Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Barunčino znovunabyté panenství

Zelení cizinci a nové krajiny 6
 |  18. 8. 2004
 |  Vesmír 83, 461, 2004/8

Historický pohled na šíření rostlinných druhů dává tušit trhliny v katastrofickém pojetí současných krajinných změn. Nejméně osm posledních tisíciletí zakoušeli lidé ve střední Evropě svět, který nebyl ani zdaleka stabilní. Vyjádřením těchto změn se stala řada expanzních rostlinných druhů nebo – v případě nově se šířících cizinců – druhů invazních, které byly schopny vyhmatávat nově vzniklá prostředí a využívat je k úspěšnému šíření. Dnes zažíváme něco podobného, jenže v měřítku o něco větším. Marná je nostalgie po kytičkách koukolu na babiččině čistě prostřeném nedělním stole. Svět se mění a za okny našich činžáků pomalu vyrůstá nová divočina. Zhruba toto jsme se dočetli v předchozí části seriálu (Vesmír 83, 398, 2004/7).

Pokrok i úpadek

Není divu, že se s vegetací něco děje: je jiná doba. Není divu, začíná-li se cosi dít i s námi.

O holocenním vývoji vegetace nás ilustrativně poučují pylové diagramy, jejichž interpretace poskytuje ve vztahu k dnešním změnám následující obecný obraz: Nebýt vlivu člověka, pozorovali bychom patrně totéž co v minulých interglaciálech – pouhý postupný nárůst diverzity v první polovině holocénu, následovaný téměř úplnou stagnací. Příchod a vývoj zemědělství však přinesly ve vývoji kulturní krajiny již zmíněné skoky. Ty se projevují jako periody náhlého, směrem do budoucna stabilního zvýšení vegetačně-krajinné rozmanitosti. Zvlášť výrazná je v tomto ohledu změna spojená s nástupem vrcholného středověku.

A jak se v pylových diagramech odrážejí naše současné změny? Novou kvalitou je to, že se objevují pylová zrna několika nejrozšířenějších rostlin, které tu dříve vůbec nebyly. Jinak jsou patrny změny kvantitativní, které se projevují jako úpadek celkové diverzity spojený s postupným zvyšováním podílu pylových zrn lesních dřevin. Tedy přece něco zásadně nového. Progresivní vývoj krajinné rozmanitosti, vybičovaný trvalým přísunem dodatkové energie v podobě lidské práce, se náhle obrací. Jak se zdá, nastává doba regrese, doba bezprizorní krajiny člověkem zapomenuté, doba počínajícího návratu k divokému stavu.

Ovšem je to regrese kulturní krajiny, degradace čistých, po dlouhá tisíciletí krystalizujících krajinných struktur. Zároveň je to ale i návrat k přirozenosti. Les, jak se zdá, přestává být líbivě pohodlným parkem nebo strohou fabrikou na suroviny a stává se tím, čím byl pro nás po většinu holocénu – archetypální divočinou; tajemnou, lákavou i hrozivou. Není to třeba obdobou toho, co dnes pozorujeme ve změnách kolektivního vědomí, v němž náhle jako by znova prosakovaly zapomenuté a potlačené spodní úrovně primitivní, barbarské, ba živočišné?

Expanze a invaze ve zlomových obdobích holocénu

Rozlišení druhů na invazní a expanzní není bez problémů, je založeno na labilních sítích podpůrných argumentů a nejisté jsou někdy i zdánlivě pevné argumenty v podobě paleobotanických nálezů rostlinných zbytků. Snažíme se tedy vybírat jen příklady nejméně sporné. Telegraficky:

  • Pravěký rozmach zemědělství – taxony paleobotanicky doložené teprve od neolitu, popřípadě od eneolitu.

    Expanze: kostřava, lipnice luční, mochna husí, bezkolenec, pelyněk, kohoutek luční, pryskyřník prudký, jitrocel kopinatý, pampeliška podzimní, tořice japonská, černohlávek obecný, jetel plazivý, buk lesní, jedle bělokorá.

    Invaze: lopuchy, pcháč obecný, hadinec obecný, kokoška pastuší tobolka, ježatka kuří noha, blín černý, mák vlčí, kamejka rolní, rýt barvířský, bér zelený, lilek černý, kolenec rolní, penízek rolní.

    Intepretace: Mezi expandujícími rostlinami je výrazná skupina druhů mezofilních, živinově méně náročných a s vazbou na pastviny nebo i lesní pastvu; sem patří rovněž jedle. U některých druhů, jako je buk, je pravděpodobné šíření na člověku nezávislé, nebo dokonce člověkem omezované. Druhy invazní jsou převážně rumištní R-stratégové, 1) krátce žijící, schopné rychlého šíření, různých živinových nároků, původem z pásma od Středomoří přes Střední východ po Kavkaz a střední Asii.

  • Velká středověká změna – taxony paleobotanicky doložené od středověku, přičemž starší nálezy chybějí nebo jsou u expanzních druhů výjimečné či regionálně omezené.

    Expanze: psárka luční, řebříček obecný, bolševník obecný, jetel luční, rozrazil rezekvítek, mochna plazivá, habr obecný.

    Invaze: rýt žlutý, chrpa modrá, koukol polní, komonice lékařská, pryšec okrouhlý, čekanka obecná, šrucha zelná, později ovsík vyvýšený.

    Intepretace: Expandují hlavně mezofilní druhy živinově bohatých luk. Invazní plevele mají podobný charakter jako v předcházející etapě. V některých nově kolonizovaných oblastech je tato fáze zvlášť dobře patrná a expandují zde i druhy, které ve staré sídelní oblasti zdomácněly již o něco dříve, například habr.

  • Současnost – taxony, jejichž šíření teprve začalo nebo poslední dobou značně zintenzivnělo.

    Expanze: zejména třtina křovištní, bez černý, svízel přítula, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá, jasan ztepilý, pelyněk černobýl.

    Invaze: zlatobýly, hvězdnice, netýkavky, křídlatky, bolševník velkolepý, borovice vejmutovka, pajasan žláznatý, trnovník akát, kustovnice cizí, loubinec pětilistý, vlčí bob mnoholistý, slunečnice topinambur, třapatka dřípatá, javor jasanolistý.

    Intepretace: Expandují i invadují převážně rostliny náročné na živiny a se snadnou šiřitelností. Invazní druhy pocházejí ze Severní Ameriky a z odlehlých částí Asie. Jsou to často dřeviny nebo trvalky; do Evropy se většinou dostaly jako druhy kulturní a zplaněly.

Původní biotopy současných expanzních a invazních druhů

Pokus vyjmenovat hlavní expanzní druhy je spojen s četnými problémy. O nejistotě stran původnosti některých druhů jsme se už zmíni­li. Podobně nelze expanze směšovat se soudobými reinvazemi dočasně ustoupivších archeofytů – např. bolehlav patřil dříve do skupiny ustupujících archeofytů omezených na vesnické intravilány, od konce osmdesátých let se začal v teplejších oblastech masově šířit na okrajích polí (viz Vesmír 83, 203, 2004/4). Jinými přechodnými kategoriemi je druhotné šíření na hranici areálu – v Čechách modřín, len rakouský, plamének plotní – nebo lokální, nicméně výrazné expanze omezené na speciální biotopy a většinou jen vykrývající ústup jinde – v Čechách např. šíření rosnatky, plavuňky, paličkovce či nahoprutky v pískovnách.

V následujícím přehledu uvádíme jen případy masového šíření (tab. I). Druhy jako šípková růže či řebříček apod. sem nepočítáme, ty přecházejí do moderní krajiny, aniž v ní expandují – jejich populace (oproti minulému stavu) nenarůstají. Rovněž neuvádíme druhy jako medyněk měkký či pýr, jejichž expanze není spojena s procesy specifickými jen pro současnost.

Na základě tohoto přehledu dospíváme k následujícímu hodnocení:

  • Zdrojových biotopů pravěké krajiny je celkem málo typů a jde o biotopy, které tehdy byly spíše vzácné nebo aspoň menšinové.
  • Byly to převážně biotopy s dodatkovou energií (suťové lesy, nivy). Vazba na podobné energeticky nadnormální plochy trvá i v dnešním výběru biotopů.
  • Tyto biotopy byly z hlediska vývoje vegetace výrazně progresivní. Nivy byly před okolní krajinou vegetačně vždy „o období napřed“, totéž je pravděpodobné o živinově bohatých suťových lesích a různých typech narušovaných ploch včetně pasek.
  • Společné pro většinu dnešních expanzních druhů jsou: snadná šiřitelnost, krátký život, obliba živinově bohatých stanovišť a nezávislost na lidských aktivitách.
  • Těchto druhů je příliš málo na to, aby se dalo mluvit o nějaké dnešní apofytizaci krajiny. Většina vln apofytizace už proběhla v dávné minulosti, a za ty současné změny jsou odpovědné daleko spíš reinvaze archeofytů a invaze neofytů.
  • Výčet druhů odpovídá tezi, že současná krajina je v regresní fázi – úspěšné jsou především dřeviny a druhy lesních lemů a pasek, expandující jakožto „pionýři lesa“ i do bezlesí.

Semper virgo

To nové, čím se liší krajina postmoderní doby od krajiny starších historických období, je dvojího druhu. Na jedné straně vidíme stále větší odpřírodnění: civilizace v nejužším smyslu znamená skoro kompletně umělý svět, kde i denní světlo je syntetické a přírodě je přidělena role pouhé manipulovatelné ozdoby. Aby byla jistota, raději ji od sebe nějak izolujeme (třeba ve střežených klecích rezervací), anebo si ji rovnou vyrobíme: umělé květiny a květiny uměle vyšlechtěné jsou si stále podobnější, a přitom stále vzdálenější svému přírodnímu předobrazu. A na druhé straně jsme svědky nové spontánnosti, kdy si i tato zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce. Možná ještě pár let, a genově manipulovaný pes nám u snídaně sám poví na téma spontánnosti něco hodně ošklivého.

Jaký je tedy vlastně vztah mezi evidentním civilizačním tlakem a stále evidentnějším neúspěchem snahy tento tlak dovršit a absolutizovat? Od půle minulého století to vypadalo, že se vztah kultury a natury, člověka a přírody, tak či onak uzavírá. Zrození postagrární krajiny, a především je­jí spontánní složky – „nové divočiny“ – je však vyústěním, které se nejspíš vůbec nečekalo. Myslelo a myslívá se dosud, že nám Příroda (prostředí, krajina, fysis, spontánnost, pů­vodnost) už už v koutě brečí u kolen, zoufalou levačkou si přidržujíc poslední kousky prádélka. Budilo to soucit, obavy i další agresi. Rýsovaly se chiliastické scénáře, 2) jak to celé může dopadnout (tab. II). Výraznou roli v tom hrála ekologie sedmdesátých let (např. K. Lorenz či E. P. Odum), která v představě založené na mechanistických modelech varovala, že se jednou příroda natahovaná na skřipec utrhne jako natažená pružina a zle se nám pomstí, čímž se znovu realizuje ztracená ekologická stabilita. Ač se jednotlivým předpokládaným možnostem dávala různá hodnotící znaménka a ač se právě na rozdílech v tomto hodnocení diferencoval tábor „ekologický“ a „technický“, na celkovém rozvrhu situace se v zásadě shodovali všichni a na všech úrovních.

Nedošlo však ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ale ani k uklidnění situace naplněním koncepce trvale udržitelného rozvoje. Potuchly i snahy o jednoduchou a jednoznačnou predikci dalšího vývoje. Co zažíváme dnes, je spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo, po uvážlivých rozhodnutích, která jsme skoro neudělali. Všechno jen tak napůl. Právě vyhazována z okna, vrací se spontánnost dveřmi. Drze nastavuje mučidlům stovky útlých kotníků, jsouc příliš ohebná a nohatá pro omezené možnosti našich skřipců. Právě deflorována, klepe nám odzadu na rameno a zkoumavě nás pozoruje průhlednýma očima.

Expanze byly, jsou a budou

Řečeno co nejlapidárněji: Expanze organizmů v holocénu byly, jsou a budou, byť pokaždé jde o jiné druhy. Spolu s invazemi nejsou chorobou moderní krajiny, ale motorem krajinně-vegetačního vývoje. Protože se krajina vyvíjí, žádný její stav nelze klást za „normální“, a tedy současné krajinné či vegetační změny nejsou vyšinutím z normálu, ale vývojem. Zda pozitivním či negativním, je jen věcí pohledu. V měnícím se prostředí nejsou expanze alternativou ke stavu bez expanzí, ale k invazím. Nezbývá nám tedy než být rádi, že aspoň něco z původní flóry expanduje, protože historická kontinuita skladby vegetace tak nebude přetržena náporem invazí. Apofytizace (globální zesmetištnění) krajiny je velmi dobrý termín pro krajinné procesy mezi neolitem a polovinou 20. století, méně už pro dnešek. Jsme v přelomové době, což ztěžuje její hodnocení. Už dnes je nový typ krajiny bohatý specifickými fenomény a tuto odlišnost lze dobře vykázat. Lze také již diskutovat o tom, co jsou celkově zač dnešní krajinně-vegetační procesy, ale kam povedou, to lze zatím spíš jen hádat.

(Článek vznikl s částečnou podporou grantů AVOZ6005908, KSK 6005114 a GAČR 206/00/0073)

Text vyšel rovněž v knize Krajina zevnitř (ed. Pavel Hájek), Malá Skála, Praha 2002

Poznámky

1) R-stratégové – krátce žijící druhy schopné rychlého šíření a tím snadno vychytávající lokální příležitosti k životu.
2) Pamatujete se na oblíbený námět školních výkresů druhé půle minulého století – „Svět v roce 2000“? Aniž kdo kdy vysvětloval, co se tam má kreslit, všichni jsme to věděli: noosféra. Technika místo lidí. Co nejvíc továren a strojů a samí roboti a barevné kouře z chemie a nebe ježaté raketami, a když kytky, tak ve skleníku. Bylo by poučné zjistit, kdy to začalo, kdy se začaly prodírat ekologistické, tj. antiutopické motivy, a kdy to skončilo (resp. kdy se posunula datace z 2000 na 2100 nebo kolik).

PYLOVÉ ANALÝZY JAKO NÁSTROJ

KE ZKOUMÁNÍ VÝVOJE KRAJINY – PŘÍKLAD

(Text ke grafům)

Profil slatinnými uloženinami, hluboký 570 cm, leží v dolním Poohří v pramenné oblasti Budyňského potoka poblíž obce Roudníček. Zachycuje vývoj okolní krajiny za posledních pět tisíciletí. Z téměř stovky vrstev byla chemickou cestou separována a posléze určena pylová zrna. Jde zhruba o 150 000 jednotlivých určených pylových zrn. Takový rozsáhlý soubor můžeme dále zpracovávat, třeba do podoby pylových diagramů. Na obrázku je příklad zjednodušeného pylového diagramu, který na vertikální ose zachycuje v základních rysech historii okolní krajiny, na horizontální ose je zobrazeno procentuální zastoupení druhů v sumě všech nalezených pylových zrn. Pět vrstev bylo datováno pomocí radioaktivního uhlíku. Je patrné, že již v průběhu eneolitu (spodní část diagramu) bylo okolí zkoumaného profilu intenzivně osídleno. Důležitou roli hrála v tehdejší krajině pastva a šířily se zejména pastevní plevele. Ve starším úseku doby bronzové lidský vliv na krajinu výrazně vzrostl. Pěstování obilí ve velkém měřítku mělo za následek šíření polních plevelů, které mohly expandovat také na další příhodná stanoviště. Revoluční krajinnou změnu představoval nástup vrcholného středověku, v tomto případě v průběhu 12. století. Vnitřní kolonizace území vyústila v téměř úplné odlesnění a ve velkou vlnu apofytizace krajiny. Od konce středověku vliv člověka na krajinu očividně upadá a v nejmladší (horní) části pylového záznamu máme doklady opětného zarůstání lesem, což odpovídá současnému trendu. V pravé časti pylového diagramu vidíme křivku mikroskopických uhlíkových částic. Jejich přítomnost v sedimentech odráží výskyt požárů v širším okolí zkoumaného profilu.

SLOVNÍČEK

bér zelený – Setaria viridis

bez černý – Sambucus nigra

bezkolenec – Molinia sp.

blín černý – Hyoscyamus niger

bojínek luční – Phleum pratense

bolehlav plamatý – Conium maculatum

bolševník obecný – Heracleum sphondylium

bolševník velkolepý – Heracleum mantegazzianum

borovice vejmutovka – Pinus strobus

bršlice kozí noha – Aegopodium podagraria

buk lesní – Fagus sylvatica

čekanka obecná – Cichorium intybus

černohlávek obecný – Prunella vulgaris

habr obecný – Carpinus betulus

hadinec obecný – Echium vulgare

hvězdnice – Aster lanceolatus et sp. div. amer.

chrastice rákosovitá – Phalaris arundinacea

chrpa modrá – Centaurea cyanus

jasan ztepilý – Fraxinus excelsior

javor jasanolistý – Acer negudo

javor klen – A. pseudoplatanus

javor mléč – A. platanoides

jedle bělokorá – Abies alba

jetel luční – Trifolium pratense

jetel plazivý – Trifolium repens

ježatka kuří noha – Echinochloa crus-galli

jitrocel kopinatý – Plantago lanceolata

kakost luční – Geranium pratense

kamejka rolní – Lithospermum arvense

kerblík lesní – Anthriscus sylvestris

kohoutek luční – Lychnis flos-cuculi

kokoška pastuší tobolka – Capsella bursa-pastoris

kolenec rolní – Spergula arvensis

komonice lékařská – Melilotus officinalis

kopřiva dvoudomá – Urtica dioica

kostřava – Festuca sp.

koukol polní – Agrostemma githago

křídlatky – Reynoutria sp. div.

kuklík městský – Geum urbanum

kustovnice cizí – Lycium barbarum

len rakouský – Linum austriacum

lilek černý – Solanum nigrum

lipnice bahenní – Poa palustris

lipnice luční – Poa pratensis

lipnice roční – Poa annua

lipnice smáčknutá – Poa compressa

loubinec pětilistý – Parthenocissus quinquefolia

lopuchy – Arctium lappa, A. minus

mák vlčí – Papaver rhoeas

mateřka trojžilná – Moehringia trinervia

medyněk měkký – Holcus mollis

merlík bílý – Chenopodium album

merlík zvrhlý – Chenopodium hybridum

modřín opadavý – Larix decidua

mochna husí – Potentilla anserina

mochna plazivá – Potentilla reptans

nahoprutka písečná – Teesdalia nudicaulis

netýkavky – Impatiens sp. div. asiat.

okřehek menší – Lemna minor

opletník plotní – Calystegia sepium

orobinec širokolistý – Typha latifolia

ostružiníky – Rubus *Corylifolii

ovsík vyvýšený – Arrhenatherum elatius

pajasan žláznatý – Ailanthus glandulosa

paličkovec šedavý – Corynephorus canescens

pampeliška podzimní – Leontodon autumnalis

pelyněk – Artemisia sp.

pelyněk černobýl – Artemisia vulgaris

penízek rolní – Thlaspi arvense

pcháč obecný – Cirsium vulgare

pcháč rolní – Cirsium arvense

plamének plotní – Clematis vitalba

plavuňka – Lycopodiella inundata

podběl lékařský – Tussilago farfara

pryskyřník plazivý – Ranunculus repens

pryskyřník prudký – Ranunulus acris

pryšec okrouhlý – Euphorbia peplus

psárka luční – Alopecurus pratensis

pýr plazivý – Elytrigia repens

rákos obecný – Phragmites australis

rdesno ptačí – Polygonum aviculare

rosnatka okrouhlolistá – Drosera rotundifolia

rozrazil rezekvítek – Veronica chamaedrys

rýt barvířský – Reseda luteola

rýt žlutý – Reseda lutea

růže šípková– Rosa canina

řebříček obecný – Achilea millefolium

slunečnice topinambur – Helianthus tuberosus

smetánka lékařská – Taraxacum officinale

srha laločnatá – Dactylis glomerata

svízel přítula – Galium aparine

šrucha zelná – Portulaca oleracea

tořice japonská – Torilis japonica

trnovník akát – Robinia pseudacacia

třapatka dřípatá – Rudbeckia laciniata

třtina chloupkatá – Calamagrostis villosa

třtina křovištní – Calamagrostis epigejos

třtina rákosovitá – Calamagrostis arundinacea

vlčí bob mnoholistý – Lupinus polyphyllus

vrba jíva – Salix caprea

závitka mnohokořenná – Spirodella polyrhiza

zlatobýly – Solidago sp. div. amer.

Ke stažení

O autorech

Petr Pokorný

Jiří Sádlo

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné