Divočina

Jako ke všem emočně silným věcem je i lidský poměr k divočině ambivalentní – C. G. Jung vždy zdůrazňoval podobnou ambivalenci ve vztazích k archetypům a archetypálním zážitkům (lev se jeví jako královská šelma i lidožravá bestie, kojenec jako potenciální malý spasitel i řvoucí fakan atd.) I vztah k divočině je tohoto typu – jednou se chápe jako ohrožující, bytostně cizí pustina, která by měla raději nebýt, podruhé jako ztracený ráj, do něhož bychom znovu chtěli vstoupit, či jeho fragmenty alespoň uchovat. Představa „ráje“, dnes tak často s „divočinou“ spojovaná, je ovšem také už starého data, již Kolumbovy zprávy o jím objevených zemích v oblasti Karibiku hýřily takovýmito přívlastky. Je ostatně charakteristické, že biblický Eden byl chápán jako zahrada, rezervát, kolem dokola ohrazený. Když jsem viděl jihoafrickou rezervaci Hluhluwe-Umfolozi, obehnanou hradbou ostnatých a proudem nabitých drátů, za nimiž se skrývalo „rajské“ společenství zvěře, bylo obtížné si na to nevzpomenout. Ne nadarmo je jedním z anglických výrazů pro rezervaci „sanctuary“ a paralelu mezi svatyní a úběžištěm divočiny lze velmi dobře pozorovat třeba v Číně na posvátných buddhistických horách, představujících zároveň už po staletí chráněné rezervace. K ráji jakýmsi způsobem také bytostně patří nevinnost, lépe řečeno nereflektovanost nerozumné lesní zvěře, která nehřeší, protože ani nemůže. Jung si při pohledu na táhnoucí stáda východoafrických kopytníků říkal, že až člověk si je v tomto nakupení životů jako jediný plně vědom sebe sama a svého vztahu k světu. Tento akt, chápaný jako „poznání dobrého i zlého“, pak už bohatě stačí k vyhnání – je dobře ale vědět, že teprve toto vydělení činí člověka člověkem a pozdně antická sekta ofitů hada za zprostředkování celé této příhody aktivně uctívala a chápala ji jako klíčovou a pozitivní, nikoli neblahou (méně heterodoxní proudy v raném křasťanstvu zase soudily, že klíčovou chybou bylo zatajit pojedení ovoce ze stromu poznání a tím se, namísto přijetí člověka Bohem za partnera, vystavit hanbě a výhostu). Tímto vydělením se ovšem aktivuje i druhá složka vztahu k divočině, chápající ji jako zelené peklo, domov šelem a přízraků a cosi, co je nutno „přetvořit“, zkultivovat a tím i nepřímo zničit. Ještě představa Klostermannem zobrazených šumavských horalů o jejich rodných hvozdech, dnes v první zóně národního parku, byla taková. Teprve s hojným použitím seker mizejí medvědi, divoženky i primární prales. I zbloudilí kanadští dřevorubci, vracející se po týdnu velikým obloukem ke zbytkům svých ohňů, byli už šílenství blízko a nebylo jim mnoho platné, že jiní mohou vidět ve stromových kmenech a větvích cosi jako sloupy a klenby zeleného chrámu a že představa „světového stromu“ patřila k většině archaičtějších náboženství. Teprve kulturní „zabydlení se“ v krajině nechává zbytky „divočiny“ vyvstat jako žádoucí a hodné šetření, jako upomínky ztracené „nevinnosti“, ale je to také trochu něco jako sice potenciálně přemožitelný, ale ušetřený nepřítel, obr či tur.

Publikováno také v Sociálních studiích 2/2005, FSS MU Brno.