Jan Svoboda

Letos se bohužel uzavřely život a dílo Jana Svobody. Chtěli bychom připomenout význam jeho práce sérií článků, které vysvětlují myšlenkové zákruty a dobové okolnosti zásadních objevů v retrovirologii a které mapují současný stav oboru a rozvoj tradičních „svobodovských“ témat.

Před třemi lety u příležitosti jubilea Jana Svobody (viz Vesmír 93, 441, 2014/7) jsme připomínali situace, kdy jsme byli díky jeho přínosu právem hrdi na českou vědu. Mnohokrát jsme slyšeli z úst zahraničních kolegů přesvědčení, že mu pouze socialistický režim v tehdejším Československu zabránil v tom, aby společně s Davidem Baltimorem a Howardem Teminem získal v roce 1975 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu „za objevy týkající se interakcí mezi onkoviry a genetickým materiálem buňky“.

Vzpomínáme, jak na úvodní přednášce sympozia Retrovirus assembly meeting, konaného r. 2000 v Praze, prezentoval svoji korespondenci s Howardem Teminem. Dnešní studenti si jen těžko umějí představit komunikaci běžnou poštou. I pro pamětníky bylo úsměvné si připomenout, že doba, za kterou dopis překonal oceán a dostal se k adresátovi, byla dva až tři týdny (pravděpodobně se zdržením u tehdejších kontrolních orgánů). Pro dnešního vědce je tento způsob komunikace asi už jen těžko představitelný. Další limitací kromě omezených provozních zdrojů byla velmi malá dostupnost vědecké literatury a ve srovnání s dnešním světem nesmírné zpoždění nových informací (kdy abstrakty nových článků přicházely s několikaměsíčním zpožděním). Přesto i v těchto podmínkách Jan Svoboda získal data světové úrovně.

Z jeho vystoupení byla patrná vždy i hluboká odborná, historická a filosofická klasická vzdělanost a především životní moudrost a slušnost. To byla síla jeho osobnosti, něco skutečně kouzelného, magického v jeho osobnosti. Toto zamyšlení je bohužel již jen vzpomínkou na tohoto excelentního, světově uznávaného, charismatického vědce, kterému tímto chceme vzkázat: „Vážený a milý Jane, pane profesore, chybíte nám…“