Divočina ve světle paleoekologických poznatků

Článek Radima Hédla „O divočině, divokosti a ochraně přírody“ je jedním z příspěvků, které přináší vlna zvýšeného zájmu o ochranu dnes tolik ohrožené evropské přírody. U nás se tento zájem promítá především do nekonečných diskusí o ochranářských opatřeních v Národním parku Šumava i do mnoha dalších střetů obdobného rázu. Jednou z kardinálních otázek je problém, do jaké míry chráníme v I. zónách národních parků nebo národních přírodních rezervací neporušenou původní přírodu – divočinu.

Pod tímto pojmem si obvykle představujeme ekosystémy, které nebyly nebo nejsou ovlivňovány člověkem. Jenže člověk je součástí naší přírody již statisíce let, čímž se zmíněný problém značně komplikuje. Nabízí se však celkem jednoduché řešení, dané postavením člověka v souboru ekosystémů: pokud se člověk pouze živí lovem a sběrem toho, co mu příroda v určitém prostoru sama poskytuje, z ekologického hlediska se neliší od smečky vlků, stáda turů nebo rudlu divočáků, kteří obývají a obdobným způsobem využívají tentýž prostor. Jakmile však člověk počne své prostředí přetvářet například tím, že původní les nebo step změní na pole, kde pěstuje různé plodiny (obvykle cizího původu), nebo na pastviny, kde chová domestikované býložravce, stává se silou ovlivňující (v různé míře) přírodu k svému prospěchu.

To během dlouhodobého vývoje vedlo až k dnešnímu stavu, kdy jsou celé krajiny změněny natolik, že se z nich původní ekosystémy zcela vytratily. V Evropě se dopad těchto přeměn mění od místa k místu, ale opravdu neporušenou divočinu již nenajdeme ani v nejvyhlášenějších národních parcích, neboť tam přinejmenším chybí významná zoologická složka – dnes již vyhubení velcí býložravci jako tur a divoký kůň, nehledě k mnoha dalším živočichům a rostlinám, které sice ještě někde dožívají, ale už jen jako vzácné relikty. Z toho je zřejmé, že i v zóně národního parku nebo národní přírodní rezervace se budeme vždy muset spokojit jen s určitým kompromisem.

Rozhodnout, jaký bude cíl ochranářské péče, ovšem nebývá jednoduché, neboť správné řešení by mělo vycházet jak z poznání dlouhodobého vývoje daného objektu, tak z podchycení všech stanovištních činitelů, které v místě působí. Předpokládá to získat patřičné doklady z minulosti a zároveň sledovat změny stavu spontánně probíhající v současnosti. V té souvislosti vyčleňuje státní ochrana přírody bezzásahové plochy, kde lze takové údaje získat a zkoumat. Jednou z nich je i komplex Doutnáče v CHKO Český kras, který R. Hédl uvádí jako příklad vzniku otevřené plochy uvnitř lesních porostů v důsledku někdejšího obhospodařování. Jak se ale jeví vznik této enklávy ve světle zmíněných požadavků?

Předem je třeba zdůraznit, že postglaciální vývoj biocenóz Českého krasu je dobře znám na základě nejméně 60 biostratigraficky vyhodnocených vrstevních sledů, v mnoha případech souvisejících s pravěkým osídlením. V pravěku lidé tento vývoj ovlivňovali od příchodu prvních neolitických rolníků v druhé polovině 6. tisíciletí př. Kr., tedy zhruba po dvě třetiny trvání holocénu, od chvíle, kdy zde již nastal plný rozmach zapojených stinných lesů. Zbývající otevřené a polootevřené plochy tehdy rychle ustupovaly lesu s výjimkou stanovišť podmiňujících existenci krasových stepí, které jsou do značné míry spjaté s horninovým prostředím. A to není jen chemicky jednostranný vápencový podklad, ale i jeho úložné poměry a poloha v terénu, jak je tomu právě v případě stepi na Doutnáči. Ta se zde – na rozdíl od skalnatých srázů sousední Velké hory – váže na mírnější svah bez skalních útvarů, kde se přesto nevyvinula hlubší půda. Jeho sklon je totiž zhruba stejný se sklonem lavic masivních vápenců, na nichž se půda jen těžce vytváří a udržuje. Působí tam intenzivní splach i mnohonásobné střídavé rozmrzání v zimním období, kdy svah kvůli jižní orientaci nebývá chráněn sněhovou pokrývkou. Proto jedině zde v tomto prostoru nacházíme mělkou moderovou rendzinu.¹⁾
Krom toho je nutno vzít v úvahu, že ještě před možným zásahem člověka (odlesněním a pastvou domácích zvířat) zde trvale působila pastva velkých býložravců, jako jsou tur, kůň a patrně i osel, jelen a další. Zásah pastvy domácích zvířat je možný, nikoliv však nutný, jak dokazuje existence přirozeného bezlesí – tzv. pleší – na sousedním Křivoklátsku, kam pravěké osídlení nezasáhlo a kde i dnes stačí zvěř udržovat uprostřed moře lesů volné plochy.

Český kras je nicméně především lesním územím, ovšem zároveň má plně vyvinutý krasový ekofenomén v teplém a srážkově značně suchém podnebí (500 mm ročního průměru). To umožňuje existenci enkláv krasových stepí, doloženou i fosilními nálezy příslušné fauny. Ovšem zároveň jde i o starosídelní oblast, kde působili lidé řady kultur od neolitu až po středověk. Jejich činnost se prolínala s přírodním vývojem. Díky tomu se zde nikdy nevyvinul charakteristický středoevropský prales jako třeba na sousedním Křivoklátsku.

Přitom nesmíme opomenout, že jde o zcela jiný typ pralesů, než známe z našich pohraničních hor. Dnešní výmladkově obhospodařované dubohabřiny jsou podle svědectví fosilních nálezů produktem až velmi nedávné doby. Otevřeným problémem zatím zůstávají světlé krasové dříno-šipákové porosty (buše), zařazované do jednotky perialpidských bazofilních teplomilných doubrav,²⁾ které zde nepochybně existovaly od staršího, tj. předneolitického holocénu a o jejichž postglaciálním vývoji, zejména s ohledem na způsob obhospodařování, lze dosud diskutovat.