Proč chráníme přírodu?

Na konferenci „Dobrovolná ochrana přírody v České republice“, pořádané k 25. výročí založení Českého svazu ochránců přírody v prosinci loňského roku v Průhonicích, si položili účastníci panelové diskuse otázku: „Proč chráníme přírodu?“ ¹⁾ Slovo proč může mít v češtině i v dalších jazycích dva významy: 1) Za jakým účelem? Čeho chceme dosáhnout? Co sledujeme? Má to smysl? 2) Z jakých důvodů? Co nás k tomu motivuje? Obě proč spolu souvisejí, ale snad bude plodné, budeme-li o nich uvažovat odděleně.

O účelu a smyslu ochrany přírody se mnoho nemluví

Pokud novináři právě nestavějí ochranu přírody jako projev nebezpečného extremizmu, pokud nekomplikuje nějaký budovatelský projekt, pokud nestojí v cestě podnikatelskému či politickému záměru, je považována za potřebnou a chvályhodnou. V posledních letech však ve všeobecném přitakání slyšíme i hlas jakési pochybnosti – a to vždycky začíná být zajímavé. Většinou zaznívá nepřímo, na okraj řešení speciálních otázek, například témat sociobiologických, evolučních, paleobotanických a geobotanických. Když se autoři rozohní, netají se s tím, že ochranu přírody považují za sentimentální pomýlení amatérů. Vlídnější kritikové shovívavě rozmlouvají ochráncům přírody zbytečné obavy a úzkosti; není vlastně proč přírodu chránit.

Shrnu jenom stručně, neboť předpokládám, že čtenáři vědí, o čem je řeč: Země prošla ve své historii pěti obdobími masového vymírání druhů; dnešní devastace způsobená člověkem není nic mimořádného. Příroda je mocná, není třeba se o ni strachovat, další evoluce si poradí i se současnými proměnami biotopů, i s úbytkem druhů, ať je jakkoli masivní. Ostatně člověk masakroval biologické druhy už jako paleolitický lovec.

V loňském roce vycházely na pokračování pozoruhodné texty o proměnách naší krajiny např. z pera Jiřího Sádla a Petra Pokorného (Vesmír 83, 398, 2004/7, 83, 461, 2004/8, 83, 525, 2004/9). I v nich jsme kromě zajímavých informací zaznamenali polemický tón zaměřený proti nepoučenosti a naivitě ochránců přírody. Jádrem sdělení je, že dnešní změny v krajině nejsou „nic nového pod sluncem“ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 401). „Jde jen o nezvyk. Co selhalo, není krajina a my jako její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé“ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 525). Významným argumentem sedmidílného seriálu Zelení cizinci a nové krajiny v loňském Vesmíru je vznik „nové divočiny“, která vzniká expanzními a invazními procesy za zády sídlišť, nových průmyslových objektů a velkoprodejen, podél silnic a tratí.

Texty biologické školy pochybující o významu ochranářských aktivit – pro stručnost mi dovolte toto označení – jsou inspirativní a zasloužily by si věcnou diskusi. Ze strany ochránců přírody však reakci, která by obhajovala smysl jejich konání, téměř neslyšíme. Dotčeni znevažováním dobrých úmyslů, nedají se zlákat ani věcnými kritickými argumenty, ani posměchem, ani půvabnými provokacemi, za nimiž se v poslední době dá tušit utajovaná sympatie. Možná že ochránci přírody kritiku své činnosti nečtou nebo nemají k vědecké polemice chuť či odvahu. Dluží ji tedy především odborníci biologických disciplín, kteří se na ochraně přírody podílejí nepřímo. ²⁾ I ti se však ke škodě věci uzavírají do ulity. Na můj diplom z biologie už napadala vrstva prachu, a tak se mohu jenom ptát. Tážu se obou táborů:

Opravdu nejsou dnešní změny v krajině „nic nového pod sluncem“?

Dá se vskutku tvrdit, že pravěké a středověké migrace rostlin mají stejný význam jako migrace dnešní? Opravdu není zásadně novou kvalitou masivní užívání biocidů nebo vnášení genově manipulovaných organizmů do krajiny? ³⁾ Neznamená naše schopnost „poroučet kohoutům ropy v globálním ekonomickém systému a ještě spíš informačním tokům v elektronickému hypersvětě“ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 402–403) nepřímo zásahy do krajiny, které nejsou srovnatelné s historickými proměnami, jako byla tvorba polí v neolitu či pozdější změny v držbě půdy? Při pozorném čtení některých textů si můžeme všimnout, že jsou argumentačně nedůsledné. Například názor, že se krajina vyvíjí k horšímu, je předem označen jako „naše citová intervence“ (Sádlo, Pokorný, s. 401), ale o dvě stránky dál autoři přinášejí seznam prudkých změn nebývalé závažnosti a sami jednu z nich označují jako „denaturaci přírody v míře nejplnější“ (s. 403).

Pokračuji v kladení otázek: Je skutečně „nová divočina“ náhradou za zničené porosty původní? Nenašli by biologové při dobré vůli, tj. kdyby překonali nutkání oponovat staré generaci, odborné kritérium, které by dovolovalo srovnat biologickou hodnotu ⁴⁾ „staré divočiny“ a „nové divočiny“? Opravdu nezbývá než bohorovně a postmoderně krčit rameny?

Odkud berou autoři seriálu představu, že „nová divočina“ představuje v krajině ekologické východisko? ⁵⁾ Není spíš jen dočasným ekologicky příznivým vedlejším efektem postsocialistického a raně kapitalistického modernizačního zmatku, „nepořádku“, který konsolidovaná společnost bude hledět „uklidit“ po vzoru Švýcarska, Holandska a jiných spořádaných zemí? Ze sociologických výzkumů znám dobře postoje lidí k divočině všeho druhu: je to „neřádstvo“. Obávám se, že v nedaleké budoucnosti se „nová spontánnost“, jak pěkně píší J. Sádlo a P. Pokorný, stane snadnou kořistí křovinořezů a herbicidů.

Jsou náhradou za zmizelé vrabce, chocholouše a vlaštovky ⁶⁾ početné páry sojek a strak v zahradách? ⁷⁾ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 526.) Mohu odložit svůj smutek nad zanikajícími tropickými pralesy, ⁸⁾ když Jan Zrzavý, David Storch a Stanislav Mihulka píší, že v nich možná druhy stejně rychle vznikají jako zanikají? ⁹⁾ Co si mám myslet o zděšení, které dnes jeví nesentimentální zkušení cestovatelé a potápěči po návratu z byvší divočiny afrického kontinentu a z tichomořských hlubin?

Někdy se zdá, že kritikové ochrany přírody neberou svá tvrzení vážně a doslova. Ve snaze distancovat se od ochranářského sentimentu a starých výkladových schémat se chytají detailů, dílčích skutečností, které temperamentně přehánějí a duchaplně generalizují. Jemné rozlišování, nepominutelný rys intelektuální práce, je obětováno neodolatelné chuti vyslovit originální nápad, někdy jen vtip.

Abychom si rozuměli: I já věřím, že si „zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce“ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 464). Jde však právě o to „nakonec“. Nepodléhat zármutku, osvojit si úsměvný nadhled nad pachtícími se ochránci přírody vyžaduje makrodějinný odstup. Ten většině z nás není dopřán. Nejen proto, že nemáme dost informací o evolučních procesech. Také proto, že nejsme k podobnému nadhledu ustrojeni.

Jak jsou ochránci přírody ustrojeni?

Jak jsou ochránci přírody ustrojeni? Dostáváme se k onomu druhému, proč chráníme přírodu. Také o tomto tématu se píše a hovoří jen zřídka. Co vede ochránce přírody k činnosti, jejíž výsledky vidí častěji zmařeny než naplněny? Jaká je motivace ochránců přírody? ¹⁰⁾ Také o ní – stejně jako o smyslu jejich práce – píší někteří biologové s pochybovačným podtextem, ne-li přímo s odsudkem. Naivní ochranářská činnost prý spočívá na „staronových chiliastických představách“, na „ekologistické ideologii“ (J. Sádlo, P. Pokorný, s. 398).

Obávám se, že ti, kdož chtějí bořit falešné mýty, sami jim bývají poplatni. Především: S nepoučeností ochránců přírody to dnes není tak zlé. Čtou a pozorně naslouchají. A dále: Po letech styků a rozhovorů s ochránci přírody marně vzpomínám, kdy jsem zaslechla něco, co by svědčilo o „chiliastických představách“. Pokud jim sama podléhám, musím se mít v ochranářské společnosti na pozoru a spíše o nich mlčet. Ochrana přírody si vyselektovala určitý psychický typ – bytostně agilní a vitální. ¹¹⁾ Také věk ochranářů a jejich situace na počátku životní dráhy – často jsou rodiči malých dětí – plní sebeochrannou funkci.

Chiliastické nálady, morousovství a poraženectví nejdou dohromady s namáhavou prací a nepohodlím. Neumím si představit mladého muže postiženého vizí konce světa, jak kosí ve třicetistupňovém horku v Bílých Karpatech louku prosycenou ovády. Ani dívku, jak se s touto myšlenkou přivazuje k branám Temelína. Umím zato dobře pochopit, že takový pohled časem zaujme unavený stárnoucí badatel či badatelka, kteří v pracovně po léta sledují ukazatele stavu biosféry. Především bych však za nositele a šiřitele chiliastických nálad považovala novináře s jejich věčnou otázkou: „Jak to dopadne?“

Také o úvahách nad motivacemi platí, že jsou plodnější, pokud rozlišují. „Ochrana přírody“ označuje široké spektrum aktivit a „ochránci přírody“ jsou lidé vyznačující se různým přístupem k přírodě. Jejich vlastnosti tvoří kontinuum s nevyhraněnými přechody. Pro jednoduchost budu psát o dvou typech dobrovolných ochranářů, jejichž vlastnosti a motivy záměrně vyhrotím: o členech sociálně a politicky orientovaných ekologických hnutí a o terénních ochráncích přírody. ¹²⁾

Ekologická hnutí

Nejdříve se zastavme u ekologických hnutí. Zdůrazňují, jak neodlučitelně jsou osudy přírody svázány se společenskými procesy. Snaží se chránit přírodu nepřímo a systémově, prostřednictvím více či méně radikálních změn politického a ekonomického rozhodování od lokální až ke globální úrovni. Aktivisté obecně předpokládají, že změna lidského vztahu k přírodě vyplyne z odstranění sociální nespravedlnosti na planetě, zejména v rozvojových zemích. Typický je pro ně odpor proti globalizaci a úsilí o obranu lidských práv.

Na individuální rovině tkví motivační síla ekologických aktivistů mimo jiné v jejich kriticizmu a sklonu k opozičnosti. Na historické a společenské úrovni jsou počátky těchto hnutí spojeny s proticivilizační revoltou šedesátých a sedmdesátých let, která sama sebe označovala jako kontrakulturu. V jejím „zeleném“ křídle měla významný vliv takzvaná hlubinná ekologie, která má být alternativou k dominantní evropské sociokulturní a náboženské tradici, prý původkyni ekologické krize. Někdejší nadšení a spontánní aktivizmus založený na prosté „ekologistické ideologii“ levicového charakteru však postupně slábne jednak přirozenou časovou erozí, jednak spolu s tím, jak v těchto kruzích stoupá míra vzdělání; a také v důsledku profesionalizace.

V zjednodušené typologii lze říci, že ekologičtí aktivisté nebývají horlivými terénními ochránci přírody. Nemusí do přírody vkročit; většinu času tráví u obrazovek počítačů, na workshopech a na schůzích. Ostatně snahy o výsadbu stromů a revitalizaci mokřadů se jim mnohdy jeví jako nedůsledné a krátkozraké.

Možná že k motivaci takto profilovaných ekologických hnutí přispívá i relativní schůdnost sociálních a humanitárních řešení. Zakladateli sociálně-ekologického hnutí NESEHNUTÍ Milanu Štefancovi byla v rozhovoru pro časopis Sedmá generace položena otázka: „V práci NESEHNUTÍ začíná problematika lidských práv převažovat. Myslíš, že je ekologie mrtvá?“ Odpověděl: „Za dobu své existence nedosáhlo ekologické hnutí žádného viditelného úspěchu na veřejnosti… Oproti tomu organizace, které se zabývají lidskými právy, mohou nabídnout spoustu konkrétních výsledků své činnosti“ (D. Lužný, M. Ander, s. 35). Mnozí aktivisté bývají časem do myšlenek na změnu společenských poměrů a na prosazování lidských práv vtaženi do té míry, že se z jejich zorného pole zájem o ochranu přírody začíná vytrácet.

Společensky a politicky angažované hnutí pochopitelně dráždí průmyslníky, četné politiky a některé novináře. ¹³⁾ Biologové, kterým z odborného hlediska vadí naivita představ o povaze přírody a pomýlenost aktivit, které z nich plynou, by však měli kritiku adresovat spíš terénním ochranářům než sociálním reformátorům.

Terénní ochranáři

Zabývejme se nyní motivacemi dobrovolných terénních ochranářů, tažme se na jejich proč. Jak to u lidí bývá, jsou jejich motivy složité a v některých ohledech rozporuplné. Na jedné straně v sobě nesou stopy zmíněných levicových proudů a často se hlásí k hlubinné ekologii. Stojí však na základu konzervativním; ¹⁴⁾ i ten je dán historicky.

U zrodu a rozvoje ochranářských snah stál romantický pohled na svět. Jejich nositelem byla šlechta, oponující dravému pronikání kapitalistického podnikání do krajiny. Chránila především věkovité stromy, pralesy a staré objekty vůbec. Je příznačné, že mezi ojedinělými historiky, kteří si všímali vzhledu a proměn krajiny, byl konzervativně smýšlející Josef Pekař. Na pozemkovou reformu z roku 1919, která vyvlastňovala šlechtickou zemědělskou půdu nad 150 hektarů, reagoval charakteristicky: „Dopustiti, aby skupiny nebo aleje starých dubů zůstaly nedotčeny sekerou, pokud nezhynou marasmem, může jen vlastník – boháč nebo kavalír. A poručte si stokrát, že několik cenných stromů, jež dostal malý nabyvatel v díl svůj se svou parcelou, nesmí býti poraženo, poznáte, že pod tou či onou záminkou nový pán stromy přece odstraní a zpeněží. Neboť četník u nich býti nemůže. Krátce: reformou tak, jak je zamýšlena, utrpí velké škody krása a šlechtictví české krajiny.“ (R. Maximovič, 1937)

Aniž si to uvědomujeme, zůstává romantická a doslova re-akční orientace ¹⁵⁾ v ochraně přírody přítomna dodnes. Podle Sádla a Pokorného (s. 399) jsou ochránci přírody citliví na „znamení zvěstující konec starých časů“, přičemž chápou minulost homogenně, ahistoricky, jako dobré staré časy.

Nevole k expanzím

Staromilství ochránců přírody je zakotveno i v estetickém pojetí přírody, jak je v kultuře a v našem povědomí zafixovali malíři a básníci. Ochránci přírody nemají, na rozdíl od profesionálních biologů, zábrany žasnout nad krásou přírodních tvorů. ¹⁶⁾ Naši představu o žádoucí krajině formovali v českém prostředí zejména umělci 19. a počátku 20. století. Pro ochránce přírody bude nesnadné najít estetický vztah a citové pouto k „nové divočině“, k přírodě osidlující haldy, výsypky a odkaliště, která je zajímavá pro geobotaniky a která je cenná jako doklad vitality přírodních procesů.

Sádlo a Pokorný pozorují ochránce přírody dobře, když upozorňují na jejich, vlastně všeobecně na naši, nechuť k expanzím zejména nepůvodních druhů, které se dějí na úkor druhů zanikajících a domácích. I tu bychom mohli vysvětlit konzervativním nostalgickým lpěním na statu quo, ba na stavu minulém. ¹⁷⁾ K naší nevoli vůči expanzním druhům nepochybně přispívají i některé postojové atavizmy. Základní je zde patrně obecná lidská vlastnost, která za žádoucí a hodnotné považuje to, co je vzácné, nedostatkové. Roli jistě hraje i Sádlem a Pokorným zdůrazněná pocitová asociace s plevely, prastaré nepřátelství rolníka a zahrádkáře vůči „neřádstvu“ bujícímu v jeho řádném porostu. Řekla bych však, že u ochránců přírody je tento lidový postoj utlumen.

V jejich či naší nechuti vůči biologickým expanzím hraje významnou roli spíš něco jiného. Je to náš sklon nadržovat slabým – soucit. Na osobní úrovni se ochranářské puzení často vyvinulo v dětství jako péče o zraněného tvora, ptáka nebo ježka. Přirozeně kruté děti, připusťme, mláďata bytostí inklinujících k maximalizaci vlastního zisku, jsou k soucitu (de)formovány vlivem kultury. ¹⁸⁾ Soucit nebyl vykultivován jen v Evropě, působením křesťanství zde však mezi hodnotami zaujímá centrální místo. Kdysi byl zaměřený na odstrkované bližní – lidi. S tím, jak mohutněly naše síly vůči přírodě, se postoj solidarity se slabými rozšířil i na ni. A tak není divu, že silný expanzní druh vnímáme „s velkou dávkou ideologicky zabarveného předporozumění“ (Sádlo, Pokorný, s. 399). Podstatu takového postoje dobře vystihují věty „Co vadí, je právě tato úspěšnost… Úspěch čili expanze je zpravidla na něčí úkor… Jsou opěvovány zejména druhy neúspěšné, tj. vzácné, ustupující a vymírající“ (tamtéž).

Ano, tak to opravdu je. Sdělení, že se relativně stabilní fáze vegetace střídají s fázemi dynamickými a že jsou součástí vegetačních dějin, můžeme přijmout jako informaci; na našem sklonu stranit ustupujícímu a vymírajícímu to změní jen málo. Ačkoliv se ochránci přírody domnívají být jako příroda, je to jinak. Ve snaze chránit přírodu jsou především dětmi své kultury; jsou s ní solidární a chrání její hodnoty. ¹⁹⁾ Vzpomeňme, že Josef Pekař píše v souvislosti s ochranou starých stromů v krajině o postoji kavalíra. Jiří Mahen v Rybářské knížce vyzývá k novému druhu gentlemanství, gentlemanství vůči přírodě.

Nové rytířství

Nabízí se ještě jedno označení: Ochrana přírody je novým rytířstvím. ²⁰⁾ Je pozdním plodem rytířské kultury, která ztělesňovala povinnost chránit proti přesile slabé a bezbranné. Proč mi připadá toto poněkud patetické přirovnání přiléhavé? Rytířství, jak si je představujeme i pod vlivem Cervantesovým, bylo spíše povahy citové a impulzivní než rozumové a rozvážlivé. Tak i ochrana přírody.

Rozumové argumenty zpochybňují práci ochranářů hned ze dvou stran: Skeptikové tvrdí, že snaha jednotlivců chránit přírodu před mohutnou civilizační devastací je nedostatečná a marná. A biologové dokazují, že příroda pomoc nepotřebuje, protože si časem pomůže sama. V evoluční optice a v kontextu postmoderního relativizmu se nepřiměřená jeví i vážnost, s jakou ochránci přírody chápou svůj úkol. Tito lidé se sotva ztotožní s postojem „chráníme zvířata, protože s nimi je život zábavnější“.

Jakkoli dnešní ochrana přírody zdůrazňuje svou racionalitu, tváří v tvář běhu světa a v očích střízlivé vědy bude vždycky trochu pošetilá. Václav Černý o idealizovaných rytířích píše: „Tito hrdinové zvučných jmen, nadlidských hrdinství a skvělých lásek byli rázem miláčky exaltovaných myslí a něžných srdcí. Ale směšnost na ně číhala! ²¹⁾ … (Don Quijote) umírá, nabyv rozumu. Umírá, když dobrodružství v jeskyni Montesinově probudí v něm pochybnosti o potulném rytířství, o ceně jeho ideálu; procitá ze šlechetného bláznovství k rozumu“ (Černý, s. 9 a 18).