Uchováme písemné dědictví pro budoucí generace?

Inkousty i tiskařské barvy, používané v minulosti i dnes, jsou značně nestabilní. Přesto je nanejvýš žádoucí historické i současné dokumenty uchovávat a zachraňovat.

Již od dávných dob měl člověk potřebu zaznamenávat si nejrůznější poznatky, které mu život přinesl, které prožil či pozoroval. Jeskynní člověk si je zakresloval minerálními pigmenty na stěny jeskyní. Později byly úřední záležitosti zaznamenávány na hliněné a voskové tabulky. Od 4. století př. n. l. se v Egyptě využíval papyrus, jehož použití se rozšířilo po celém Středomoří a přes Sicílii dále do Evropy. Po obsazení Egypta Araby byly obchodní styky se zmíněnou oblastí přerušeny, ve 12. století n. l. obchod s papyrem definitivně zanikl. Papyrus nahradila látka živočišného původu – pergamen.

K rozmachu jeho výroby, získání popularity a jména došlo ve 2. tisíciletí př. n. l. v Pergamonu v Malé Asii. Od 11. a především ve 12. století n. l. se vedle pergamenu začíná v západní Evropě zvolna uplatňovat také papír.

Vynález výroby papíru ze suspenze rostlinných vláken na přelomu 1. a 2. století n. l. v Číně v podstatě vyřešil otázku materiálu, na který se informace od té doby ukládají a zřejmě ukládány budou (i když víra v digitální nosiče informací je v současnosti téměř neotřesitelná).