Barvy nesou nemoc

Lidské hrátky s psími geny přinášejí u psů žádané barevné kombinace, ale i handicapy. Co je zajímavé, líbivé, nemusí být zdraví prospěšné.

Křížením a šlechtěním psích plemen lidé získali jejich rozmanité podoby. Potomci vlka se proměnili (k nepoznání) ­ co do povahových vlastností, velikosti a stavby těla i zbarvení. Ruku v ruce s těmito proměnami však kráčí také zvýšené riziko více či méně závažných onemocnění.

„Co se týče konkrétně zbarvení, stala se v poslední době trendem snaha mnohých chovatelů šířit módní a žádané zbarvení merle, a to i u plemen, jimž přírodou dáno nebylo. Zdravotní rizika přinášejí ve všech případech,“ upozorňuje Markéta Dajbychová, zakladatelka společnosti Genomie zaměřené na genetiku zvířat, primárně psů.

Co je merle a proč je třeba být obezřetný

Zbarvení merle se projevuje typickou tygrovaností, kdy se místa smíšeného nebo ředěného pigmentu střídají s místy neředěné základní barvy. Zesvětlené znaky jsou rozložené nerovnoměrně. Projevem merle může být i specifické zbarvení očí. Konkrétně jedno oko nebo obě jsou modré, někdy může mít modrou barvu jen část oka.

„Merlování“ vzniklo v přírodě jako genová vada slučitelná se životem. U některých psů mohla míra merle přejít až téměř do bílé či zbarvení harlekýn. Merle se přirozeně relativně rozšířilo. Dnes je merle vnímáno jako módní zbarvení mimo jiné u kolií, border kolií, jezevčíků. Dnes již bylo merle zaneseno i do plemen jako je francouzský buldoček, nebo pražský krysařík.

Řada chovatelů neuvážlivě vytváří merle jedince, aniž by znali zdravotní rizika, která merle přináší.

Projevem merle může být i specifické zbarvení očí. Na snímku border kolie s jedním modrým okem. Snímek CC BY 2.0

„Nejvíc potencionálních zdravotních potíží hrozí jedincům double merle, tedy s genotypem MM - merle homozygot. Tato varianta, ve větší míře než jiné merle genotypy, může vyvolat defekty zraku, sluchu, anomálie kostry i srdečního a reprodukčního systému. Takovíto jedinci vznikají křížením dvou merle jedinců, což se nedoporučuje,“ vysvětluje Markéta Dajbychová. Přesto podle jejích zkušeností chovatelé hledají pro svou pěkně žíhanou fenku stejně povedeného ženicha. „To je zásadně špatný přístup, nikdy by se neměli spojovat dva merlovaní,“ varuje.

Genetika merle: M značí dominantní merle alelu, m značí recesivní ne-merle alelu. Ne-merle fenotyp je na obrázku značený hnědou barvou, ve skutečnosti může jít o jakoukoliv barvu, nebo vzor zbarvení jiný než merle.

a) Při křížení merle jedince s jedincem bez merle bude mít 50% potomstva genotyp M m (budou vykazovat merle zbarvení) a 50% potomstva genotyp m m (bez merle zbarvení).

b) Při křížení dvou merle jedinců bude mít 50% potomstva genotyp M m (budou vykazovat merle zbarvení), 25% potomstva genotyp m m (bez merle zbarvení) a 25% potomstva bude tzv. double-merle (genotyp M M), tedy s nejvyšším rizikem zdravotních potíží.

Schéma volné dílo, CC0 1.0, upravila Michaela Vaškovičová

Naopak, kdo se chce s jistotou vyhnout posilování genu merle u svého psa a najít pro něj vhodného partnera, může mu nechat provést genetický test. Ten odhalí i tzv. skrytý merle (hidden merle), kdy charakteristické znaky nejsou ve světlé srsti rozpoznatelné.

Skvrnitost dalmatinů a močové kameny

Výskyt močových kamenů činí dalmatiny značně výjimečnými tvory, i když v nevítaném slova smyslu. Kromě člověka a opice je totiž jediným živočichem, u něhož se – pokud známo – tato zdravotní porucha vyskytuje.

Defektní proces a jeho důsledky jsou ve všech třech případech stejné, ale stejná příčina by byla poněkud absurdní: Opice a lidé přece nejsou černě tečkovaní! U dalmatinů se však náchylnost k tvorbě močových kamenů objevila právě v důsledku mutace genů během křížení, které mělo za cíl dosáhnout atraktivní skvrnitosti. Dominantní gen, který tečky zajišťuje, má ale těsnou vazbu s genem, který je odpovědný za zvýšenou koncentraci kyseliny močové.

Náchylnost k tvorbě kamenů se objevila v důsledku mutace genů během křížení, jehož cílem byly atraktivní skvrny. Snímek CC BY 1.0

Shoda mezi dalmatinci, opicemi a lidmi pak spočívá v tom, že se vylučuje zvýšené množství kyseliny močové, z níž se tvoří v lepším případě jen drobné krystalky, v horším postupně nebo velmi rychle močové kameny.

„Pokud se díky preventivním opatřením nepodaří zabránit častému zadržování moči, může dojít k selhání ledvin nebo totálnímu ucpání močovodu,“ varuje „zvířecí genetička“ Dajbychová.

Jak dodává, v osmdesátých letech 20. století vznikl projekt s cílem tento defektní gen u dalmatinů vymýtit. Došlo k řízenému křížení dalmatinů s anglickými pointery, což dalo vzniknout potomstvu s nízkou hladinou kyseliny močové (LUA) a potomstvo s vysokou hladinou kyseliny močové (HUA). V chovu se dále křížili jen potomci LUA s čistokrevnými dalmatiny. Výzkumům a dalšímu šlechtění dalmatinů ale bezesporu zdaleka není konec.

Geny, které určují barvu

Zbarvení srsti ovlivňuje produkce dvou hlavních pigmentů – eumelaninu (hnědý až černý pigment) a feomelaninu (světlý až hnědočervený, červený pigment). V této souvislosti bylo identifikováno několik důležitých genů a alel, například MC1R (Melanocortin 1 receptor), CBD103 (beta-defensin 103), ASIP (Agouti signal peptide), TYRP1 (Tyrosin related protein 1).¹⁾

Ke značně průlomovým objevům patří například výsledky výzkumů Sheily M. Schmutzeové a jejího týmu. Gen MC1R určující pigmentaci se nachází na 5. psím chromozomu. V rámci lokusu E je známo několik alel a další ještě čekají na objevení: Alela EM je odpovědná za projev melanistické masky, EG za projev grizzle), EH za projev sable, E za tmavý pigment a e za světlý pigment. „Přirovnáme-li to k lidem, tak například alela e je příčinou zrzavých vlasů,“ uvádí šéfka Genomie s tím, že především u psů jsou funkce těchto alel již dosti detailně prozkoumány.

Genové předpoklady, které na jednu stranu určují konkrétní barvu srsti a na druhou nesou riziko vzniku patologických procesů v organismu, jsou rozmanité. Jen u některých variant je však standardem stanovené zbarvení zároveň nositelem zdravotního rizika, jak je tomu u zmiňovaných dalmatinů.

Markéta Dajbychová ze společnosti Genomia.Snimek archiv Markéty Dajbychové

„Všechna ušlechtilá plemena mají v plemenném standardu jasně definované, jaké zabarvení srsti je u nich žádané, jaké je přijatelné a jaké vylučující. Určité barvy jsou důvodem k vyřazení z chovu, protože jsou spojeny s nežádoucími efekty zdravotními, tak i praktickými. Například u loveckých plemen nejsou obecně žádoucí nápadná zbarvení,“ vysvětluje Markéta Dajbychová.

„Dnes však již řadu předpokladů a vloh pro určité barvy umíme otestovat. Dokážeme odhalit přenašeče hnědého, žlutého, černého i modrého zbarvení, dokonce i flekatost, pálení nebo žíhání. To dává chovatelům možnost řídit a plánovat svůj chov i vytvářet nové varianty daného plemene,“ shrnuje Dajbychová současnou situaci ohledně šlechtění psů.

Psí nahatost je defekt

Odhlédněme od zbarvení, ale zůstaňme u srsti jako takové. Přesněji řečeno u fenoménu, kdy srst psovi téměř na celém těle schází. Naháčům chovatelé rovněž přišli na chuť a psí nahatost začala být zajímavá a žádaná, tudíž preferovaná, ačkoli se ve skutečnosti jedná o genetický defekt. „Třeba u čínských chocholatých psů, kterým zůstala jen chocholka na hlavě, na nohou a ocase, je chybějící srst projevem závažné vrozené formy ektodermální dysplazie, která je u homozygotů dokonce prenatálně smrtelným onemocněním.

U čínských chocholatých psů je chybějící srst projevem závažné choroby. Snímek CC BY 1.0

U bezsrstých teriérů je zase nahatost následkem hypotrichózy, tedy opět  ektodermálního defektu, projevujícího se ztrátou ochlupení,“ uvádí Dajbychová.

Přitom přinejmenším někteří naháči za sebou mají dlouhou minulost – jejich anomálie nemívá vždy takové zdravotní souvislosti, aby je odsoudila k vyhynutí. Zmiňovaní čínští chocholatí psi se pravděpodobně vyvinuli z jednoho z afrických bezsrstých plemen a k nám se dostávali na čínských obchodních lodích, kde byli používáni k lovu krys. Stejně jako současní příslušníci tohoto plemene dokázali navzdory své vrozené odchylce získané z genové výbavy jiných psů strávit plnohodnotný život.

Bez člověka by nepřežili

Podob nejlepšího přítele člověka stále přibývá  ­ nejen co do barev a osrstění. Markéta Dajbychová upozorňuje i na chovatelské postupy, jejichž výsledky učinily příslušníky řady plemen potencionálně neschopné přežít ve volné přírodě, bez lidské péče.

Ačkoli jsou psi původně predátoři, mnozí by se své role dokázali ujmout jen těžko. Atraktivní barevné kombinace potlačily ochranné zbarvení ­ třeba bílého bišonka by si jeho potencionální kořist těžko včas nevšimla, spíš by bišonka, coby lákavé sousto, brzy zaznamenali jiní predátoři.

Bílý bišonek je spíš potenciální kořistí než predátorem. Snímek CC BY 1.0

Ani další malí „omašličkovaní“ mazlíčci by pravděpodobně neulovili ani hlodavce, naopak by se snadno a rychle sami stali obětí dravce nebo šelmy.

Větší psi jsou zase v důsledku šlechtění leckdy tak pomalí a neohrabaní (pro jejich milovníky roztomile), že by dohonili leda suchozemskou želvu.

I mnoho „psích obrů“ ze společenských plemen už v podstatě postrádá lovecké instinkty (paradoxně dnešní vlkodav, dále třeba doga, chrti…). Byli vyšlechtěni pro svoji zajímavost, spojenou často i s barevnými kombinacemi (pravda, o jejich návratu do skutečné přírody nikdy nikdo neuvažoval).

Ploskonosí, krátkonozí – původně náhodná mutace

Lovu by nebyli schopní ani mopsi, buldoci či buldočci, boxeři a další, u nichž nebylo hlavním cílem šlechtění a křížení dosáhnout zajímavého zbarvení, ale zploštělého čenichu. Typická deformita lebky (brachycefalie) se lidem zalíbila, bez ohledu na to, že s tím tito psi přišli o výborný čich. Konkrétní gen, který odpovídá za brachycefalii, není dosud znám, ví se však, že je spojena s řadou zdravotních problémů. Paří mezi ně abnormality dýchacích cest, nedostatečné okysličování, rozštěpy patra a pysku, problémy se zuby a plynatostí.

Hlavním cílem šlechtění a křížení u boxera byla krátká lebka a zploštělý čenich. Snímek CC BY 1.0

Angličtí buldoci byli vyšlechtěni k tak extrémnímu osvalení celého těla, že se štěňata nemohou narodit přirozenou cestou bez odborné asistence.

Zkrácené nohy jsou dalším příkladem lidských hrátek s genetickou rozmanitostí psů. Má je i baset, jezevčík, welsh corgi, coton de tuléar…. Na počátku krátkonohosti stála náhodná genetická mutace, která se lidem zdála zajímavá, takže chovatelé tuto vlastnost záměrně šířili. Až později se ukázalo, že ji způsobuje chondrodysplazie, porucha vývoje chrupavek s následnou deformitou kostí.

Zkrácené nohy jsou dalším příkladem lidských hrátek s genetickou rozmanitostí psů. Na snímku zástupce malého honáckého plemene welsh corgi pembroke. Snímek CC BY 3.0

Cílem agresivita

Existují i plemena, zejména lovecká, jejichž geneticky podmíněná fyzická a lovecká zdatnost zůstala zachována a šlechtěním se cíleně posiluje.

Problematičtější je to u plemen, dnes vesměs řazených mezi plemena služební, jejichž příslušníci se vyznačují zvýšenou agresivitou. Úsilí posílit tuto vlastnost je známé především z Ruska. Kavkazský pastevecký pes už kdysi chránil ve střední Asii stáda a usedlosti nejen před vlky, ale i medvědy, poté začal být využíván k ostraze výrobních, ale hlavně vojenských objektů či vězení. K tomu bylo potřeba extrémně ostrých psů. Ukázalo se, že například dobrmani, z nichž leckoho jímá strach, byli na tento typ „práce“ příliš mírní. Lépe se osvědčil vyšlechtěný ruský černý teriér.

Kavkazský pastevecký pes už před mnoha lety chránil majitelům stáda před vlky a medvědy.Snímek CC BY 1.0

Geneticky daná, případně uměle posilovaná agresivita je rovněž předmětem výzkumů. V současnosti například probíhají výzkumy zaměřené na agresivitou pověstné belgické ovčáky malinois. „U nich již byly vytipovány genové změny, které se zvýšenou agresivitou souvisejí,“ doplňuje Markéta Dajbychová.

Náprava starých chyb

Odvěké soužití se psem a letité snahy člověka „upravovat“ barvu, velikost, vzhled ­ tedy původní genetickou výbavu „nejlepšího přítele“ mimo jiné přineslo i dispozice k různým vadám a chorobám.

Snahy chovatelů nabízet další psí podoby a získávat pro ně oficiální uznání budou nesporně pokračovat, a to tím spíš, že poptávka po atraktivních a neobvyklých „psích variantách“ je neutuchající a dlouhodobě módní záležitostí. Naštěstí zároveň přibývá našich vědomostí na základě vědeckých výzkumů, které poukazují i na možná genetická a zdravotní rizika křížení a šlechtění a které odhalují cesty, jak se těchto rizik vyvarovat. Jen patřičná osvěta v tomto směru a apel na jejich minimalizaci by měly být frekventovanější a hlasitější.