(Ne)barevné vidění hlubokomořských ryb

Je velmi obtížné vžít se do světa hlubokomořské ryby. Žijete ve zdánlivě nekonečném trojrozměrném oceánu, kam neproniká téměř žádné světlo a kde chybějí vhodné orientační body. I v něm se však musíte pravidelně najíst, sami se nenechat sežrat a časem si najít vhodného sexuálního partnera. Tlak na orientaci v trojrozměrném prostoru je proto zjevně velmi silný a v mnohém odlišný od suchozemského života. V průběhu evoluce vedl k rozličným adaptacím smyslových soustav sloužících k vnímání okolního světa.

Hlubokomořské prostředí je pro nás stále velkou neznámou i vzrušujícím a neutuchajícím zdrojem vědeckých překvapení. Panují zde extrémní podmínky jako vysoký tlak nebo nedostatek světla, a právě světlo silně limituje využití zraku pro orientaci živočichů v prostoru.

V hlubokém moři najdeme nejvíc života v mezopelagiálu (v hloubce zhruba 200 až 1000 metrů), kde je i nejvyšší druhová diverzita a biomasa hlubokomořských ryb. Fotony slunečního záření pronikají přibližně kilometr pod hladinu, i když jen ve velmi nízké intenzitě. Světla je však stále dostatek (dokonce člověk by v osmisetmetrové hloubce rozeznal proti hladině obrys své natažené ruky). Nejzajímavější adaptace zrakového systému mají ryby žijící 500–800 metrů pod hladinou.

V hlubině větší než kilometr již narazíme výlučně na světlo produkované organismy, proto zde mnoho druhů během evoluce více či méně „rezignovalo“ na zrak jakožto hlavní smysl. Svědčí o tom například malé oči ryb z batypelagiálu (1000–4000 metrů) a abysálu či hadálu (pod 6000 metrů).