Divočina jako kulturní objekt

Původně byla slovem divočina nazývána nekultivovaná neobydlená oblast (poušť, tundra, tajga…), ale ve středoevropských podmínkách jím označujeme přírodní rezervace vyhrazené spontánnímu vývoji. Vztah člověka k divočině se postupem času měnil, byť dodnes je ambivalentní – obsahuje zároveň úctu i strach, nadšení i obavy, pocit bezpečí i ohrožení. ¹⁾ Teoreticky vzato by o osudu pustiny měly rozhodovat motivy přírodovědné, ty však do rozhodování nevstupují přímo. Bývají filtrovány jinými motivy, např. etickými či emocionálními (pro mnoho lidí zůstává příroda zdrojem archetypální nechuti, pramenící mj. z toho, že obživu donedávna poskytovala jen krajina pracně vyklučená).

V diskusích o účelnosti ochrany nerušeného přírodního vývoje ekosystémů se stále opakuje otázka: Proč spontánní sukcese, když stejného či lepšího efektu můžeme dosáhnout rychleji cíleným systémem metod (např. lesnickými zásahy)? Je dobré vědět, že se tyto dva přístupy nejen nevylučují, ale navzájem doplňují. Ochrana přírody má k dispozici řadu strategií, mezi nimiž má své místo jak koncept divočiny spojený s ochranou spontánních dynamických procesů ekosystému, tak plánovitá „zahradnická″ či „lesnická“ péče o celé kulturní krajiny.

Divočinu nelze ex definitione „vytvořit″, lze ji pouze připustit. Cílovou podobou ekosystému přitom není pevně vymezen stav, ale naopak permanentní změna včetně neočekávaných nahodilostí a zvratů. Systém renaturalizačních metod, do detailu promyšlený a naplánovaný (včetně snah inscenovat neočekávané nahodilosti), skutečnou divočinu nevytvoří. Rozhodnutí pro divočinu musí být dlouhodobě platné, musí se vzdát všech cílových představ či předem přidělených funkcí. Jinými slovy musí být otevřeno jakémukoliv vývoji.

Upustit v rámci kulturního sebeomezení společnosti od zásahů na vybraných plochách neznamená prostě nechat věci být. Plochy bez odběrů biomasy, bez přidávání látek do půdy, krmení zvěře, meliorací zamokřených půd, odvodňování a úprav toků apod. nemohou být všelékem na ztráty druhového bohatství či na problémy ochrany prostředí v krajinách fragmentovaných, přehnojovaných, těžce exploatovaných, otravovaných a neustále pokrývaných novými stavbami. Podle družicových snímků z roku 1991 zaujímaly ekosystémy, které jsou vytvořeny člověkem a k přírodě mají daleko, 87 % území naší republiky. V takových krajinách nelze po vyloučení lidských zásahů očekávat, že zde v dohledné době převládnou přírodní procesy. Ani kdyby se tyto plochy ponechaly ladem, nevyřeší se tím žádný z problémů péče o životní prostředí. I v případech, kdy jsou chráněna druhově bohatá a přirozená společenstva na původně lesních stanovištích, jsou lidské zásahy nutné k tomu, aby blokovaly sukcesi k lesu. Nedostatek účelových zásahů při ochraně přírody často vyvolá ústup chráněných druhů i společenstev.

Řada přirozených nelesních ekosystémů, které jsou přírodě blízké, protože jsou význačnými nositeli biologické rozmanitosti kulturní krajiny, by u nás v dlouhodobé perspektivě byla po vyloučení lidských zásahů ohrožována sukcesí, která by v naprosté většině případů vedla k spontánnímu zalesnění (týká se luk a pastvin, křovin, vřesovišť, písčin a mělkých půd, suchých trávníků, skalních drolin, slanisk či rašelinišť).

Nezbývá než přiznat, že americká koncepce ochrany divočiny jakožto volné, nespoutané přírody ²⁾ je do naší kulturní krajiny nepřenosná. Nic podobného nemáme. Naše přívětivá kulturní krajina je od neolitu prosvětlována požáry a spásána dobytkem. Stejně tak je nutno zvažovat i námitku, že drobné přírodní ekosystémy dlouhodobě nedokážou přežívat v prostředí, které člověk intenzivně mění. Těžko takové plochy ochráníme před antropogenními vlivy zvenčí, jako jsou kontinentální znečištění ovzduší, eutrofizace a acidifikace půd či vod, nadměrné stavy býložravců apod. Kdybychom ale tuto námitku uplatnili všeobecně, vyloučíme účelnost jakéhokoliv chráněného území ponechaného bez zásahu. Rozumné využívání by v tom případě znamenalo naprostou lidskou odpovědnost za přírodu a údržba kulturní krajiny by vyžadovala objem lidské práce, který si nemůže dovolit ani nejbohatší společnost.

Je-li ochrana divočiny (území, v nichž se člověk dobrovolně a cílevědomě vzdává jakéhokoliv zásahu) ve střední Evropě obtížným úkolem věcným, ještě obtížnější je z hlediska sociálně psychologického. Přesto je to úkol, před nímž nelze couvnout. Společnost usilující o trvale udržitelný rozvoj (takový, který nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů) se bez pečlivě vybraných ukázek divočiny neobejde.