Časy Vesmíru

Pěstování věd přírodních v rozměrech nejširších je životní otázkou naší! K rozřešení její zdárnému působiti bude pak povždy účelem listu našeho. Nevylučujeme z programu svého žádný odbor vědy přírodní, byť laikovi sebe obtížnějším a nepřístupnějším býti se zdá; přední snahou naší bude podávati pokud možno nejširší rozhled do nejnovějších pokroků přísných věd spůsobem populárním, každému pochopitelným, zajímavým a poučným. I hojné zprávy průmyslné a řemeslnické budeme pěstovati, neboť řemesla a všeliké živnosti v popředí založeny jsou na vědách přírodních, na rozvoji a pokroku jejich. Posléze pilné zření míti budeme ku všem českým spolkům a klubům přírodozpytců, zeměpisců, zástupců věd technických aj., jichž zájmy týkající se zejména šíření a zvelebování věd přírodních zároveň splývají s účelem listu našeho.

(Vesmír 1, 1, 1872/1)

Ve slovech úvodního prohlášení nového časopisu Vesmír z 3. května 1871 nás může překvapit, jak pod slupkou krásné pozdně obrozenecké češtiny, z níž vane duch zašlých časů, zároveň promlouvá stále platný obsah se základními nároky na dobrý populárně-vědecký časopis. Podobně při cestě do jeho další historie můžeme za proměnami dobových souvislostí sledovat, jak tvůrci časopisu – jeho vydavatelé, redaktoři i autoři – zároveň vždy vrstvili trvalejší nové vzory pro své následovníky. Sto padesát let je už nějaká tradice, která stojí za takové ohlédnutí. To nejlepší, co můžeme udělat, je zalistovat přímo ve starých ročnících, třeba prostřednictvím dříve netušeného nástroje digitální knihovny. Je to časově náročnější, ale určitě se to vyplatí, žádné vnější opisy totiž nenahradí tento jedinečný zážitek, estetický dojem i často nečekaná věcná poučení. Toto pomyslné hlavní zadání můžeme pouze doprovodit následujícím komentářem.

Prehistorie a založení

Jméno zakladatele a prvního úředně registrovaného vydavatele Vesmíru Václava F. Kumpošta (1846–1874) by zcela jistě upadlo v zapomnění, nebýt tohoto jeho počinu. Mladý student medicíny se od počátku potýkal s praktickými obtížemi, několikrát po pražských bytech stěhoval sídlo redakce a na úřadech vysvětloval porušování slíbené periodicity. Přesto celý první ročník, sahající až do léta 1872, překvapuje svým rozsahem, grafickým provedením, jež od 14. čísla provázely ilustrace, a zejména kvalitou obsahu. Stupňovalo se ale i plicní onemocnění s léčebnými mimopražskými pobyty a nešťastný vydavatel mu brzy padl za oběť. Proto již od 19. čísla je jako hlavní redaktor před Kumpoštem uveden profesor přírodopisu na malostranském reálném gymnáziu František Nekut (1840–1909). Od 2. ročníku na podzim 1872 se k němu připojil další profesor pražské reálky Čeněk Kotal (1841–1883) a v červenci 1873 časopis jako vydavatel převzal mimořádný profesor pražské univerzity a ředitel zoologických a geologicko- paleontologických sbírek Národního muzea Antonín Frič (1832–1913), legenda a koryfej moderní české zoologie. Založení Vesmíru s podtitulem Časopis pro šíření vědy přírodní, země- a národopisné však nebylo izolovaným individuálním činem nezkušeného studenta, jak by mohla napovídat uvedená strohá fakta, nýbrž promyšleným krokem a výrazem kolektivního záměru českých přírodovědců. Pro objasnění musíme zabrat hlouběji.

Antonín Frič (*30. 7. 1832 v Praze, †15. 11. 1913 v Praze), profesor zoologie na české univerzitě v Praze a ředitel zoologických a geologicko-paleontologických sbírek Národního muzea, protektor a čestný člen Klubu přírodovědeckého v Praze.

Plány na českou encyklopedii nahradil již v letech 1821–1840 vědecký sborník Krok, který měl pod vedením Jana Svatopluka Presla (1791–1849) převážně přírodovědecký ráz, ustanovoval českou terminologii, přinášel statě populární i odborné a měl překvapivě vysokou úroveň. Přírodovědecké články občas přinášel i více historicko-filologicky orientovaný Časopis českého muzea. Skutečný křestní list a přímý vzor, spojený i mnoha osobními vazbami, představovala pro Vesmír až jeho starší sestra Živa, časopis přírodnický, jejž roku 1853 založil a skvělým způsobem vedl Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) se svým mladším spoluredaktorem Janem Krejčím (1825–1887), geologem a organizátorem Komitétu pro přírodovědný výzkum Čech (1862). Pro nedostatek abonentů skončila Živa nejprve v roce 1864, po obnovení pak podruhé v roce 1868 již s autorskou dominancí Friče, Nekuta a dalších tvůrců brzy poté založeného Vesmíru. V nastalém krátkém mezidobí zároveň vrcholily převratné děje a jednání celé dekády, kdy se dotvářely podmínky pro nová a trvalejší řešení.

František Nekut (*20. 10. 1840 v Chýnově u Tábora, †22. 8. 1909 v Chýnově u Tábora), profesor gymnázia v Litomyšli, v Pardubicích, v Hradci Králové, posléze v Praze.

Říjnový diplom ukončil roku 1860 v rakouském císařství tzv. bachovský absolutismus a umožnil rozvoj spolkové činnosti, která se mocně rozvinula krom jiného ve vědeckém prostředí. Připomeňme třeba, že rok nato byl v Brně ustaven přírodovědný spolek, v němž jeho místopředseda Gregor Johann Mendel (1822–1884) zanedlouho představil své výzkumy o pravidlech dědičnosti. V Praze byl z iniciativy Purkyňových žáků Eduarda Grégra (1827–1907) a Bohumila Eiselta (1831–1908) založen Spolek českých lékařů, v roce 1862 následovaný dodnes existujícím Časopisem lékařů českých. Purkyně spolek chápal jako základ svého komplexního návrhu Akademie a jeho autorita stála v roce 1865 též za zřízením Přírodovědeckého spolku univerzitního, který se scházel v jeho fyziologickém ústavu a jehož prvním starostou byl František Nekut, tehdy ještě student. Spolek sice neměl dlouhého trvání, stejně jako další návrh na Společnost českých přírodozpytců, lékařů a techniků, jejíž myšlenka narážela na již fungující lékařskou společnost. Avšak tyto snahy po Purkyňově smrti vyústily do založení Klubu přírodovědeckého, který zahájil činnost od ledna 1870 jako pražský vědecký spolek sdružující české přírodovědce. Předcházelo mu v roce 1869 také osamostatnění české polytechniky, a přestože pražská univerzita byla již po dvacet let jazykově utrakvistická, mocný stimul pro další rozvoj Klubu přineslo v roce 1871 jmenování tří českých mimořádných profesorů: pro zoologii Antonína Friče, pro mineralogii a geologii Emanuela Bořického (1840–1881) a pro botaniku Ladislava Čelakovského (1834–1902). Byl to významný předěl na cestě k jazykovému rozdělení univerzity o deset let později.

Skromné počátky Klubu se omezovaly v prvních dvou letech na pořádání přednášek a stejně skromný mohl být výhled na časopis, neboť zajištění existence bylo nejisté a po zkušenosti s Živou, v paměti ještě živé, vyžadovalo opatrnost. Šanci dostal pro věc zapálený Václav Kumpošt, u nějž kromě odhodlání existoval ještě další důvod. Udržoval totiž čilé kontakty se svým nevlastním starším bratrem Eduardem Albertem (1841–1900), chirurgem, zanedlouho profesorem a význačnou osobností Vídeňské univerzity. Albert, po němž byla později pojmenována pražská univerzitní čtvrť, měl silné vazby k českému kulturnímu prostředí a mladšímu bratru na studiích sliboval všestrannou podporu. Jeho články se proto objevují od počátku: po úvodním anonymizovaném je právě jeho Pozorování oběhu krve na živých ssavcích vůbec prvním autorským. Byl to významný vklad od osobnosti, jejíž postavení ve vědeckém světě lze vzdáleně srovnat s někdejším Purkyňovým ve Vratislavi. K přímému následnictví Živy se časopis výslovně přihlásil také hned v prvních řádcích rozsáhlou citací z Purkyňova úvodu, nicméně název byl zvolen odlišný, snad z pocitu nedotknutelnosti tohoto ještě příliš čerstvého dědictví. Zatímco Krok, Živa nebo Okenova Isis romanticky užívaly jména mytologických postav, titul Vesmír reagoval na duchovní atmosféru pokročilejšího 19. století a spíše napodobuje tehdejší velkolepý cyklus Kosmos Alexandra von Humboldta. Že to byla šťastná volba, bezpečně prověřil čas. Ale ani Albertova podpora, ani účast okruhu kolem Klubu nepomohly Kumpoštově dobré snaze, avšak pevný základ byl již položen.

Čeněk Kotal (*3. 4. 1841 v Plánici u Klatov, †3. 12. 1883 v Praze), profesor na české reálce v Praze.

Fričova epocha klasická

S Fričovým převzetím Vesmíru, za redakce Kotala a Nekuta, též překladatelů Brehmova Života zvířat, a s tiskem od známého přírodovědného vydavatelství Eduarda Grégra nastalo třicetileté období jeho staré klasické podoby. Frič se stal protektorem Klubu přírodovědeckého, který se zakrátko rozrostl v mohutnou organizaci s dceřinými kluby v dalších českých a moravských městech. Scházel se k přednáškám o nových výzkumech a k demonstracím přírodnin, organizoval četné exkurze, průzkumy přírodních poměrů, přírodovědné sbírky a oborové knihovny. Integroval aktivity na univerzitě, v muzeu a síti reálných gymnázií, a zejména práci předních zasloužilých profesorů a nastupující studentské generace. Právě tento jeho mezigenerační charakter se i pro následující pokolení natrvalo vepsal také do stránek Vesmíru, pro nějž vědecká pojednání psali hlavně členové Klubu. Časopis se stal jeho faktickým orgánem se zprávami o činnosti, ačkoliv se tento status pod titulem oficiálně objevil až od roku 1899. Ne všechny články byly populární, mnohé z nich byly předběžnými pracemi o tématech, která byla později publikována šířeji nebo v jiných jazycích. Frič nebyl jen formálním hodnostářem, nýbrž Klub i Vesmír všestranně podporoval pracovně i hmotně. „Fričova škola“ a „Fričův Vesmír“ se časem staly dvojjediným pojmem, Vesmír se stal výrazem jeho osobnosti, snah ve výzkumu české přírody a činnosti v Muzeu i na univerzitě. Ačkoliv redakce oficiálně sídlila v budově Muzea na Příkopech, redakční schůze se konaly v sobotní večery ve Fričově bytě ve Spálené ulici. Oproti dřívější Živě přinášel články kratší, všestrannější a s růstem přírodovědecké obce se během let stále rozšiřoval počet přispěvatelů. V duchu Fričova pojetí měly hojné zastoupení články o českých přírodninách a přírodních poměrech, které leckdy mají dodnes značnou dokumentární hodnotu. Chceme-li získat pokud možno komplexní obraz o šíři přírodovědné práce a poznání v tomto dlouhém období u nás, není lepšího zdroje než sešity tehdejšího Vesmíru.

Po celou dobu vycházel jako čtrnáctideník s periodicitou školního roku a od 3. ročníku nesl nový podtitul Obrázkový časopis pro šíření věd přírodních, který podtrhoval jeho další rozměr: krásné ilustrace v podobě propracovaných dřevorytů obstojí jako výtvarná díla svého druhu. Ocenění této přeměny a obsahové kvality přineslo usnesení zemské c. k. školní rady z 10. 2. 1874, jímž Vesmír doporučovala „k zakoupení pro knihovny škol středních, učitelských ústavů, škol měšťanských a obecných, pro knihovny okresní, jakož i učitelům přírodních věd na dotyčných těchto školách“. Jednalo se o zásadní zlomové rozhodnutí, rovnající se téměř vládnímu nařízení, na něž se redakce po dlouhá léta ráda odvolávala, neboť konečně zajišťovalo síť předplatitelů a také zvyšovalo další nároky na kvalitu příspěvků. Od 30. 12. 1889 přibyla i přímá státní subvence z fondu pro podporování vědeckých podniků. V této době se časopis pohyboval na svém vrcholu i co do nákladu, a to i navzdory tomu, že po Kotalově smrti v roce 1883 zůstal Nekut ve vedení redakce osamocen.

Čas se přesto nedal zastavit a Vesmír nepřečkal závratné změny ve vědě počátku nového století. Zanedbal potřebu generační obměny v době závratně rostoucí vědecké specializace, kdy také z jednotlivých sekcí Klubu postupně vznikaly odborné společnosti (botanická, mineralogická a geologická, zoologická, ornitologická ad.) s vlastními tiskovinami. Frič a Nekut v roce 1906 odešli na penzi a Vesmír převzal adjunkt Národního muzea Josef Kafka (1858–1929) s vydavatelem F. Šimáčkem, podtitul se změnil na Populární časopis pro šíření vědomostí přírodních a zeměpisných. Nepřežil však v této podobě ani rok a s číslem 20 v roce 1907 zanikl. Jeho dřívější roli a obecnější pozornost tehdy již plně poutala vzkříšená Živa, jejíž novou řadu v roce 1891 založili biochemik Bohuslav Raýman (1850–1910) a fyziolog František Mareš (1857–1942), tvůrci svých škol a charismatické osobnosti vědeckého života. V úvodníku sice ocenili, že „pouze Vesmír pěstuje po 20 let přírodní vědy popisné se značným zdarem“, ale s cílem šířit moderní přírodovědecké poznání včetně náročnějších pojednání a kritických diskusí jeho starší koncept prakticky antikvovali.

Nicméně pro další historii Vesmíru se ukázalo jako zásadní, že po Marešově odchodu z redakce a Raýmanově smrti Živu převzala nastupující hvězda vědeckého nebe a vědní politiky Bohumil Němec (1873–1966), botanik a rostlinný fyziolog světového významu, který by mohl vyhrát anketu o nejvýznamnější českou vědeckou osobnost 20. století. Se světovou válkou Živa v roce 1915 znovu zanikla, ale Němec již vešel do širšího povědomí a ustavil již principy redakční práce a koncepci obecně přírodovědného časopisu, na které po válce mohl jen navázat.