Pralesy, tradice a komerce aneb Jak na les nejen při fotografování

Publikace čtyř autorů vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy, která se loni konala v Brně (viz Vesmír 87, 865, 2008/12) a byla jedním z počinů k výročí českých pralesů. Jejím účelem je zřejmě především provést čtenáře myšlenkami, které byly u zrodu výstavy, a také náplní výstavy samotné. Kromě toho, že je plná krásných fotografií, obsahuje i mnoho zajímavých názorů lidí, kteří stojí za českými pralesy. Pomineme-li řadu zpolitizovaných témat, která se lesnictví týkají, a vstoupíme-li na půdu upřímně myšlených úvah, kam by mělo současné lesnictví směřovat, najdeme tři hlavní názorové proudy. Prvním je pohled na les jako čistě výrobní prostředek, který má nekonečný výnos a jeho dopad na lesní ekosystémy je bezesporu nejvýraznější. Jde o směr, který si zřejmě pod pojmem lesnictví vybaví většina veřejnosti. Nejlépe ho charakterizuje název komerční lesnictví.¹⁾ Rčení „roste jako dříví v lese“ by určitě u jeho propagátorů neobstálo.

Další dva pohledy nemusí být již veřejnosti dobře známy. Prvním je péče o les bez jakékoliv regulace jeho vývoje, druhým zachování, navrácení či simulace tradiční péče²⁾ o lesní ekosystémy. Na druhý jmenovaný způsob se dnes nahlíží úplně jinak než v době tvorby platného lesního zákona, podle nějž tyto činnosti poškozují jak les, tak jeho trvalý výnos. V současnosti je tato mozaika lidské činnosti v mnohých případech pro udržení druhového bohatství našich lesů nezbytná.³⁾

Výchozí filozofií publikace je péče o les bez zásahů (vlastně spíše „nepéče“). Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, jimž předchází úvodní slovo nejen ředitele Moravské galerie Marka Pokorného, ale také dvou ze čtyř autorů – D. Zajoncové a T. Vršky.

A právě v úvodu se nachází jedna z informací, která je pro člověka zajímajícího se o lesnictví a jeho trendy klíčová. Prales je v kontextu výstavy vnímán jako spontánně se vyvíjející část přírody bez ohledu na to, zda byla v minulosti ovlivněna člověkem. Z mého pohledu poněkud překvapivě a snad i novátorsky zní předpoklad, že chráněnou hodnotou není původnost, ochrana druhu ani celkové druhové rozmanitosti. Autoři naopak považují za prioritu projev divokosti, tedy vývoj bez přímého lidského vlivu.

• Kapitola D. Zajoncové – Neregulovat divokost znamená chránit přirozenost poněkud nevyváženým dojmem. Rozporuplný – na mě působí je již samotný název a kapitola připomíná spíše nesourodou rešerši tematických publikací. Nejsem si jist, kolik lidí hledá podvědomě divokost při procházce parkem. Podobně je tomu u malin uváděných jako příklad divokosti. Některá tvrzení autorky, ať již přejatá nebo skutečně její, mi přijdou zbytečně násilná. Nijak na sobě nepociťuji, že by moje úvahy o divokosti přírody byly důsledkem potřeby objevit vlastní přirozenost. Na jedné straně autorka tvrdí, že divokost patří do našeho života, na straně druhé při definici divokosti vliv člověka popírá.
• Oproti tomu kapitola T. Vršky – Sto sedmdesát let záměrně neregulováno – příliš nepotřebuje komentář. Jde o výstižné zachycení toho, co propagátory (od prvních romantiků až po autory publikace) vedlo k okouzlení neregulovaným lesem. Zachycuje nejdůležitější okamžiky při vzniku a vývoji nejznámějších lesních rezervací u nás. Na závěr autor uvádí, že 0,83 % plochy lesů je v současnosti neregulovaných.⁴⁾
• V kapitole – Může se nám líbit divočina? Prales z pohledu estetiky – vyjadřuje K. Stibral své subjektivní vnímání přírody z estetické stránky, které vhodně doplňuje pohledy jiných autorů. Bez povšimnutí by nemělo zůstat převzaté tvrzení Kantovo, že příroda nejvíce osloví právě svou chaotičností, nepravidelností, nepořádkem a projevy divokosti. Toto tvrzení budiž vzorem ochranářským biologům i krajinářům při jejich mnohdy schematizované péči o krajinu na různých úrovních. Lze snad polemizovat jen s tím, zda je obdiv k lesům s vyloučením lidských zásahů projevem pokroku lidské společnosti, či spíše její dekadence. Kolik národů si může dovolit ponechat svá pole ladem, a přitom zajistit, aby jeho občané netrpěli hladem?
• Kapitolu A. Dufka – O nefotografovatelnosti pralesa – považuji za velmi inspirativní. Autor vyjadřuje svůj obdiv umění, které prales vytváří. Uvádí hlavní fotografy, kteří se tematice pralesa věnovali a věnují, a nastiňuje i nápady a techniky, jež obor ovlivnily – například Plickovo fotografování v mlze. Snad jen jedna připomínka: Většina poznámek a citací v publikaci je v textu odkazována horními indexy, v této kapitole jsou však poněkud chaoticky využity dva způsoby odkazů.

Publikace obsahuje samozřejmě také mnoho fotografií. Za všechny jmenujme třeba mystickou Prokůpkovu fotografii Jelen (podle Altamiry), Sudkovy Procházky po Mionší, kolorovanou Seidlovu pohlednici z Boubína z roku 1925 či mému srdci blízkou Rezervaci Peliny u Chocně od Helbicha.

Součástí publikace je i seznam vystavených prací celkem 30 autorů a celá je v češtině i v angličtině. Knihu mohu (až na pár výhrad) vřele doporučit, je zdrojem nejen umění fotografie, ale také mnoha zajímavých názorů spjatých s problematikou pralesů.⁵⁾

Na závěr bych rád uvedl výklad jednoho z autorů vystavených prací P. Zinkeho, že krajina není věcí, nýbrž procesem. K tomu již jen dodám, že ať se nám to líbí nebo ne, člověk je součástí krajiny, a tedy i procesů.