 12. března 1807, podle něhož směl očkovat pouze chirurg či lékař disponující oprávněním. Další jednotná pravidla očkování byla stanovena v Očkovacím řádu z roku 1808, který byl platný v celém soustátí. Vakcinaci mělo v každé zemi řídit gubernium prostřednictvím zemského protomedika. V krajích zodpovídal za očkování krajský úřad – konkrétně krajský lékař. Ten měl opatřovat i očkovací látku, očkovat se mělo v krajských městech při nově zřizovaných očkovacích ústavech. Krajský lékař ručil i za to, že v jeho kraji bude dostatek očkování způsobilých lékařů. Očkujícím lékařům byly slíbeny finanční výhody i lepší pracovní místa. Další nařízení následovalo v roce 1812. Nařízení z roku 1836 žádalo očkování celé dětské populace, zatím však nezavádělo skutečnou očkovací povinnost. Platilo až do roku 1918. Až se vznikem samostatného státu bylo roku 1919 zavedeno povinné očkování všech dětí po prvním, sedmém a čtrnáctém roce života.

Očkování proti pravým neštovicím však mělo i své odpůrce, a to i mezi samotnými lékaři. Skeptický vůči vakcinaci byl například budoucí zemský protomedikus Ignaz Mattuschka – již v roce 1802 publikoval obsáhlý spis, v němž vyjádřil pochybnost o naprosté neškodnosti vakcinace. Vedl polemiku s Aloisem Carlem. Kravské neštovice podle něj před pravými nechránily, naopak byly schopné je vyvolat. K odmítačům očkování patřil rovněž významný internista Josef Hamerník (1810–1887), jenž očkování považoval mylně za neúčinné a škodlivé. Své argumenty shromáždil v roce 1856 do odpovědi na dotaz britského parlamentu ohledně vakcinace. Zpráva z roku 1872 uveřejněná v Národních listech zase zmiňuje nevybíravé výrazy, kterými označoval zastánce očkování proti neštovicím (Kdo se to tu směje? Národní listy 24. 11. 1872, č. 325, s. 2.).

K propagaci vakcinace patřily například očkovací slavnosti s hudbou, zpěvem, tancem a rozdělováním finančních prémií, jak je známe z Brna 19. století. Konaly se opakovaně v nových lázních v Pisárkách. Ve speciálně postaveném cirku probíhala gymnastická a zábavná vystoupení. V roce 1813 zde zbudoval vlastním nákladem doktor Rincolini pomník s grafitovou bustou Edwarda Jennera. Ze svého místa v Brně Pisárkách byl přenesen do zahrady nemocnice u svaté Anny a odtud zmizel neznámo kam.

Překonávání nedůvěry

Přestože do třicátých let 19. století byly údajně očkovány 4/5 dětí z českých zemí, u běžného obyvatelstva panovala značná nedůvěra způsobená skepsí, pověrčivostí i neinformovaností. Vlivnými propagátory na poli osvěty očkování se stali katoličtí i evangeličtí kněží, židovští rabíni, učitelé a zejména zástupci a zástupkyně šlechty. Z duchovních jmenujme například Johanna Fiedlera, bratra již zmíněného lékaře, který považoval vakcinaci za jistý druh zázraku: snažil se vyvrátit tehdy obvyklé předsudky – očkování nezpůsobuje nemoc, věřící nemají chovat odpor vůči novinkám, očkování není v rozporu s božím záměrem. Další pověrou bylo přesvědčení, že přenesením látky z krav na člověka pojme lidské tělo cosi ze zvířecí povahy.

Během epidemie neštovic v letech 1798–1799 dala hraběnka Marie Walburga Truchsess-Zeilová svolat v Kunvaldu u Nového Jičína své poddané, aby je poučila o očkování jako jediném spolehlivém prostředku proti nemoci. K dalším urozeným zastáncům vakcinace na Moravě patřili především filantrop a svobodný zednář, hrabě Hugo Franz Salm-Reifferscheid, Franz Anton hrabě Magnis či hrabě Leopold Berchtold. Rovněž v případě Fünfkirchenů v Chlumu u Třeboně lze hovořit o dobře organizované a důsledné propagaci očkování, na níž se podíleli chlumecký farář, ředitel tamního panství i rychtáři jednotlivých vsí.

Pavlína ze Schwarzenbergu

Kladný postoj k vakcinaci proti pravým neštovicím zaujali opět Schwarzenbergové. Kněžna Pavlína ze Schwarzenbergu rozená Ahrenbergová dala okolo roku 1802 očkovat proti neštovicím patrně všechny své děti.¹⁾ Nasvědčuje tomu skutečnost, že se ve schwarzenberské knihovně nacházela anonymní publikace s názvem Observations et experiénces sur la vaccination (Pozorování a zkušenosti týkající se očkování), jež vyšla právě v roce 1802. Přímý doklad o očkování však existuje pouze v případě pětiměsíční Pavlíniny dcery Luisy Eleonory, jež byla očkována proti pravým neštovicím na konci července 1803. Chovala se prý statečně: „První noc byla trochu nevrlá, nikoli nemocná, a teď opět vypadá, jak nejlépe může,“ svěřila se schwarzenberská kněžna v dopise svému otci.

Pavlína ze Schwarzenbergu (1774–1810) osobním příkladem podpořila Jennerovu vakcinaci – nechala očkovat své děti.Autor Johann Baptist von Lampi st.

Při bližším pohledu na osobnost Pavlíny rozené z Ahrenbergu příliš nepřekvapí, že byla stoupenkyní vakcinace. Během šestnáctiletého manželství se stala matkou celkem deseti dětí – šesti dcer a čtyř synů. Její mateřství bylo výrazně ovlivněno Rousseaovou ideou „nové matky“ – s myšlenkami francouzského filozofa přišla do intenzivního kontaktu ve svém frankofonním domově v Bruselu. Rousseau byl oblíbeným autorem již dvou předešlých generací rodu Ahrenbergů. Slovy významné české historičky Mileny Lenderové, autorky monografie Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu: „Ve vztahu ke svému potomstvu se po celý život – zcela vědomě – snažila respektovat zásady intenzivního kontaktu matky s dítětem, dbala na pobyt dětí venku, na zdravé otužování, rozumné stravování, na citovou, mravní i rozumovou výchovu a všestranné vzdělání.“²⁾

K závažným obavám schwarzenberské kněžny přitom patřily právě nakažlivé dětské nemoci, s nimiž si dobová medicína často nedokázala poradit. K nejobávanějším hrozbám patřily záškrt a spála, před nimiž se Pavlíně ze Schwarzenbergu podařilo děti uchránit. Když se roku 1803 spála rozšířila ve Vídni, pronikla i do blízkých rodin Lobkowiczů a orlických Schwarzenbergů, kněžna striktně omezila vzájemné kontakty. O dva roky později ji rozčílil jeden z vídeňských lékařů, jenž opomenul hygienická opatření, pomocí kterých měl izolovat spálou nemocné děti jednoho ze schwarzenberských zaměstnanců. Na její rozhořčené výtky lékař odpověděl, že „děti nemohou nikoho nakazit.“³⁾

Přestože se Schwarzenbergové neobjevili jmenovitě v soupisech očkovaných proti pravým neštovicím v Čechách z let 1801–1804 (očkovaní jsou zde ovšem uváděni zpravidla pouze jako „subjekty“), ve schwarzenberských knížecích službách i na jejich jihočeských panstvích působila řada lékařů a chirurgů úředně pověřených očkováním. Na prvním místě to byl schwarzenberský osobní lékař a zároveň krajský fyzik v Českém Krumlově Johann Ebenhöch, jenž v roce 1802 očkoval 18 „subjektů“. Dále lze uvést například zámecké chirurgy z Hluboké nad Vltavou a Třeboně Moritze Schmida a Mathiase Klementa. Ten v roce 1802 očkoval 15 a během dvou dalších let dokonce 41 „subjektů“. Na třeboňském panství působil i městský ranhojič v Třeboni Franz Fink, jenž roku 1802 očkoval 15 a v letech 1803–1804 na třeboňském a především na chlumeckém panství hrabat Fünfkirchenů 472 „subjektů“.