Divočina v české krajině

Termín divočina se stává v poslední době stále frekventovanějším, překročil rámec ochranářských kruhů a stal se předmětem zájmu médií. Souvisí to jednak s jeho současnou popularitou ve vyspělých zemích Evropské unie (wilderness), jednak s domácí diskusí o bezzásahových zónách národních parků. K tomu druhému, zvláště v případě Šumavy, se vyjadřuje kdekdo, včetně politiků. Co se pojmem divočina rozumí? V pravém slova smyslu jde o území ponechané úplně nebo převážně spontánnímu vývoji, tj. s žádným nebo velmi omezeným vlivem člověka. V dnešní intenzivně využívané krajině střední Evropy jde ale spíše o obnovu přirozené dynamiky přírodních biotopů (viz s. 7 recenzované publikace), tj. o obnovu přírodních procesů v co největší míře. Můžeme v zásadě uvažovat dva typy divočiny:

(a) V přírodě blízkých biotopech, které se mohou vyvíjet bez většího vlivu člověka. U nás jde hlavně o některé lesní porosty (horské smrčiny, podhorské bučiny, některé zachovalé lesy nižších poloh), v jiných zemích to mohou být např. i rozsáhlé mokřady.

(b) Tzv. nová divočina v územích dříve intenzivně využívaných člověkem, avšak z nějakých důvodů opuštěných (části vojenských prostorů, dřívější hraniční pásmo) nebo přímo člověkem vytvořených a poté ponechaných svému osudu (např. některé výsypky, opuštěné těžebny, opuštěné průmyslové areály).

Nutné je zdůraznit, že plocha ponechaná svému vývoji by měla být pokud možno dostatečně rozsáhlá, ideálně alespoň o rozloze tisíců hektarů, aby se zde mohly uplatnit všechny dynamické přírodní procesy (metapopulační dynamika, dynamika plošek aj.) a omezil se okrajový efekt. Publikace se zabývá především prvním typem divočiny, z druhé skupiny zmiňuje hlavně vojenské prostory.

managementu v některých cenných lesníchÚtlá, ale informačně obsažná brožura je velmi zdařilým dílem Hnutí Duha. Shrnuje a reflektuje nejnovější vědecké poznatky o fungování přírodních procesů. Realisticky a vyváženě navrhuje, kde a za jakých podmínek je divočina reálná. Jsou to především současné větší pralesní rezervace. Jejich rozloha by se měla postupně zvětšovat (tady je na místě zmínit, že bez zásahů je ponecháno méně než 1 % rozlohy našich lesů, včetně bezzásahových zón národních parků). Bezzásahové zóny národních parků by se měly rozšířit, především na Šumavě. Tomu ale často brání omezené zájmy lesníků (produkce dřeva), hloupost některých politiků a do určité míry i špatná informovanost veřejnosti. K lepší informovanosti by měla přispět právě recenzovaná brožura, protože je psána srozumitelným a čtivým způsobem, s přijatelným (a vysvětleným) počtem odborných termínů. Nově jsou navrhována některá další území – výše zmíněné části vojenských prostorů či bývalého hraničního pásma. Publikace zároveň zdůrazňuje, že značná část české ochrany přírody musí i nadále spočívat v péči o kulturní krajinu (s. 10) včetně cíleného celcích (pařeziny, tzv. střední lesy aj.).

K publikaci mám jen málo konkrétních výhrad, a to i z kritického pohledu ekologa zabývajícího se dynamikou ekosystémů. Snad jediná je opravdu závažnější: Na s. 17 se píše, že odpověď na otázku, co vznikne, ponecháme-li část středoevropské krajiny divoké přírodě, neznáme. To není zcela pravda. Řada studií od nás podrobně dokládá, jak se mohou vyvíjet ekosystémy po opuštění polí nebo luk (sekundární sukcesí) za různých stanovištních podmínek.

Závěrem lze v souladu s autory publikace apelovat: Nezmenšujme národní parky (někteří nezodpovědní politici to v případě Šumavy skutečně navrhují). Važme si toho, že máme území, kde již probíhají nebo potenciálně mohou probíhat přírodní procesy na dostatečně velkých plochách. Snažme se tam, kde je to rozumné a společensky průchozí, tyto plochy rozšířit. Recenzovaná publikace k tomu dodává výborný odborný podklad. Publikace je i pěkně graficky vyvedena, velmi dobrá je fotografická dokumentace. K samozřejmostem patří vytištění na recyklovaném papíru. Zájemcům lze publikaci vřele doporučit, přečtete ji snadno a rychle.