Patálie s modrou

Podle dohody barva, podle dohody sladké, podle dohody kyselé, ve skutečnosti jsou jen atomy a prázdno.¹⁾

Demokritos z Abdér (460–370 př. o. l.)

Isaac Newton skleněným trojbokým hranolem rozložil bílé světlo do barevného spektra (a ukázal i opačný postup), Thomas Young přiřkl různým částem barevného spektra vlnovou délku. A také rozpoznal, že naše schopnost vnímat barvy je dána tím, že máme v sítnici tři druhy receptorů – pro modrou, zelenou a červenou (oblasti citlivosti jednotlivých receptorů se částečně překrývají). Koktejly různých vlnových délek nám pak poskytují nepřebernou škálu barev. Přirozené jazyky pro všechny možné kombinace vlnových délek jména samozřejmě nemají. „Barva je otázkou lidské percepce, rozlišení a interpretace,“ píše v článku Martin Soukup. V polovině minulého století se většina lingvistů přikláněla k tomu, že kultury pojmenovávají barvy zcela libovolně, že každý jazyk kóduje zkušenost do zvuků svým jedinečným způsobem (lingvistický relativismus).

Dva čerství postdoktorandi – Brent Berlin a Paul Kay – diskutovali v pozdních padesátých letech minulého století o svých zkušenostech z terénního výzkumu. Jeden se zabýval mayským jazykem tzeltal, druhý tahitštinou. Přirozeným očekáváním bylo, že jazyky z tak vzdálených oblastí budou barvy kategorizovat odlišně. Zjištění, že oba jazyky mají slova pro černou, bílou, červenou, žlutou, zelenou a modrou, je spíše překvapilo. Chtěli tedy zjistit, zda jde o náhodnou shodu. Začali se věnovat jménům barev v dalších jazycích. A koncem šedesátých let přišli s hypotézou, že existuje jedenáct základních kategorií barev, od nichž se jejich názvy v jednotlivých jazycích odvozují. Pokud se v některém vyskytuje menší počet pojmenování barev, je to dané vývojovým stadiem určitého jazyka. Těch stadií postulovali sedm: ^{2), 3)}

Mezinárodní úmluvy vyžadují, že vedle červené a oranžové třetí barva musí být zelená. A protože Japonci chodí na modrou, je na japonských semaforech tou třetí barvou nejmodřejší odstín zelené.

1. Všechny zkoumané jazyky mají slovo pro bílou a černou.
2. Pokud má jazyk slova pro tři barvy, je tou třetí červená.
3. Jestliže má jazyk slova pro čtyři barvy, je další zelená, nebo žlutá.
4. Pokud má jazyk slova pro pět základních barev, obsahuje zelenou i žlutou.
5. Má-li jazyk šest základních termínů, je šestý vyhrazen modré.
6. Jestliže má slova pro sedm základních barev, je sedmou hnědá.
7. Má-li jazyk osm a více základních kategorií, následují růžová, oranžová, fialová, šedá (nebo jejich kombinace).

Hypotéza se setkala s vřelým přijetím i se značným odmítáním. Zdůrazňuji, že jde o otázku, zda existují pro základní barvy univerzálie. Kritici např. namítali, že Berlin a Kay zkoumali pouze dvacet jazyků, že to byly psané jazyky již industrializovaných společností, mluvčí těchto jazyků uměli též anglicky etc.⁴⁾ Diskuse kolem hypotézy je dosud živá a samotná hypotéza byla mírně revidována. Počet jazyků, na nichž se prověřovala, byl rozšířen o dalších 110 jazyků neindustrializovaných společností bez písma. Název jedné z posledních prací je Focal colors are universal after all.⁵⁾ Více než dvě desítky mluvčích z každého jazyka měly v předloženém vzorníku barev vyznačit ty odstíny, které nejlépe odpovídají jménům barev v jejich rodném jazyce. Označená políčka vytvořila dobře oddělené fuzzy ostrůvky pro barvy, které odpovídají anglické (a české) bílé, černé, červené, zelené, žluté a modré.

Nic však není jednoduché. M. Soukup popisuje problém s modrou u Nungonů. Povšimněme si jiné zvláštnosti týkající se zelené a modré barvy v japonštině. Ta má pro modrou znak 青, který čte [あお, ao], a pro zelenou znak 緑, který čte [みどり, midori]. Japonci však označují některé objekty znakem pro modrou, zatímco my je vnímáme jako zelené. Takže pro Japonce je modrý např. strom (青木 ao ki), tráva (青草, ao kusa), jablko (青りんご, ao ringo), nezralá švestka (青梅, ao ume) a řada dalších skutečností. Dokonce i český zelenáč je v Japonsku modrý: 青二才 (ao nisai), tedy doslova „modrý dva roky starý“. A zatímco pro Evropany je na semaforu pokynem pro chůzi zelená, Japonci chodí na modrou. Aby nemuseli měnit své zvyky, je na japonských semaforech vedle červené a oranžové třetí barvou „nejmodřejší odstín zelené“. Vysvětlení patrně spočívá v tom, že japonský znak青 (ao) původně označoval obě barvy. Když se později pro naši zelenou barvu začal užívat znak 緑 (midori), zúžil se význam znaku 青 (ao) na modrou. Zelenou a modrou nerozlišují ani některé další jazyky. Běda překladatelům, kteří by překládali doslova.