Jaké to je být fanouškem

Jsem ročník 1969. Poprvé jsem uviděl Vesmír na stole v kuchyni u svého spolužáka z gymplu v půlce osmdesátek. Na mou nejapnou otázku, jestli „jede v astronomii“, odpověděl, že „je to jedinej časák, kterej se dá dneska číst celej“. Což platí stále. I dneska. Rozhodně jsem tedy žádného jiného časopisu nepřečetl více stran. A taky jsem nikdy nebyl žádného jiného časopisu předplatitelem, é, kromě Ohníčku.

Nejeden příspěvek do diskuse uvozuji slovy „ve Vesmíru psali, že...“. Díky Vesmíru jsem si přiznal, že některé věci už nestihnu, to když mi relativně nedávno došlo, že většina autorů právě procítěně pročítaného čísla je mladší než já. A někteří o hodně.

Přesto jsem alespoň jednou měl tu čest v roli spoluautora prokličkovat recenzní řízení, pánbu zaplať za ty dary (mám to číslo schované doma, pardon). Díky Vesmíru vím, jaké to je být fanouškem. Někde jsem kdysi dávno v pohnutí koupil asi třicet svázaných starých ročníků a pořád vím, kde jsou.

Vesmír signifikantně obohatil mou slovní, no, dokonce větnou zásobu. Koupit si nové číslo v Akademii na Václaváku, donést si ho do fastfoodu nahoru k Muzeu a slavnostně ho „na zahrádce“ na pár místech zprůhlednit prsty umaštěnými od vždy stejně složeného menu patřilo donedávna k tomu málu „času pro sebe“, který jsem si hlava nehlava udělal. Poslední číslo, které jsem otevřel, bylo poslední číslo.

Z toho všeho je zřejmé, že Vesmír a já tak nějak prostě patříme k sobě. Že jsme (slovy vyňatými z eseje jednoho dnes už bývalého člena redakční rady) osudově spjati. Můj život by byl zkrátka bez Vesmíru mnohem přízemnější. Všechno nejlepší, Vesmíre. Hodně štěstí. Z celého srdce.

Snímek Lucie Maceczková