K diskusi o divočině¹⁾

Henryho Davida Thoreaua (1817–1862) zná český čtenář jako autora především díky jeho Občanské neposlušnosti, ve které hájil právo občana vyjádřit protest proti otrokářství a válce s Mexikem, a dále díky jeho slavnému pobytu v osamělé chatce na břehu jezera Walden, kde strávil téměř dva roky, a toto období pak popsal v knize Walden aneb Život v lesích, vydané v roce 1854. Ta oslovila zejména mnohé skauty a přispěla k duchovním základům rodícího se hnutí Woodcraft. Thoreau byl básník, filozof, příležitostný učitel a také příležitostný cestovatel. Mimo jiné podnikl tři výpravy na horu Mt. Katahdin, nejsevernější výběžek Apalačského pohoří, ležící ve státě Maine, a to v letech 1846, 1853 a 1857. Na rozdíl od Waldenu, kde žil v chatě na pozemku svého přítele a mecenáše Emersona, nás tyto tři výpravy zavedou do skutečné divočiny, kam sice už vstoupila okovaná bota dřevorubce, kde ale v té době ještě nebyly jiné cesty než vodní tok a stezky zvěře. Thoreauovo vyprávění zaujme nejenom poezií „drsné“ přírody, ale také mimořádně pečlivým popisem vegetace, rostlin i zvířat, která během cest členové jednotlivých výprav potkali. Krom toho s neobyčejnou všímavostí postihl i ducha a charaktery svých průvodců, horalů a indiánů, kteří v kraji pod Katahdinem žili. Thoreau byl vůbec velmi všímavý přírodovědec, který jako jeden z prvních popsal princip směny borovic a dubů a dalších listnatých dřevin v eseji nazvaném Sukcese lesních stromů (1860, viz Toulky přírodou, Paseka 2010). S jeho Mainskými lesy jsem se poprvé potkal před deseti lety v jednom knihkupectví právě ve státě Maine, kde mě mezi odbornými publikacemi zaujala kniha s podivně podrobným, ale přitom nekompletním seznamem druhů, které jsme tam potkávali. Vůbec mi tehdy nedošlo, že jde o 150 let starý cestopis. Tuto souvislost jsem pochopil až později, když vyšel velmi povedený překlad do češtiny, navíc jsem tou dobou již autora znal z Waldenu. Koncept divočiny Thoreau popsal poprvé v roce 1850 v eseji Chůze a opakovaně se k němu vracel po celý zbytek života. Původní esej je českému čtenáři dostupný mj. také ve sbírce povídek Toulky přírodou.

Mainské lesy tvoří tři původně samostatné eseje, které vyšly jako celek až po autorově předčasné smrti. Jak bylo tehdy pro jeho psaní typické, konečnou podobu dostávala jeho díla řadu let, Thoreau je psal nejprve do novin, používal a rozvíjel je v odborných přednáškách, takže některé motivy se opakovaly a prolínaly více jeho texty. Na trojici esejů je také vidět názorový vývoj autora. Mezi první a třetí cestou uplynulo celých 11 let, takže zatímco v prvním díle byly jeho postoje formovány romantickými pocity z prožitku divočiny (sepisoval ho ještě ve Waldenu), třetí rukopis je již osobitým postřehem zkušeného cestovatele, který přijímá věci tak, jak jsou. Zde také můžeme nahlédnout bezprostředně autorovu povahu, protože rukopis již nedokončil, a text tak vychází přímo z cestovního deníku. Během cest také roste jeho zájem o původní indiánské obyvatele. Sleduje jejich zručnost a schopnost přežít, nadhled postupně přerůstá v respekt až obdiv. Na svých cestách nejenom herbářuje zajímavé rostliny, ale neváhá zapisovat staré bylinkové recepty svého indiánského průvodce.

Je až s podivem, jak silně může ještě po 150 letech přírodovědně založeného čtenáře oslovit putování panenskou divočinou. Přestože autor navštívil místa, kde již lidé předtím pobývali, potkával divokou zvěř, která neutíkala. Thoreau nikdy neváhá projevit své humanistické názory či pocity (zvláště silným zážitkem pro něj byl lov losa) a obdivovat nezměrnou krásu stvořené divočiny. Jakkoliv již znal dílo Darwina, neváhá vzdát hold vyšší síle matky přírody. Když najde stopy po dřevorubcích, závidí jim dlouhodobý pobyt v divočině, kterého se jemu, náhodnému návštěvníku, nedostalo. Je proto zvláštní, že jeho stěžejní dílo z hlediska táboření a pobytu ve volné přírodě bylo přeloženo až nyní. Je to především autorův čtivý styl, dostatečně zdůrazňující detaily putování a charaktery průvodců, který udržuje čtenáře v neustálém napětí, jaká peřej čeká za další zátočinou řeky. Thoreau se nikterak nevyhýbá ani každodenní rutině spojené s cestováním, takže si můžeme udělat dodatečný obrázek o tom, jak se tábořilo v pustině a čím si cestovatelé zpestřovali každodenní fádní stravu ze soudku s naloženým vepřovým masem. Zde navíc uplatňuje své botanické i zoologické znalosti, takže obraz krajiny i lesní struktury je velmi přesný a les si můžeme snadno představit. Velice barvité je ovšem i líčení útrap s komáry a muchničkami, kteří „cestování v lesích téměř znemožňují“.

Každá ze tří výprav šla jinou cestou, i když se částečně překrývaly s východištěm v Bangoru a cestovatele pokaždé doprovázel jiný průvodce. Zatímco první výpravu Thoreau podnikl se svým příbuzným, který jako obchodník s dřevem navštívil oblast zcela zištně, na druhou a třetí cestu si najal indiánského průvodce. Samotné vyvrcholení první cesty, tedy výstup na Mt. Katahdin, líčí téměř bez emocí, nezúčastněně. Popisuje nejneschůdnější křivoles smrku černého (Picea mariana) a bez patosu ho označuje za „bezpochyby nejzrádnější a nejděravější krajinu, jakou kdy procházel“. Samotný vrchol hory ležící v mlžných mracích a otevřené skalní stěny mu připomínají Prométheův trest. Přepadá jej pocit osamění, neboť na vrcholky hor se vydávají „jen smělí a drzí jedinci, protože patří k nedokončeným částem světa“. Pohled dolů mu pak otevře „nezměrné lesy, na něž září slunce a jež jsou oním dřívím z východu“. Mt. Katahdin byl vyvrcholením putování, které nic nepřekonalo, s cestou zpět se pak autor vypořádal na pouhých osmi stranách povětšinou líčením průjezdů lodi peřejemi. Zatímco v první části trilogie má pro indiány jen výrazy pohrdání a odtažitosti pro jejich nespolehlivost, na dalších výpravách je pečlivě pozoruje a všímá si jejich dovedností i obratnosti a obdivuje fyzickou zdatnost a schopnost přežít jen s minimem zdrojů a prostředků.

Druhou výpravu Thoreau plánoval již v roce 1849, ale uskutečnil ji až v roce 1853. Vedla opět z Bangoru, ovšem tentokrát severozápadním směrem přes jezero Moosehead k jezeru Chesuncook. Na cestu vyrazili v půlce září, aby se vyhnuli obtěžujícímu hmyzu (některé dny po ránu již mrzlo) a cílem se kromě průzkumu zásob dřeva stal také lov losa. Plavili se na kánoi s průvodcem indiánského původu. Thoreau v tomto díle věnuje mnohem hlubší pozornost rostlinám a dokonce si všímá nepůvodních, zavlečených druhů v dřevorubeckých osadách. Jídelníček si tentokrát zpestřovali lovem sivenů a Thoreau si pečlivě všímá chování a umu svého průvodce v divočině, nicméně konstatuje, že ani indián by bez minimálních zásob a vybavení zimu nepřežil. Samotné zabití losa pro potěšení z lovu pak popisuje jako „tragédii onoho odpoledne“ a nadále je označuje za zbytečnou „vraždu“ a účast na ní ho „zcela připravila o radost z dobrodružství a narušila jeho nevinnost“. O to víc se pak zamýšlí i nad mizející divočinou nekonečných lesů východu, přičemž „dřevorubci jsou nájemní žoldáci […] a jako takoví necítí k divoké přírodě více lásky nežli dělníci na pile k lesům“. Úvahu o divočině otevírá porovnáním místních lesů s těmi již „podmaněnými“ a zcela zřetelně a více než brilantně formuluje funkční ekologické souvislosti: „Lesy ztratily vzhled divokého provlhlého střapatého kraje, zmizely nesčetné padlé a tlející stromy a s nimi i silná vrstva mechu, jenž je pokrýval. Země je poměrně holá, hladká a suchá.“

Třetí výpravu, plánovanou v roce 1855, uskutečnil kvůli nemoci o dva roky později a cestoval již jen se svým přítelem v doprovodu vzdělaného indiána, který se jevil „obzvláště solidní a důvěryhodný“. Bez nadsázky se dá říct, že se svým průvodcem a nosičem kánoe během cesty navázal až přátelský vztah, rozhodně neskrývá obdiv k tradičním indiánským dovednostem. Putovali po stopách minulé výpravy, od jezera Chesuncook pak obešli severní a východní úbočí Mt. Katahdinu a vraceli se po stopách první výpravy. Thoreau si smutně všímá, jak se příroda za 11 let proměnila. Během třetí výpravy se zdaleka nejvíc věnuje jejímu systematickému pozorování a sepisuje druhy, které po cestě vidí. Všímá si také užitkových rostlin, které indián používá. Tak např. kůra svídy výběžkaté slouží jako náhražka tabáku.

Čtvrtou částí knihy jsou dodatky, které zahrnují poznámky a jmenný seznam všech druhů, jež Thoreau na svých cestách zaznamenal. Shrnuje tak 23 stromů, 38 keřů, 150 bylin a 37 druhů ptáků. Jistě to není kompletní seznam všech druhů, nicméně na tehdejší dobu a s ohledem na neprobádanost území se jedná o poctivý druhový seznam. Dočteme se zde například pro nás zajímavou informaci o přirozeném výskytu pasekového druhu starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites hieraciifolia), jehož prudkou invazi v současnosti zažíváme.

Vynikající je precizní překlad Jana Hokeše, který se s nebývalou pečlivostí vypořádal i se starší nomenklaturou (Thoreau používal první vydání přehledu rostlin Asa Graye²⁾ z roku 1848, které se taxonomickým pojetím značně lišilo od těch následujících, dnes dostupných v mnoha reedicích).

Závěrem bych rád vyzdvihl i další Thoreauovy knihy, jejichž překlady vyšly v nedávné době v nakladatelství Paseka (Walden aneb Život v lesích, 2006, Toulky přírodou, 2010). Při čtení Thoreaua máme možnost si připomenout environmentální etiku, stejně jako si uvědomit, že některé poznatky, které považujeme za výsledky moderního ekologického bádání 20. století, mají své kořeny již ve století předešlém (např. v textech Sukcese lesních stromů či Divoká jablka z Toulek přírodou).