Zvědavost přes staletí

Již podruhé píši úvodník ke kulatému výročí Vesmíru a opět mi nedalo podívat se, o čem se v něm tehdy, před 130 lety, psalo. Chce to trochu času, tentokrát jsem si prolistoval celé tři první ročníky. Znovu jsem si potvrdil svůj minulý dojem, že tehdy šlo našim předchůdcům víc o to, aby přivedli či přivlekli přírodu před lidský zrak a ukázali, jaká je, popřípadě jaká je krásná, než aby mudrovali nad hlubšími souvislostmi a učili nás vysvětlovat věci viditelné skrze věci neviditelné či odvozovat obecné poznatky z konkrétních pozorování. Čtenář si tento můj dojem může ověřit na prvním čísle Vesmíru, jehož faksimile najde v tomto čísle jako přílohu.

Tak třeba hned zkraje se doví o vědeckých výpravách za vzácným jevem (jímž byl přechod Venuše přes Slunce), a to až po organizační detaily oněch výprav, aniž by mu bylo vyloženo, jak vlastně dotyčný vzácný jev přispěje k dosažení předpokládaného cíle (přesného určení vzdálenosti Země od Slunce). Dále se doví, že „držíce ucho králíka proti světlu, spatřujeme sličné rozvětvení žil a tepen“, že Golfský proud „plouží se vlnami svými podél všech pobřeží Evropy“ nebo že „houby mořské jsou bezčíselnými malounkými a několika většími otvory jako posety“. Čím to, že jsme – nebo si myslíme, že jsme – dnes jiní?

Pravda, i tehdy se tu a tam vyskytla snaha nabídnout pro nějaký úchvatný jev nějaké vysvětlení. Právě takové snahy je zajímavé číst s odstupem času, a to zvlášť v případech, kdy se už ví, že vše je jinak. Pak jsou to věci nejen zajímavé, ale i nadmíru poučné. Nejde totiž ani tak o to, že a v čem se naši předchůdci pletli, ale jaké měli pro svá pojetí argumenty. Co třeba vedlo k domněnkám o příčinných souvislostech tam, kde (z dnešního hlediska) žádné souvislosti nejsou, a pokud jsou, mají (z dnešního hlediska) zcela jinou povahu? Příklad: skutečnost, že pasátní větry dují jak na severní, tak na jižní polokouli, je zmíněna na podporu hypotézy o souvislosti těchto větrů se vznikem polárních září. ¹⁾ Zdalipak to nepřipomíná dnešní přesvědčení o příčinné souvislosti rostoucí koncentrace skleníkových plynů s globálním oteplováním? ²⁾ Jistě, s počasím lze spojit mnohé: „Ostatně i letošní rok je nám patrným dokladem toho, že záře severní valně i na počasí roční působiti musí.“

Hledal jsem – s malým úspěchem – explicitní formulace nějakých hlubších otázek, které by tehdejšímu vědci mohly nejvíc rušit spánek. Představme si, že by mu byla nabídnuta možnost, aby položil 10 otázek svému dnešnímu kolegovi. Které by to byly? Obdobně, ale do budoucnosti, se v časopise Physics Today nedávno ptal fyzik N. D. Mermin: Jaké otázky by dnešní fyzik položil svému kolegovi z roku 2100? ³⁾

Vyprovokován nepříliš duchaplnými návrhy uveřejněnými předtím v The New York Times formuloval Mermin svých vlastních 10 otázek. Velmi zjednodušuji: Jak se jmenují hlavní vědecké směry? Můžeš mi ukázat běžně používaný přístroj, který by mě překvapil stejně, jako by dnešní laptop překvapil fyzika roku 1900? Přežila kvantová mechanika? Byly zachyceny signály mimozemšťanů? Hrají prostor a čas stále ještě fundamentální roli ve fyzice? Je znám stav hmoty, který si dnes nedovedeme představit, ale který je stejně pozoruhodný jako dnes supravodivost a supratekutost? Lze supravodivost realizovat za pokojové teploty? Existuje pokrok v pochopení vědomého prožívání – a jak mysl ovlivňuje tělo? Jsou kvarky opravdu elementární, anebo jsou složeny z nějakých elementárnějších komponent – či máte snad lepší způsob pohledu na takové jevy? Byl již vyroben kvantový počítač schopný faktorizovat číslo o tisíci bitech?

Můžeme si myslet, že řada z těchto otázek je poznamenána dnešními znalostmi. Ani to vlastně jinak nejde, a tak otázky charakterizují spíše současnost než tušení, co bude. Obracím tedy hru a hádám, na co by se asi autoři prvních tří ročníků Vesmíru ptali nás. Z jejich článků jsem vydobyl přibližně tyto otázky: Jest proud Golfický již seznán a proskoumán? Jaká je podstata polární záře a zodiakálního světla? Jaká je příčina „spánku listů“ (skládání listů některých rostlin za soumraku)? Jak molekuly v ledu uloženy jsou, jaký as mají tvar? Jaká je fysická povaha komet? Byl vyroben drobnohled, zvětšující více než 2000krát? Pokud ano, odhaluje stále menší živé tvory? V čem záleží podstata elektřiny? Bylo již poodhaleno tajemství lidského mozku? A podobně.

Velkým zdrojem domněnek o budoucím vědění je literatura sci-fi. I v ní lze ovšem rozlišit dvojí polohu. Z jedné čiší opojení současnými technologickými invencemi a jejich snadno domyslitelnými extrapolacemi. V druhé se prostě přeskočí technické podrobnosti a jde se přímo k něčemu obecnějšímu, co nám třeba i odhalí strnulost našich dnešních představ. Tuto druhou polohu nalézám v beletristickém mikroeseji Tobiáše Jirouse na s. 292.

Mám něco přát Vesmíru k jeho kulatým narozeninám? Napadá mě jedno: aby se mladší i nejmladší autorská generace neostýchala a posílala nám své příspěvky. Možná právě od ní se nejlépe dovíme, jaké otázky budou mít za sto let ještě smysl.