Paradoxní příběh paradoxu obezity

Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice a klasifikace pomocí body mass indexu však zásadním způsobem ovlivnila chápaní tohoto stavu a teprve nyní se blíží definitivní změna paradigmatu – a s ní i konec tzv. paradoxu obezity.

V dubnu 1999 vyšla v lékařském měsíčníku Kidney International studie vlivu tělesné hmotnosti na přežití hemodialyzovaných pacientů. Výsledky více než 1300 nemocných se selháním ledvin ukázaly nečekanou skutečnost: pacienti s nadváhou a obezitou měli statisticky významně lepší jednoroční přežití než nemocní s BMI (body mass index, index tělesné hmotnosti, viz dále) v rozmezí 20 až 27,5 [1].

V únoru 2002 bylo publikováno podobné pozorování u nemocných po intervenci na věnčitých tepnách a v názvu článku se zrodil nový fenomén – paradox obezity (tehdy ještě s otazníkem) [2].

Další pozorování přibývala a dnes můžeme v databázích dohledat přes 800 odborných článků s tímto souslovím v názvu; kromě chronického onemocnění ledvin a kardiovaskulárních nemocí se pozorování týkala i chronické obstrukční plicní nemoci, plicní hypertenze, malignit, zvýšeného krevního tlaku, cévních mozkových příhod, osteoporózy a dalších stavů [3]. Co je však pozoruhodné, studií splňujících nejpřísnější nároky, tedy kontrolovaných klinických studií, bylo mezi těmito stovkami článků jen sedm!

Paradox obezity

Obezita je všeobecně uznávána za nemoc, tedy stav vedoucí k řadě závažných onemocnění metabolických, kardiovaskulárních, ale i nádorových, pohybového aparátu a mnoha dalších. To ostatně věděl už Hippokrates (460–370 př. n. l.): „Tloušťka není jen chorobou sama o sobě, ale i poslem dalších nemocí.“ Zjištění, že obezita může vést k lepším dopadům (výsledkům) u stavů, jichž je sama příčinou, tak bylo pochopitelně vnímáno jako neočekávané, paradoxní.

Paradox obezity byl od počátku vnímán i kriticky. Byl v rozporu s obrovským množstvím přesvědčivých dat jak epidemiologických, tak z kontrolovaných klinických studií. Jedna z největších epidemiologických studií, shrnující data od 900 000 osob, zjistila nejnižší úmrtnost pro osoby ve věku 23–49 let s hodnotou indexu tělesné hmotnosti (BMI) 22, ve věku 50–69 let s BMI 23 a věku 70–89 let s BMI 24 [4]. Obezita má zásadní vliv na zdraví, kvalitu života, délku dožití a nezávisle zvyšuje úmrtnost.

Ukázalo se, že řada pozorování paradoxu obezity nesplňuje přísná vědecká kritéria. O zařazených osobách nebyly známy údaje z jejich předchorobí, nehodnotil se vývoj tělesné hmotnosti, takže nemohla být vyloučena tzv. reverzní kauzalita, tedy předchozí neúmyslný pokles hmotnosti v důsledku závažné chronické choroby, a tím i horší prognóza osob s nižším BMI, často nebylo hodnoceno ani kuřáctví. Postupně se však největší pozornost soustředila na způsob, kterým doposud klasifikujeme a kvantifikujeme stav, který označujeme za obezitu.

Definice obezity

Platná definice obezity, přijatá již před řadou let Světovou zdravotnickou organizací, říká: „Nadváha a obezita jsou definovány jako abnormální nebo nadměrné hromadění tuku, znamenající zdravotní riziko.“ Pokud by u toho zůstalo, žádný „paradox obezity“ by nejspíše neexistoval. Jenže definice má druhou, z dnešního pohledu velmi problematickou část: „Body mass index (BMI) nad 25 znamená nadváhu a nad 30 obezitu.“ Jak k tomu došlo?