Časy Vesmíru

Prožili jsme a prožíváme v posledních letech veliké převraty politické a sociální a je přirozeno, že mysl čtoucího obecenstva byla odváděna od zájmu na poznání přírody, ve které žijeme a jejíž jsme členy. Nebylo by dobře, kdyby tomu tak bylo i nadále. Snad právě mohl by návrat k přírodě, návrat k zájmu o ni a o pokrok jejího poznání přispěti k tomu, abychom se obrátili k myšlení na přirozený další vývoj lidstva, abychom se povznesli nad denní vášně a rozhlédli se po životě z hlediska věčného koloběhu přírody. […] Časopisem Vesmír chceme dáti nejširším vrstvám čtoucího obecenstva československého do rukou pramen všestranného, spolehlivého poučení o přírodních vědách a jejich užití v denním životě, v technice, zemědělství, lékařství a národním hospodářství v duchu předcházejících slov. Vesmír bude psán slohem všem čtenářům přístupným, bude však podávati poznatky získané opravdovým vědeckým bádáním a myšlením. Bude navazovati na Fričův Vesmír v populárnosti a názornosti a na Purkyňovu Živu v zaujetí vyššího hlediska směřujícího poznáním přírody a jejích zákonů k zušlechtění ducha a posílení rozumu. (Vesmír 1, 1, 1923/1–2)

V prvních a závěrečných větách úvodního prohlášení Co chceme obnoveného Vesmíru jeho zakladatel a vedoucí redaktor Bohumil Němec (1873–1966) postihl jak atmosféru nové republiky po světové válce s očekáváním klidnějších časů, tak vědomí hluboké tradice vytvořené jeho velkými předchůdci. Už ve třetím čísle se však čtenáři mohli dozvědět, že vlastním iniciátorem obnovy Vesmíru nebyl nikdo jiný než známý představitel protirakouského domácího odboje, jeden z mužů 28. října a první ministr financí Alois Rašín (1867–1923), který v posledním svém boji právě podlehl následkům atentátu spáchaného mladým anarchokomunistou. Nemusí nás to překvapovat, pokud si uvědomíme, že původně studoval medicínu a na práva přešel jen ze zdravotních důvodů, byl celoživotním milovníkem přírodních věd a přírodovědné spisy si nechával posílat i do rakouské vězeňské cely. S Němcem ho poutalo životní přátelství již od dávných dob procesu s Omladinou i jako politických souputníků v řadách národnědemokratické strany, Rašín byl za ni zvolen do Národního shromáždění, Němec do Senátu. Ten se jako veřejně činný vědec, všestranný organizátor vědeckého života, univerzitní profesor a ředitel předního ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin po nějaký čas zdráhal na Rašínovu výzvu přistoupit, ale když tak učinil, vrhl se do díla po Fričově vzoru s velkým nasazením a mnohými oběťmi. Na nemocničním lůžku po atentátu tak mohl Rašín s viditelnou radostí ještě spatřit obtah prvního čísla z poloviny ledna 1923. Teprve tato nová řada znamenala skutečný začátek časopisu s nepřerušenou kontinuitou jeho vydávání až do dnešních dnů.

Němcova epocha moderní

Na schůzi Vzdělavatelského spolku Vesmír v září 1922, kde byl časopis ustaven, Němec na základě promyšleného programu pozval i mladého asistenta z univerzitního geologicko-paleontologického ústavu Otakara Matouška (1899–1994), který zde byl zvolen vědeckým sekretářem neboli dnešními slovy výkonným redaktorem. Stal se Němcovi pravou rukou a od počátku mu náležela hlavní část pravidelné práce. Časopis byl jako spolkový zaregistrován v prosinci pod Němcovým jménem. Předsedou spolku byl ředitel univerzitní knihovny a ochránce staré Prahy Jan Emler, místopředsedou Němec, jednatelem profesor Ženského učitelského ústavu Antonín Srba, pokladníkem geograf Jiří Čermák a dalšími členy výboru vedle Matouška botanik Karel Domin, genetik Artur Brožek, technik a rektor ČVUT Josef Petřík, dále pak lékař V. Sedláček, ministerský rada K. Helbich, K. Rón, V. Bartušek, J. Thon, V. Klíma a vždy též některý zástupce Pražské akciové tiskárny. Někteří v kruhu setrvali až do okupace, jiné s jejich odchodem nahrazovali na návrh Němce členové noví, jako například genetik Karel Hrubý nebo mineralog František Ulrich. Přestože redakční sbor poskytoval časopisu součinnost, osobní a odbornou oporu, konkrétní redakční práci Němec a Matoušek vykonávali zcela samostatně, zasahovat si do ní nenechali a nový Vesmír je tak vyloženě jejich dílem.

Bohumil Němec (12. března 1873 Prasek u Nového Bydžova – 7. dubna 1966 Havlíčkův Brod) byl český botanik, rostlinný fyziolog, rektor University Karlovy a meziválečný československý politik, který r. 1935 přijal za blok pravicových stran kandidaturu na prezidenta Československa.Snímek Václav J. Staněk

Němec do koncepce časopisu s podtitulem Časopis pro šíření přírodních věd a jejich užití vtiskl ducha moderní vědy s obecným důrazem na její význam v civilizačním pokroku a se zvláštním ohledem na závratný růst, diverzifikaci a specializaci jednotlivých oborů. Při všem respektu k Fričově epoše záměrně ustupoval od jejího popisného zaměření a zdůrazňoval potřebu s vědeckou seriózností přístupně seznamovat s novinkami a současnými trendy zejména v experimentálních oborech. Vesmír podle jeho zpětného ohlédnutí stál na stanovisku determinismu a pozitivismu; pouze jako zajímavost uveřejnil například článku z Institutu Divi Thomae, jenž jako jediný připouštěl možnost vitalistické nebo tvůrčí účelnosti v živé přírodě. Daleko spíše navazoval na svou první redakční zkušenost v předválečné Živě v rozvinutí menších informačních rubrik Drobné zprávy s aktualitami, Z naší přírody (pozorování a popis přírodnin), Vědecké ústavy naší republiky, Z přírodovědecké pracovny (zejména experimentální botanika a zoologie), O knihách a Z vědeckého života s osobními zprávami, později přibyly Rozhledy s delšími aktualitami. Komunikaci se čtenáři prostředkovala Hovorna nebo Listárna redakce. První čísla psal z velké části Němec sám, aby poskytl vzor a ustavil podobu časopisu podle svých představ, a každé číslo o asi 24 stranách obsahovalo průměrně tři větší články, většinou od významných současných přírodovědců z oborů od fyziky po zeměpis, avšak s převažujícím důrazem na obory biologické a geologické.

Nový Vesmír vstupoval do jiného světa nejen s velkým množstvím oborových odborných časopisů, ale také s konkurenčními časopisy zaměřenými podobně populárněji. Od roku 1902 začal středoškolský profesor Jan Kranich (1870–1932) se spolupracovníky E. Babákem a B. Řezníkem vydávat časopis pro přírodovědecké vyučování Příroda a škola, vzorně vedený, s bohatým a odborně spolehlivým obsahem. Zaměřením stál mezi novou Živou a Fričovým Vesmírem a díky didaktickému směřování si získal mnoho odběratelů mezi učiteli. Po Kranichově smrti v něm pokračovali brněnští profesoři Karel Absolon (1877–1960) a Emil Bayer (1875–1947), takže časopis přetrval až do roku 1951. Směr zaniklé Živy již od roku 1919 do značné míry nahradila Věda přírodní, měsíčník pro šíření a pěstování věd přírodních, jehož hlavním organizátorem byl další význačný veřejně činný profesor botaniky Karel Domin (1882–1953). Časopis přinášel články všeobecné, speciální, abstraktní i popisné a stal se posléze orgánem Přírodovědeckého klubu a specializovaných společností: botanické, mineralogické a geologické, zoologické a pro přírodovědeckou vlastivědu. Tím současně převzal roli někdejšího Vesmíru Fričova a takto vycházel až do roku 1945. Konečně od roku 1934 začal při nakladatelství Františka Borového vycházet velkoryse koncipovaný měsíčník pro poznání vědecké práce a jejích výsledků Věda a život. Přinášel přehledové články od předních autorit jednotlivých oborů včetně společenskovědních, ale přírodovědné s redakční dominancí profesora Jana Bělehrádka (1896–1980) v něm převažovaly. Časopis vycházel až do vynuceného zastavení v roce 1949.

Budoucnost tedy zdaleka nebyla jistá a Vesmír si musel mezi čtenáři získat nové místo, aby po subvenci ministerstva financí pro vlastní začátek mohl dosáhnout soběstačnosti pouze z příspěvků odběratelů. Podařilo se to díky tomu, že vedle základního zaměření učitelského, na odborné společnosti a všeobecně vzdělávacího u uvedených paralelních časopisů nalezl překvapivě nejširší pole ohlasu a působnosti v dosud ne zcela pokrytém prostředí středoškolského studentstva. Napověděla to již čtenářská anketa z 2. ročníku a tomuto zaměření se pak rychle přizpůsobovala forma i obsah. Periodicita se omezila na 10 čísel s prázdninovou letní přestávkou a od roku 1925 se na četné žádosti studentů změnil cyklus ročníku podle školního roku od září do června. Přibývaly rubriky jako Příspěvky mladých přírodozpytců, od třicátých let Mladší generace se dívá na svět nebo Pro naše školy s návody pro konstrukce jednoduchých přístrojů pro pokusy ve školních laboratořích, zprávy o přírodovědeckých kroužcích na školách apod. Objevují se také přírodovědné soutěže, nejúspěšnější školy s největšími počty odběratelů z rozhodnutí valné hromady spolku Vesmír dostávaly věcné ceny, například demonstrační mikroskopy pořizované z přebytků na předplatném. Od roku 1936 byli nejlepší studenti přírodopisu vyznamenáni Čestným diplomem Vesmíru a tabla s jejich fotografiemi byla uveřejňována v prvním čísle ročníku. Vesmír se stal nezpochybnitelnou stálicí, náklad během deseti let vzrostl z původního asi 1000 výtisků na desetinásobek a v roce 1947 již dosáhl 33 000. S nákladem průběžně rostl i rozsah čísel a starší ročníky se stávaly nedostupnou vzácností.

Válka a Matouškova snaha internacionální

Od roku 1930 se Matoušek stal titulárně hlavním redaktorem po Němcově boku, což jen potvrzovalo, že prakticky již vykonával téměř všechnu práci. Habilitoval se na pražské Přírodovědecké fakultě pro obor geologie, ale posléze se věnoval dějinám věd, zejména geologie a lékařství. V roce 1927 přešel do semináře pro metodologii a dějiny věd přírodních a exaktních a roku 1934 byl jmenován mimořádným profesorem, aby v jeho vedení mohl zastupovat dlouhodobě nemocného Emanuela Rádla (1873–1942). V popularizaci proslul zejména také jako první ředitel přednáškového a vzdělávacího programu Československého rozhlasu (1931–1939). Soumrak první republiky naznačilo již smuteční oznámení z říjnového čísla 1937 o smrti T. G. Masaryka s vyzdvižením jeho zásluh o českou vědu. Shodou mrazivých okolností v úvodníku čísla s datem 15. března 1939 pod titulem B. N. přinesl Matoušek blahopřání k Němcovým šestašedesátinám s oznámením o jeho penzionování a udělení čestného doktorátu.

K plánovanému odchodu z redakce Vesmíru však nedošlo, neboť s nacistickou okupací a válkou se ukázala potřeba, aby Němec časopis nadále zaštiťoval autoritou svého jména. Jen těžko můžeme docenit, jak zásadního nového významu nabylo vydávání odborných časopisů pro studenty v době zavřených vysokých škol. Když se Němec i Matoušek na dlouhé měsíce, ba roky kvůli vlastní bezpečnosti museli uchýlit mimo Prahu na venkov, tíži skoro celé redakční práce převzala Matouškova žena a další klíčová redaktorka Vesmíru Božena Matoušková (1898–1990), bioložka, popularizátorka, středoškolská kantorka a význačná představitelka ženského hnutí. Odborné zaměření a obliba na středních školách napomohly ochránit časopis před politickými tlaky, takže Němec mohl zpětně konstatovat, že Vesmír si za okupace zachoval svůj odmítavý postoj, není v něm ani jednou jmenován Hitler, Heydrich či Moravec, vyhýbal se německým zeměpisným názvům a redakci se podařilo vyhnout se tlaku na uveřejnění rasistického článku protižidovského. Za Pražského povstání byl Matoušek Českou národní radou pověřen řízením povstaleckého rozhlasu a květnové číslo přineslo slavnostní oznámení Svoboda s vděčností „velké Slovanské rudé armádě“ a připomínkou „oběti dlouhé řady českých badatelů“. Další čísla přinášela jejich medailony nebo článek antropologa Jiřího Malého Rasy a rasismus proti nacistické ideologii.

K 30. červnu 1945 Bohumil Němec z redakce odstoupil a všechna vydavatelská a redakční práva převedl na Matouška, který byl současně jmenován řádným profesorem a stal se znovu vedoucím pracoviště obnoveného pod novým názvem Ústav pro obecnou přírodovědu. V 1. čísle následujícího ročníku v září 1945 vzdal Němcovi hold s jeho velkou fotografií a vyjádřil odhodlání vést dál Vesmír v jeho duchu. Přesto v jeho rukou doznával dalších změn. Vydavatelem se stal nový spolek Mladá generace československých přírodovědců a podtitul se změnil na Časopis československých přírodovědců. Sídlo redakce bylo přeneseno na Matouškův ústav ve Viničné 7, který se od roku 1947 stal spoluvydavatelem. Dominantní zaměření na středoškolskou mládež zůstalo zachováno, ale vedle toho Matoušek ve spojitosti se svým odborným zaměřením razil též zájem o dějiny jednotlivých přírodních věd se snahami o jejich systematické zobecňování. Největší změnu však přinesly anglickojazyčné obsahy a souhrny, někdy dosti rozsáhlé, a nechyběly ani překlady drobnějších zpráv. Jednalo se o Matouškovu soustavnou snahu o informovanost zahraniční odborné veřejnosti a internacionalizaci, při které využíval svých četných kontaktů, přibývalo proto též množství odběratelů ze zahraničních institucí. Vesmír tak měl nakročeno k modernímu časopisu nového typu, nicméně po únoru 1948 se samozřejmě stalo jen otázkou času, kdy anglické části zase zmizí a kdy i Matoušek sám bude z celého podniku odstaven.

Poslední číslo Matouškova Vesmíru

„Pracoval jsem ve Vesmíru od samého počátku jeho obnovení prof. Boh. Němcem 1923, nejprve jako redakční sekretář, poté stále více jako spoluredaktor a konečně jako vedoucí redaktor. Své studenty jsem na přání učil redakční práci i výchově. Ale v únoru 1950 jsem byl povolán na Ministerstvo školství a byla mi předložena zlomená korektura únorového čísla – byla mi odcizena z osobní pošty; zde je svázán duplikát – a sděleno, že je závadná. Nepřípustná je zejména příliš prý velká fotografie ke 100. výročí narozenin T. G. Masaryka, dále to, že je bez textu (politického; pokus o připojení citátu z Masaryka „Přírodní vědy osvobodily lidstvo od pověr“ nebyl přijat); osobou autora i obsahem byl označen jako nepřijatelný článek B. Němce O půlstoletí vědy XX. věku.“

Takto zní rukou psaný text, který je jakýmsi úvodem k svázaným korekturám Vesmíru č. 6–7, roku 1949–1950. Tehdejší redaktor Otakar Matoušek (Vesmír 100, 295, 2021/5) historii vzniku onoho přelomového čísla zdokumentoval a nechal svázat – toť svázaný duplikát, o němž je zmínka v úvodním citátu. V archivu redakce se proto dnes nachází jedinečný dokument, který obsahuje stránkové obtahy původní podoby čísla, korekturu upravené verze, v níž se Matoušek pokusil vyjít vstříc výtkám z ministerstva, a konečnou podobu, v jaké Vesmír opravdu vyšel.

Původně měla výročí Masarykova narození připomínat jen fotografie, o níž Matoušek uvedl, že byla dosud neznámá a nikde nepublikovaná (vlevo). Jednou z výtek cenzorů bylo tvrzení, že žádný obrázek nemůže zůstat bez popisky. V korekturách tedy O. Matoušek doplnil Masarykův citát. V tisku je na téže straně ovšem již jiná fotografie a hlavně je tam doplněn text, který se snaží prvního československého prezidenta alespoň mírně očernit (vpravo). Modrou propiskou vpisoval Otakar Matoušek.

Je poučné prolistovat a porovnat obě verze – původní Matouškovu a závěrečnou, která vyšla tiskem a na níž se již podílela nová redakce. V tehdejším Vesmíru vycházelo poměrně málo rozsáhlejších materiálů. Byl založen spíš na krátkých aktualitách, takže do jednoho čísla se vměstnalo 80–90 článků. Přes 20 (tedy asi čtvrtina) jich bylo z Matouškovy verze vypuštěno. Některé to nejspíš „odnesly“ nevinně z technických důvodů. Bylo prostě jen potřeba získat místo, změnit sazbu tak, aby vše vycházelo na celé stránky, na začátcích a koncích sloupců nevznikaly pancharty a sirotci ap. Jiné texty se ale tehdejším novým redaktorům nejspíš zdály „závadné“.

Třeba kratičká aktualitka Průměrný denní náklad denních listů se zřejmě nelíbila proto, že v přiloženém žebříčku nákladů denního tisku byly na prvním místě Spojené státy a Sovětský svaz až na druhém. Tipl bych si, že zpráva s titulkem Rekord vytrvalosti ve vzduchu si nezasloužila spatřit světlo světa, protože rekordmany byli američtí aviatikové (ačkoli byli zmíněni jako „zámořští“). Kromě takových spíš úsměvných případů, ale nevyšel ani velký Matouškův fejeton o zoologické zahradě v Sydney, ačkoli byl součástí seriálu, který „běžel“ již několik čísel. Nevyšel ani zmíněný přehledový článek Bohumila Němce shrnující vývoj posledních padesáti let v přírodních vědách. Místo vypuštěných textů vyšlo několik jiných: Plánovaný rozvoj uhelné těžby v SSSR, Mládež rozvíjí mičurinské hnutí a další.

Na konečné podobě zmiňovaného čísla je dobře znát, že si nová redakce s úpravami „na poslední chvíli“ mnohdy nevěděla rady. Na konečné podobě zmiňovaného čísla je dobře znát, že si nová redakce s úpravami „na poslední chvíli“ mnohdy nevěděla rady. Obrázky se najednou ocitají na jiných stránkách než text, do něhož patří, některé texty vypadávají ze „svých“ rubrik ap. Tak se to stalo třeba glose o Mičurinovi, která měla být v oddílu Příspěvky mladých pozorovatelů. Kromě nevhodného místa byla i náležitě upravena – Mičurina přece nelze srovnávat s nějakým americkým pěstitelem a zemědělcem, jak tomu bylo v původním znění.

Ve svázaném duplikátu Otakar Matoušek také píše: „V roce 1948/49 a stále víc 1949/50 se objevovaly snahy vzít mi redakci Vesmíru […]. Ustupoval jsem jen v nejnutnějším […] s ponecháním základní myšlenky: [Vesmír] měl být srozumitelný každému vzdělanci, informovat nespecialisty o pokroku vědy ve světě, v cizině hovořit o naší práci (po zavedení cizojazyčných resumé pronikal asi 300 výtisky i do zahraničí) a vychovávat mladou generaci.“ Jako by v onom prohlášení rezonovalo motto z prvního čísla roku 1871: „přední snahou naší bude podávati pokud možno nejširší rozhled do nejnovějších pokroků přísných věd způsobem populárním, každému pochopitelným, zajímavým a poučným“, motto, kterým se snažíme řídit i dnes.

Pavel Hošek

Epocha Kettnerova a přerod akademický

Jeden z ručně psaných listů z duplikátu (viz rámeček nahoře) únorového Vesmíru r. 1950. Otakar Matoušek v něm komentuje události oné doby.

Tlakům ze strany funkcionářů nové komunistické garnitury byl Matoušek vystavován již v předúnorové době, nebyl však ochoten k větším ústupkům, a tak se stále stupňovaly. Sám se obklopil redakčním kruhem z řad mladých zapálených asistentů, jako byli Emil Hadač, František Hořavka, Vladimír Landa, Slavomil Hejný či Miroslav Holub, z nichž někteří pak sehráli neblahou roli pomyslné páté kolony. Poslední záminku přinesla cenzurní kontrola únorového čísla 1950, které připomnělo T. G. Masaryka: Matoušek byl pozván na ministerstvo školství, kde mu byl s okamžitou platností Vesmír odebrán. Vše bylo pečlivě připraveno, neboť redakci ihned převzal geolog Radim Kettner (1891–1967) s odpovědným zástupcem parazitologem Bohumilem Ryšavým (1921–2002), Matoušek byl následně na fakultě vystaven veřejnému řízení spolu se svou kolegyní docentkou Albínou Dratvovou (1892–1969), byla jim zakázána pedagogická činnost a jejich ústav byl z ideologických důvodů zrušen.

Doba nejhlubšího stalinismu se musela promítnout i do stránek Vesmíru. Podřízenost politickým direktivám KSČ a nepěkné vypořádání s předchozím obdobím v duchu bojovného komunistického marxismu představovaly články Zdeňka Černohorského Vesmír a škola nebo M. Holuba O nepolitičnosti a idealismu v historii Vesmíru z roku 1951. Nicméně je nespornou skutečností, že mladí radikálové brzy vystřízlivěli a pod Kettnerovým vedením až do roku 1961 časopis nejen zachoval odbornou úroveň, ale dále ji prohluboval a kultivoval. Například právě Vesmír přinášel již v roce 1953 zásluhou Z. Černohorského první veřejnou kritiku neblahého lysenkismu tlumočenou po vzoru sovětských diskusí. Od roku 1951 nesl nový podtitul Přírodovědecký časopis a změnila se struktura s rostoucím počtem i délkou článků a také podle zastoupení oborů s větším podílem fyziky, chemie, astronomie, experimentálních disciplín a medicíny. Od roku 1952 se vrátila měsíční periodicita podle kalendářního roku a vydávání přechodně převzalo Státní nakladatelství učebnic. Přerod byl završen po ustavení Československé akademie věd, kdy se od roku 1953 vydavatelem Vesmíru stalo pro skoro čtyři další desetiletí prezídium ČSAV. To sice vytvářelo prostor pro nutný ideologický dozor, zároveň ale zjevně zajistilo materiální stabilitu a vyváženou odbornou úroveň. Časopis tehdy získal tu základní podobu a strukturu, které si natrvalo zachoval v zásadě až do současnosti.

Reálný socialismus a otevírání plurality

Rozsah se stále rozrůstal na 6 až 8 delších článků i na umělecké ilustrace a ukázky z literatury se vztahem k přírodním vědám, obsah byl členěn podle skupin vědních oborů a podle nich od roku 1962 proporcionálně rozšiřována redakční rada. Zejména ale vzrostla náročnost, při zaměření na moderní přírodovědu a její aplikace se kritériem porozumění stalo plné středoškolské vzdělání. Na mnoho desetiletí se klíčovými a obětavými výkonnými redaktory stali zejména již zmíněný lékař a básník M. Holub a od šedesátých let fyzikální chemik Jiří Koryta (1922–1994) nebo do své emigrace v září 1968 fyziolog Otakar Poupa (1916–1999). Od roku 1962 byl hlavním vědeckým redaktorem jmenován mikrobiolog Ivan Málek (1909–1994), přední ideolog komunistické vědní politiky, který si tím asi zčásti kompenzoval své integrační snahy po rozdělení jím vedeného Biologického ústavu ČSAV ve stejném roce. V jeho článku k 90. výročí Vesmíru z roku 1961 ještě zaznívá plná oddanost myšlence budování komunismu, ale pod jeho jinak tolerantním vedením se Vesmír v šedesátých letech stal jedním z těch periodik, která symbolizovala reformní, kulturní a duchovní obnovu, objevovaly se nové rubriky s širším přesahem jako filosofie. Prohlášení O dogmatismu v biologii imunogenetika Milana Haška (1925–1984) a jeho spolupracovníků a navazující debata učinily v roce 1963 definitivní veřejnou tečku za neblahou ideologizací biologických věd v padesátých letech. Málka ve vedení časopisu vystřídali od roku 1966 geolog Ladislav Čepek (1899–1974), od roku 1971 v rámci posrpnových prověrek ekolog Emil Hadač (1914–2003) a od roku 1982 první ředitel Institutu klinické a experimentální medicíny Prokop Málek (1915–1992). Odborné přírodovědné zaměření s čelnými pozitivně motivovanými členy redakční rady časopis svým způsobem ochránilo i v neblahých časech tzv. normalizace. Zachovával si odbornou kontinuitu, vynikající úroveň a zájem čtenářů. Jistěže se nebylo možno vyhnout některým typicky sterilním funkcionářským proslovům nebo zprávám ze stranických sjezdů, omezovaly se ale až příliš zjevně na nejnutnější minimum jako charakteristickou úlitbu, například když povolenému článku O. Matouška ke 100. výročí Vesmíru v roce 1971 předcházel kratší redakční text Padesát let KSČ. Období perestrojky už otevíralo svobodnější perspektivy ve vzdálené analogii k šedesátým letům.

Můžeme snad znovu přidat také širší kontext dalších periodik po ustavení nového režimu. V roce 1953 byla totiž hydrobiologem a fyziologem Oldřichem V. Hykešem (1895– 1955) předně znovu obnovena starší sestra Živa v obdobném formátu a rovněž jako časopis prezídia ČSAV, ale již s užším zaměřením jen pro biologické vědy. Od té doby oba časopisy dodnes kráčí spolu a vzájemně se v tomto ohledu užitečně doplňují. Zrušený titul Věda a život byl obnoven v roce 1954 jako měsíčník Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, založené podobně jako ČSAV podle sovětského vzoru, ale rovněž posléze reformně zkultivované. Časopis pak vycházel až do roku 1991. Popularizační vědecká periodika od roku 1958 rozšířil obrazový měsíčník Technický magazín, zaměřený na technické novinky a vědecké poznatky o směrech civilizačního vývoje. V určitých periodách také signalizoval některé společenské změny, redakce se s Vesmírem někdy vzájemně doplňovaly třeba výměnou některých textů. Magazín vycházel do roku 1998. A konečně někdejší zaměření Vesmíru pro středoškolskou mládež nahradilo od roku 1956 legendární kultovní „ábíčko“ neboli ABC mladých techniků a přírodovědců, vydávané Mladou frontou.

Důsledky sametové revoluce na sebe nenechaly dlouho čekat ani ve Vesmíru, ačkoliv na samotných jeho stránkách k žádnému dramatickému přeryvu nedošlo. Pohledem na posledních třicet let bychom vstoupili na pole soudobé a bude ho lépe nechat pro jiné reflexe. Prvním vnějším výrazem změn však bylo, že šéfredaktorem se v roce 1990 stal Ivan M. Havel a vedoucím redakce Ivan Boháček, došlo k obměně redakční rady, časopis přestalo vydávat prezídium ČSAV a započaly diskuse o dalším směřování. Také Vesmír začal reprezentovat pro devadesátá léta typickou svobodomyslnost a v oficiálním tisku dosud neznámou intelektuální pluralitu. Nicméně spolu s Živou se oba časopisy v letech 1993–1998 dostaly do obtížné situace, kdy se kvůli úsporným opatřením AV ČR a nedostatku finančních prostředků ocitly před zánikem. Cesty dál jsou již jiným příběhem. Bohumil Němec v roce 1922 nemohl tušit, jakým politickým turbulencím bude jeho Vesmír v „krátkém“ 20. století vystaven, ale jeho dosahované podoby v nepřerušené kontinuitě jsou pro nás jedinečným svědectvím proměn moderní české přírodovědy.