150 let Vesmíru a 170 let moderní medicíny

Když vyšlo první číslo Vesmíru, lékařství již mělo za sebou významný obrat k modernímu oboru, jaký známe dnes. Medicína začala zhruba od poloviny 19. století mísit své empirické základy s vědeckými přístupy, opírajícími se o znalosti z anatomie, chemie a fyziky.

Experimentální fyziologické přístupy zavedl v první polovině 19. století Francouz François Magendie, plně je rozvinul jeho geniální žák Claude Bernard. Ten popsal význam jaterního glykogenu, vyslovil postulát, že po odejmutí orgánu je třeba sledovat důsledky odnětí, čímž získáme model selhání ledvin. Bernard také zavedl metodiku experimentální práce a sledování tak, aby výsledky byly jasně interpretovatelné, a axiom změny pouze jedné podmínky v jednom pokusu či sledování. Jeho paradigmata ovlivňují experimentální i klinickou medicínu dodnes.

K pochopení buněčné patologie významně přispěl Rudolf Virchow. Německou i českou fyziologii významně ovlivnil Jan Evangelista Purkyně, který v slezské (tehdy pruské) Vratislavi založil roku 1839 první fyziologický ústav na světě.

Experimenty brněnského augustiniánského mnicha Johanna Gregora Mendela v padesátých a šedesátých letech umožnily formulovat základní zákony dědičnosti. Stejně jako kniha O původu druhů přírodním výběrem, publikovaná Charlesem Darwinem, neměly Mendelovy objevy přímý dopad na klinickou medicínu, ale oba svým dílem představili zásadně nové koncepce v biologii, které významně ovlivnily myšlení biologů, lékařů i veřejnosti.

Bouřlivý rozvoj chirurgie

Bostonský stomatolog William Morton v roce 1846 zavedl éterovou narkózu a Ignác Semmelweis začal prosazovat mytí rukou u porodních asistentek a lékařů na vídeňské porodnické klinice. Mezi roky 1865 a 1870 byly posupně rozpracovány náměty edinburského chirurga Josepha Listera spočívající v preventivním ošetření poranění karbolovou kyselinou, později v dezinfekci rukou a nástrojů před operací. Tento přístup byl nazván antiseptický. V návaznosti na průkazy patogenity bakterií začal kielský chirurg Gustav Adolf Neuber postulovat aseptický přístup s dokonalou hygienou rukou, dezinfekcí operačního pole, nástrojů a obvazů. Tuto metodu rozšířil další chirurg, Ernst Bergmann. Aseptický přístup spolu s celkovou anestezií vedly k bouřlivému rozvoji chirurgie po roce 1870. Theodor Billroth odstranil v roce 1881 žaludek s karcinomem 43leté ženě poté, co provedl řadu pokusů na zvířatech. Experimentální fyziologii následovaly do té doby nevídané operace.

2. vídeňská lékařská škola

K rozvoji světové, a zvláště středoevropské medicíny přispěli v druhé polovině 19. století dva profesoři Vídeňské univerzity českého původu, totiž patolog Karel Rokitanský a internista Josef Škoda. V té době byla úmrtnost na nemocničních lůžkách velmi vysoká; kdo na Škodově klinice zemřel, byl další den většinou Rokitanským pitván. Škoda byl velkým propagátorem fyzikálního vyšetření, tedy vyšetření pohledem, poklepem, poslechem a pohmatem, a byl jedním z těch, kteří ho zavedli do systematické klinické praxe. Spolu s Rokitanským srovnávali nálezy z fyzikálního vyšetření s nálezem patologickým, oba tak významně přispěli k jejich logickému uspořádání. Významně se zasloužili i o vznik na tehdejší dobu výborně vybavených operačních sálů, které přilákaly do Vídně v roce 1867 i zmíněného skvělého chirurga Billrotha. Tak se postupně rozvíjela 2. vídeňská lékařská škola, která významně ovlivnila lékařské myšlení nejen ve střední Evropě.

Lovci mikrobů

Téměř současně objevil Robert Koch a další kolegové, že mnohé přenosné nemoci jsou způsobeny mikroorganismy. Zhruba mezi roky 1860 a 1890 byla identifikována řada původců onemocnění, například antraxu a tuberkulózy. Krom toho se, zejména díky Louisi Pasteurovi, etabloval princip přípravy léčebných sér a vakcín. Pasteur navázal na metodu očkování proti neštovicím, kterou vypracoval začátkem 19. století Edward Jenner (podrobněji o očkování na s. 304). Friedrich Löffl er nalezl v roce 1884 bacil záškrtu (difterie). Emil Behring (vůbec první lékař vyznamenaný Nobelovou cenou) koncem roku 1890 vypracoval metodu přípravy antidifterického séra z krve koní, kterým byl intravenózně podán difterický toxin. Sérum pak bylo využíváno nejen k léčbě, ale i k prevenci záškrtu. V roce 1894 popsali Alexandre Yersin a Šibasaburó Kitasato původce moru a o čtyři roky později Šiga Kjóši a Walter Kruse nalezli bakteriálního původce úplavice. V roce 1905 Fritz Schaudinn s Erichem Hoffmannem objevil původce syfilidy, spirochetu Treponema pallidum (viz také Vesmír 75, 78, 1996/2 a 77, 506, 1998/9).