Krajina pražského east endu

Zatím náš výklad vypadal možná až příliš abstrakně. Chce to podrobný příklad, a to je prvním důvodem, proč na chvíli zmenšíme zorný úhel z holocenní a středoevropské úrovně na dny a hodiny na periferii velkého města. Druhý důvod je to, že bude potřeba zaměřit se na subjektivní hodnocení nové krajiny. To ovšem znamená, že i my budeme pro tuto chvíli velmi subjektivní a náš výklad bude méně vyztužen tvrdými daty, než je ve Vesmíru i v tomto seriálu zvykem.

Myslívá se, že se ku krajině od nějaké doby najednou chováme nehezky, a ona nám to oplácí jako špatně vychovaná dcera. Jenže to je omyl a předpojatost. Současné krajinné změny totiž nejsou „vyšinutím z normálu“ – expanze organizmů i proměny lidských aktivit tu odedávna byly, jsou a budou. Krajina se nezhoršuje, ale prostě jen mění způsobem, na nějž dosud nejsme připraveni. Možná tedy není důvod ku znepokojení a rozčarování ze současné tváře naší krajiny; jde jen o nezvyk. Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme to vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení. Rodící se krajině nerozumíme a nechceme porozumět, nechceme v ní uvidět něco pěkného, ba hrozíme se jí jako pitvorného zrcadla, které nám kdosi cizí zlomyslně nastrčil, aby zostudil naše beztak ošklivá těla. Nová krajina však je opravdu zrcadlem, a co v něm vidíme, není podfuk; jsme to prostě my – jenom jsme najednou zestárli. Krajina je taková, jakou jsme si ji udělali – patrně si ji zasloužíme, a dobře zasloužíme, ne jako trest. Není tak nezvykle nová, aby nebyla důvěrným prostředím domova; není tak zrůdná, aby vyloučila okouzlení. Mějme ji tedy rádi – to je asi nejlepší jak se k ní zachovat. A vlastně jak se zachovat sami k sobě.

Stýkání a potýkání

Praha se vylila přes okraj vltavské kotliny a prosakuje sídlišti a hypermarkety do venkovní krajiny. Zároveň se však projevuje postagrární obrat krajinného vývoje směrem k revivalu divočiny. A tak to lze vidět i obráceně: divoký les dnes znovu čenichá za svodidly dálnic, kolonizuje úhory a dvory opuštěných továren, podmaňuje si staré sady, prosakuje do města sterými cestami – kde jste, obdělaná pole a úpravné parky poloviny minulého století? Počínaje ptáky: mizely a mizí druhy vysloveně vázané na člověka-hospodáře: vrabci, chocholoušové, vlaštovky. Místo nich přibyly dcery lesa, tak masově ve městě dosud nevídané: sojky a straky. Nová periferie je místy transgresí kultury nad přírodu, místy však návratem ztracené divočiny a vůbec nejčastěji propletencem podivné, leč plnokrevné přírody se stejně podivnou kulturou.

Nová krajina

První autor jede k druhému autorovi pražským autobusem č. 186 a 181:

V noblesních korunách ořešáků a stříbrných smrků střechy vil * Nade zdí FV plast, rudobílý trojrozměrný glóbus obtažený neonem * Na moment průhled k obzoru, sivá dálka a tam za řepným polem Bezděz * Lesní houština akáto-střemchová za drátěným plotem učiliště * Vechtrův domeček pohlcený kustovnicí, idyla z r. 1925, stará hluboká louže a šraňky * Vlčáci hlídají * Tvář Ukrajince * Zpustlá dvoupatrová vila, místo oken s děrami tonoucími v břečťanu * Ohrada hřiště * Pruhovaná ohrada Český plyn * Iluze venkova – obilné pole po žních a břízky podél silnice, ale horizontem pluje obří nápis na střeše supermarketu * Veliký pýrový úhor – ruderální savana trávy a zlatobýlu, hic sunt leones * Sólo hruška v zatáčce, stará rasa, drobnoplodá muškátová hnilička * Tvář panenky * Dvě ulice vilek * Usedlou útulnou starobylost pro chudé syntetizuje zbrusu nové milionářské sídliště * Austroclima * Pokreslené učnice jdou podél psího vína u zdi nového squash centra, naproti stará vilka s rozebranou lochneskou na zahradě * Nadjezd přes trať s torzem bývalého nadjezdu přes trať * Tři velké červené náklaďáky na nadjezdu přes trať, z nákladu hlíny čnějí kořeny stromů * Ruderální savana (astry, rákos, zlatobýl, břízy, něžná doupátka bezdomovců) izolovaná od světa smyčkou rozbíhajících se silnic, mezi nimi smyčka tramvaje a v té smyčce smyček Jackpot non-stop (437343), ve dveřích rudočerná tma a na zadní straně v okénku Pečivo, vlídný kmín a sezam mezi ranními krajkami * Složitý podchod pro pěší, pustý, ba nikdy jím nikdo nechodil * Stěna sídliště * Přízrak purpurové patrové vily náhle a reliktně trčí u silnice * Odbočka silnice, vysoké slunečnice a přestupní stanice autobusu.

Erotic club Black Bridge, červené srdce z neonu, Fit centrum Fantom, čínská hospoda s drakem * Zastávka, původní ruderální savana kosením postupně přeměněna v park, akátový nálet sadovnicky ošetřen. * Jablíčko 3 × 3 cm, které chová v koruně jablůňka vyrostlá z náletu * Pěšinka v trávníku jetele a vojtěšky; bělásek a babočka kopřivová, žebříček, mochna a čekanka. * Ostrý střih: brázda mezi plástvemi asfaltu souvisle vyložena mozaikou paralelních vajglů * Kasuto Matsamura. Shaolin Kungfu.

Broumarská, příští zastávka Vajgarská * Veliký rybník, za ním lesnatý hřbet a vesnička na úpatí, písčina s racky a orobincem, Chittusiho krajinka * Z lesního hřbetu rostou paneláky, nepoměrně velké ku střechám chaloupek * Nízké garáže v rákosových bažinách, líčidlo americké (Phytolacca americana) * Strmý románský kostel v Kyjích a vzápětí inverze: přejezd přes trať a Omikron dural * Počítače – sítě – internet – periferie, střechy: červená – hnědá – šedá – zelená * O stupeň lepší! * Další smyčka silnic (dřív křižovatky a rozcestí byly centrem a uzlem, dnes pustinou, ač pod auditem aut). Vysadili tu okrasné dřeviny a konec, od těch dob se sem nedostala živá noha * Hip – hop – yeah (trosečníkovo graffiti) * Další nadjezd pozřený divočinou, a začíná pásmo průmyslové krajiny – ulice Průmyslová: nikde ani človíčka, žádné lidské obydlí, za dvouproudovou silnicí jen billboardy a vysoká tráva – souvislá ruderální savana opouzdřuje fabriky * Tráva vysoká jako keře a keře tak vysoké, že z nich sotva čnějí komíny Spalovny * Zlatá hladinka květů topinamburu * Zastávky jen na znamení, na jedné přistoupil vesnický chlapeček s vesnickou babičkou, na jiné vystoupila čínská maminka s čínskou babičkou * Další nadjezd: jednokolejka v hnilobné hloubi vede někam do křoví, billboard: Žádný sen nemůže být lepší! * Příští zastávka: Perlit. * Přejít k nám nikdy nebylo tak snadné! Měření rychlosti radarem. Odbočte! (na pozadí mrtvých nápisů živá savana keřů a stromů) * Cisterna Český plyn – vždy ve vaší blízkosti. * Hostivař, na zastávce uprostřed chodníku reklamní betonová lavička s nápisem Neotáčejte se k nám zády. Za jejími zády je původnější dřevěná lavička, na ní fousatý, tlustý, s pruhovanou taškou, tváří se rozmrzele. Za jeho zády zelená stěna křoví, v něm stojí zelený chlap v overalu a čůrá vpřed, k tomu prvnímu. * Konečná autobusu, konečná tramvaje, bílé katakomby betonových stěn, podchodů a zábradlí. * Víme, co potřebujete.

Satalice, příměstská ves

Josefské mapování (cca 1775) nám představuje Satalice (dnes součást Prahy) jako ospalou nížinnou vísku v širých polích, hnízdo statků, chalup a špejcharů, uzlík cest, kde prach dřepí v bolehlavu a stehlíci v bodláčí. Za vsí je křižovatka cest do Kbel a Vinoře, opodál ční vysoký kříž. Vlaštovky nad chlévy, pach jílu, slámy a dobytka, osamělý pes na vzdálené cestě (ten je tu dodnes), slunce zapadá za plochý horizont, na severu defilé od Milešovky a Řípu přes Vlhošť, Ralsko a Bezdězy po Ještěd a Krkonoše. Formani jedou k Nový hospodě. Kolem v polích nikde stromu, o ves se však opírá nový park vinořského zámečku – komponovaná krajina s bažantnicí, alejemi, rybníky.

Bod obratu nastal vlastně teprve v sedmdesátých letech 20. století. Dotehdy bylo okolí Satalic dosti pestré, ač ploché a s velkou převahou polí. Byly tam polní cesty, hluboké úvozy s trávou a trnkami, stará cihelna s fotbalovým hřištěm a polozarostlými stěnami, neregulovaný potok provázený zelení, násep železnice s vypalovanou trávou, třešňovka s travnatým spodkem a s palouky; prostá příroda zemědělské krajiny kousek za Prahou. To vše zaniklo nebo se fatálně změnilo, a tím se připravil prostor pro vznik současné postagrární krajiny.

Půdorys, centra, periferie

Historické jádro vsi z barokních a klasicistních statků je dnes spíše nenápadné a bokem. Novým středem obce je křižovatka v zástavbě z počátku 20. století. Stojí to za srovnání: staré centrum podrželo kostel, dvě hospody, sokolovnu, stanici hasičů a otočku autobusů, nové však má místní úřad, poštu, drogerii, trafiku s výčepem, ¹⁾ stanice autobusu městského i linkového, trojici prodejen potravin, prodejnu textilu a zeleniny, pizzérii a obchodní akademii.Zemědělskou výrobou v budovách statku je pěstírna hub. V jedné zahradě drží dosud kohouta. Psi se jmenují Axa, Monty, Denny, Sam, Amigo, ojediněle zaznamenáno jméno Žolík. Lidé se jmenují Franta Křiklán, Karel Radosta, Farid Dahbi, Vojta Vaňhara, Arpád Juraczka, Jaroslav Čihák; jsou to Češi. Ulice se jmenují U Řempa, Budovatelská, K lindě, K hluboké cestě, Za Novákovou zahradou, Trabantská, K Pyramidce, U Arborky.

Psí dálnice

Psí dálnice, postmoderní a postagrární krajinný útvar par excellence, revival polyfunkčních a různorodých celků s nedefinovatelným land use, přímé dědictví obecní pastviny. Jak lidové toponymum naznačuje, je to útvar bizarní a idylický.

Ze Satalic je to do Kbel pár set metrů. Když letadla v tmách a mlhách přistávají na kbelském letišti, jsou naváděna světelnou signalizací, což dřív byly reflektory umístěné daleko od sebe při zemi v polích, občas byla mezi pšenicí lampa a k ní vedla pěšinka, jíž krom občasného kontrolního vojáka nikdo nechodil. To se někdy před pěti lety modernizovalo, řada se zkrátila asi na kilometr délky a zahustila. Teď to vypadá takhle: od Satalic jde polem ke Kbelům řada pětimetrových sedmiramenných svícnů nesoucích reflektory, po třiceti metrech od sebe, jsou to žlutě natřené trubkové konstrukce, každá stojí na malém betonovém soklu. Celé to není ani zrůdné, ani všední, ani vznešené. Za mlhy a večer to někdy svítí. Podél svítidel byla protažena obslužná asfaltová cesta zšíři auta, pás země mezi nimi se už nedá orat, takže zarostl trávou, dnes pravidelně kosenou, načež byla celá ta věc po jedné straně orámována a oddělena od pole dálničním svodidlem (odtud to jméno). Zevně na to ještě nasedají dva polní kazy – ostrůvky náletové zeleně a vysokého barevného plevele v poli, v jednom místě se ještě cesta dotýká křovin v cípu zahrádkářské kolonie. Roste tu 156 druhů vyšších rostlin.

Psí dálnice včetně přiléhajících a do té doby přímo nepřístupných polních kazů byla po svém vzniku okamžitě kolonizována; její využitelnost je mnohotvárná a nejednoznačná, ba s protimluvy. Účel navigační je primární, zároveň se však vzhledem k automatizaci skoro neprojevuje přítomností lidí. Podobně nenápadný je statut vojenského objektu. Na kbelské straně začíná dálnice závorou proti autům a je tam velmi nenápadná tabulka Vojenský prostor, vstup zakázán. Na satalické straně začíná přízemním vojenským domkem, pozemek za drátěným plotem zároveň funguje jako čísi záhumenek – zahrádka s pnoucími růžemi a floxy; tabulka avizující vojenský prostor je zde přímo na plotě, takže není tak zcela patrno, vztahuje-li se k domku či k dálnici.

Psí dálnice je ale především místní promenádou a hřištěm, místem procházek a specializovaných aktivit – jak jsme mohli žít tak dlouho bez Psí dálnice! Venčí se tu lidé se psy. Venčí se tu rodiče s dětmi. Nad tím úplně nizoučko létají letadla a helikoptéry a napříč jim jezdí po hraně letiště vláček, což je obojí náramná podívaná, jako by to bylo celé přichystáno pro zábavu. Rostou tu maliny a višně. Dá se tudy jít do hospody. Dají se tu pouštět draci, uspořádat veselou noční pitku s ohňostrojem, randit, malovat na asfaltu křídami, vyhlížet červánky, duhu a vzdálené obzory, jezdit na kole, na kolečkových bruslích a v zimě na běžkách, nasekat si trávu pro králíky, dočasně uložit sklizenou cukrovku, trvale uložit kameny vybrané z pole, mlátit klackem do svodidel, což krásně a daleko zní, v křoví natáhnout sítě na kroužkování ptáků, v jiném křoví si udělat bunkr (je pletený, materiálem jsou vyřezané kabely), lézt na vysoké jívy a uplést si na nich bungee jumping (taky z kabelů), nařezat si tyčky k rajčatům, natrhat si kytku podle sezony (podběl, kočičky, vlčí mák, vratič)… Nápadné jsou i některé absence, především tu není zvlášť rozšířena skládková činnost; ta se navíc omezuje jen na „čistou špínu“ zahrádkářského odpadu ukládaného občas pod křovím.

Obora

Druhým kusem satalické přírody je Obora. Na obec těsně navazuje lesní porost rázu malebného a divokého lužního pralesa o velké strukturní diverzitě. Z jasanového zápoje vystupují mohutné staré duby letní v různém stadiu dožívání a odumírání, je tu dvouvrstevné patro keřové a hustý stromový dorost, vývraty a kmeny padlých velikánů, trouchnivé dutiny a podivné podzimní houboví, temné a vlahé pralesní přízemí se změtí větví a hlubokým listnatým opadem, stromy pádem staršího souseda přeražené vejpůl a z pahýlu zas obrážející, a jiné stromy práchnivějící vestoje. Jsou tu brhlíci a strakapoudi, křivatce a sněženky, myšice lesní, drabčíci a šneci.

Jenže ty sněženky jsou novodobí utečenci ze zahrádek (taky tu zplaněly šafrány a petrklíče), keřové patro je hlavně z angreštu, les je hustý a plný vývratů proto, že někdejší lesopark byl vyhlášen co rezervace vyňatá z lesního obhospodařování. Porost vůbec není nějakým výrazným reliktem starších etap krajiny. Naopak je to zjev v zásadě současný, výraz nových krajinných procesů, založený především na zmíněné ritualizaci přírody. Dnešní stav je výsledkem toho, když se nechá příroda půlstoletí na pokoji. Ovšem pozor, taková strategie nezasahování je právě specifickou zvláštností současnosti – ve vnitřních Čechách se přece příroda zásadně nenechávala na pokoji přinejmenším od neolitu. Obora je přírodou, která se nechala restaurovat. Je i kulturou, která se nechala zvlčit.

Původně to byla bažantnice, založená ve francouzském stylu v druhé polovině 18. století na nelesní půdě (snad na mokrých loukách). A zopakujme, bylo to v kompletně a dlouhodobě odlesněné krajině – vývoj lesa tu byl přetržen alespoň na několik století. Tedy už sám vznik porostu souvisí s jistým hladem po přírodě zosobněné lesem. Z této doby pochází dnešní nejstarší generace stromů. Pamětníci líčí Oboru v první půli minulého století jako světlou vysokokmennou doubravu s travnatým podrostem, spíš úpravný a přehledný, pravidelně obhospodařovaný park než spontánní les (lesní světlina byla dokonce využívána jako taneční parket, bylo tam i pódium pro hudbu). Rozhodujícím momentem bylo vyhlášení porostu za státní přírodní rezervaci (1951). Od té doby není porost až na výjimky obhospodařován, což okamžitě nastartovalo spontánní sukcesní procesy. Dnes původní kostra porostu dožívá a už dochází i na druhou generaci (jasany a javory), rodí a usazuje se tu generace třetí (jilmy a buk), takže les získává výrazně různověkou strukturu. Na světlinách po pádu stromů začíná, ač vzácně, znovu zmlazovat dub, objevují se i nové druhy lesních bylin, dřív zde nezaznamenané. Nástup strukturní i druhové pestrosti je tedy výrazný.

Stabilita je ovšem vratká. Periodicky se objevují záměry rekonstruovat původní dispozici parku a obory. Argumenty pro rekonstrukci jsou celkem vnitřně konzistentní, vzájemně slučitelné a je znát, že mají váhu. (Beztak to žádná příroda není – ta začíná teprve na Šumavě. Divočina je neestetická a nebezpečná. A co děti, mají si kde hrát? Rekonstrukce je ekonomicky zajímavá a politicky využitelná.) Naopak záměr zachovat nynější stav je argumentačně chudý (když se to chrání, tak se to má nechat být). Tato věta ovšem znamená leccos: jednou je za ní obyčejná lenost cokoli zásadního provádět, jindy intuitivní nechuť k riskantním změnám, naivní výklad toho, co statut rezervace obnáší, romantická hra na přírodu či racionální postoj motivovaný ekologicky. Svou roli hraje i obtížnost a malá výnosnost těžby dřeva (je znehodnoceno střepinami z válečných náletů). Výrazem asymetrie mezi ovlivňováním území a jeho ponecháním samovolným procesům je znění Plánu péče o chráněné území, který byl v konečné verzi revidován magistrátním úředníkem. Plán zdůrazňuje aktivní ochranu území od lidského vlivu („mimo cesty veřejnosti vstup zakázán“), zároveň ovšem zaručuje lesákům právo rezervaci kdykoli srovnat se zemí – na to stačilo změnit několik „je nutno“ na „mělo by se“.

(Článek vznikl s částečnou podporou grantů AVOZ6005908, KSK 6005114 a GAČR 206/00/0073)