Historie vakcinace a nedůvěry vůči ní

Očkování představuje účinný způsob, jak ochránit jednotlivce před onemocněním a jak omezit další přenos nemoci. Proto je třeba odmítání vakcinace považovat za naprosto nežádoucí fenomén postmoderní společnosti zdůrazňující svobodu v rozhodování jednotlivce, aniž se bere v úvahu jeho morální odpovědnost vůči ostatním.

Prevence je obecně považována za účinnější než následná léčba a pro sdělná onemocnění¹⁾ vyvolaná mikrobiálními patogeny to platí dvojnásob. Očkování prokazuje po mnoho desítek let vysoce pozitivní účinky na zdraví celé populace, neboť vedle zajištění zdravotně nezávadné pitné vody, potravního koše a zavedení komunálních hygienických předpisů patří k nejúčinnějším preventivním veřejně-zdravotnickým opatřením v historii.

Úspěchy očkování

Největším úspěchem očkování je vymýcení, tedy eradikace²⁾ pravých neštovic (varioly). Je samozřejmé, že eradikace této nemoci neproběhla celosvětově naráz, poslední výskyt v Latinské Americe byl zaznamenán v roce 1971, v Afganistánu a Pákistánu v roce 1974, v Indii, Bangladéši a Nepálu v roce 1975 a v Africe v roce 1977.

Jak se tradičně udává, posledním nakaženým byl Somálec Ali Maow Maalin, který se z nákazy uzdravil. Málo se ale ví, že poslední obětí pravých neštovic byla v roce 1978 Janet Parkerová, pracující jako fotografka na Lékařské fakultě Birminghamské univerzity, i když proti nim byla o dvanáct let dříve očkována – zřejmě nedostatečně imunogenní vakcínou. Osudným se jí stal únik viru z univerzitní laboratoře.

Na tomto místě je třeba připomenout, že na přípravě projektu eradikaci varioly měl lví podíl český lékař a vědec Karel Raška (1909–1987), který v době přípravy projektu vedl Divizi přenosných nemocí při Světové zdravotnické organizaci (WHO) v Ženevě.

Současným kandidátem na eradikaci je dětská obrna (poliomyelitida), kterou se již podařilo na některých kontinentech alespoň eliminovat²⁾, takže je stále třeba v celosvětovém očkování proti ní pokračovat. V této souvislosti lze opět vyzdvihnout účast našich odborníků a výzkumníků na hledání vhodných vakcín proti polioviru, a to především virologa Dimitrije Slonima (1925–2017), jehož zásluhou už v r. 1957 patřilo Československo mezi pět zemí, které proti tomuto onemocnění vyrobily účinnou vakcínu. O dva roky později jsme se stali prvními na světě v proočkování dětí, načež v r. 1961 byla dětská obrna u nás v Československu jako v prvním státě na světě zcela eliminována.

I u dalších infekčních onemocnění se díky očkování podařilo v řadě zemí účinně snížit počty nemocných na minimum. Příkladem mohou být spalničky. Jen mezi roky 2000 a 2016 poklesla světová incidence tohoto onemocnění ze 145 na 18 případů na milion obyvatel a podle odhadů v letech 2000 až 2019 očkování zabránilo 25,5 milionu úmrtí na tuto nemoc [1]. V současné době však případů opět přibývá, především vinou zpomalení očkovacích kampaní a rostoucí nedůvěry obyvatel řady zemí vůči vakcinaci (viz níže).

Historie očkování

Historie očkování proti infekčním chorobám je veřejnosti dostatečně známa, přesto nebude na škodu si některé důležité věci připomenout. Jako příklad můžeme zmínit historii očkování proti jednomu z nejhorších onemocnění lidstva, variole neboli pravým neštovicím, které mělo v historii lidstva na svědomí stovky milionů obětí. Ještě v šedesátých letech minulého století na ně zemřelo na 2 miliony lidí [2].

Objev vakcinace je připisován anglickému venkovskému lékaři Edwardu Jennerovi (1746–1823), který v roce 1796 skarifikoval kůži na paži osmiletého chlapce Jamese Phippse skalpelem namočeném do hnisu z puchýřků kravských neštovic. Pro tento postup navrhl Jenner termín „vakcinace“ odvozený od latinského vacca, kráva.

Už ale dávno předtím, v podstatě od přelomu pátého a šestého století, se jako ochrana před pravými neštovicemi používala variolizace (od názvu nemoci „variola“). Metoda spočívala v nakažení pacienta (vdechováním nebo vtíráním do řezné ranky v kůži) prachem ze zaschlých krust z vředů pravých neštovic [3, 4].

Avšak E. Jenner nebyl úplně první, kdo vakcinaci použil. Už dříve proběhly pokusy ochránit před onemocněním variolou kravskými neštovicemi v Německu, Dánsku a Anglii. V roce 1774 anglický sedlák Benjamin Jesty (1736–1816) naočkoval svoji ženu a dva starší syny pomocí látací jehly tekutinou z kravských vředů. Chlapci měli mírné místní reakce a rychle se zotavili, ale paže jeho manželky se znepokojivě zanítila, přesto se později zcela uzdravila. O této události se dochoval nápis na Jestyho náhrobním kameni: “Poctivý a přímý muž, který se vyznamenal zvláště tím, že byl prvním známým člověkem, jenž očkoval kravskými neštovicemi a neváhal provést tento pokus na své ženě a dvou synech“. V té době bylo považováno záměrné nakažení člověka od zvířete za odporné a zavrženíhodné. A tak se Jestyho čin setkal s velmi nepřátelským ohlasem jeho sousedů [5, 6].

O objevech vakcín a vakcinačních postupů proti dalším infekčním nemocem, proti kterým se dnes běžně vakcinuje, by se daly napsat podobné dramatické příběhy. Hlavní infekční onemocnění a první vakcinace proti nim jsou v časové posloupnosti uvedeny v následujícím přehledu [7]:

Od starověku do 19. století

rok	onemocnění	vakcína
od starověku do 18. století	pravé neštovice	variolace (viz text) poxvirus pravých neštovic
1796	pravé neštovice	poxvirus kravských neštovic
1885	vzteklina	oslabený lyssavirus
1896	břišní tyfus cholera	oslabená Salmonella typhi oslabená Vibrio cholerae
1897	mor	usmrcená Yersinia pestis

 

20. a 21. století

rok	onemocnění	vakcína
1923	záškrt	toxoid Corynebacterium diphtheriae
1926	černý kašel tetanus	usmrcená Bordetella pertusis toxoid Clostridium tetani
1927	tuberkulóza	oslabená Mycobacterium tuberculosis (vakcína BCG)
1935	žlutá zimnice	oslabený arbovirus
1936	chřipka	oslabený orthomyxovirus
1938	skvrnitý tyfus	usmrcená Rickettsia prowazekii
1955	dětská obrna	usmrcený poliovirus
1963	dětská obrna spalničky	oslabený poliovirus oslabený morbillivirus
1967	příušnice	oslabený paramyxovirus
1969	zarděnky	oslabený rubivirus
1974	zánět mozkových blan, meningokok	povrchové polysacharidy Neisseria meningitidis
1977	zápal plic, pneumonie	povrchové polysacharidy Streptococcus pneumoniae
1989	hepatitida B	rekombinantní povrchový antigen HBV viru
2020	covid-19	genová mRNA vakcína

Odmítání vakcinace

Zdálo by se, že v průběhu minulého století se zvládnutím technologií vakcinace podařilo vyřešit to nejpodstatnější, a že právě díky novým technologiím přípravy a konstrukce vakcín bude reálné zvládat nová vzplanutí „starých“ infekcí, k nimž průběžně ve světě stále dochází, a také v maximální míře omezit „nové“ infekce, které také stále vznikají [8]. I kdyby se to ať už v bližší, či vzdálenější budoucnosti podařilo, existuje však ještě jedno velmi podstatné nebezpečí, které by všechny tyto snahy mohlo naprosto zvrátit.

Je to odmítání vakcinace. Lidé dnes, zejména v rozvinutých zemích, již nemají povědomí o řadě infekčních chorob, které se v minulosti běžně vyskytovaly a pravidelně a často vyvolávaly umírání v masovém měřítku. Neuvědomují si, že očkování zásadním způsobem snížilo incidenci infekčních onemocnění i s ní související úmrtnost. Domnívají se, že nemoci už díky moderní medicíně nehrozí, ale nepřisuzují zásluhy vakcinaci. Naopak považují očkování především za neoprávněné vměšování se státu do práv občana a omezování svobody jednotlivce, a navíc za něco rizikového, co narušuje zdraví, protože vnáší do organismu cizorodé či toxické látky (srv. s negativní odezvou na Jestyho vakcinaci z cizorodého zvířete).

Přestože racionální důkazy o ohrožení zdraví zpravidla zcela chybí, počet ochotných naslouchačů těchto „alternativních názorů“ roste. Není to nový fenomén. Když Edwin Chadwick (1800–1890) se svými spolupracovníky zaváděli v Anglii v období opětného vzplanutí epidemie cholery v roce 1848 (vyžádala si na 11 000 obětí) do té doby nebývalá hygienická opatření (zlepšení kvality pitné vody, kanalizace), setkali se nejen s naprostým nepochopením, ale i s posměchem a urážkami.

První omyl odmítačů očkování spočívá v tom, že zaměňují demokracii s anarchismem a domnívají se, že společnost nemá právo vyžadovat žádná občanská omezení. Nerozlišují hranici mezi osobní svobodou a principem solidarity, tzn. odpovědnosti vůči ostatním občanům [9].

Naše paměť je krátká a už nás neděsí stovky a tisíce onemocnění a desítky či stovky úmrtí. Velmi citlivě však reagujeme na jakoukoli komplikaci, která se v souvislosti s očkováním vyskytne. Je pravda, že žádná očkovací látka není stoprocentně bezpečná a s různými komplikacemi musíme počítat, jejich počet a závažnost jsou však naprosto nesrovnatelné s dopady infekčních chorob na populaci před zavedením očkování.

Dalším mylným argumentem odmítačů očkování je vymizení infekčních onemocnění „přirozenou“ cestou. Často poukazují na to, že prevence vakcinací je zcela zbytečná, protože infekční choroby by stejně časem vymizely, vždyť přece máme mnohem dokonalejší hygienická opatření, účinnější léky a léčebnou péči a moderní lékařská věda využívá přesnější poznatky, než tomu bylo v minulosti.

Je dosti pravděpodobné, že k takovémuto „vymizení“ může dojít, ale nemylme se, prozatím se podařilo eradikovat pouze jedinou nemoc, i když několik dalších onemocnění se k eradikaci blíží (viz výše) a navíc, jak jsme v současné době svědky, budou vyvstávat onemocnění nová, vyvolávaná doposud neznámými patogenními činiteli.

Přestože byly argumenty odpůrců očkování mnohokrát exaktně vyvráceny, došlo v několika vyspělých zemích k výraznému snížení proočkovanosti obyvatelstva a k významnému nárůstu výskytu běžných onemocnění, které byly dříve právě díky vysoké proočkovanosti úspěšně zvládány.

Právě v této době se ukazuje, že vysoká míra proočkovanosti představuje účinnou cestu ke zvládnutí onemocnění covid-19 vyvolaného koronavirem SARS-CoV-2, a to v globálním měřítku. Nic účinnějšího zatím k zvládnutí pandemie nemáme k dispozici.