Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O krajině nekonvenčně a nápaditě

JIŘÍ SÁDLO, PETR POKORNÝ, PAVEL HÁJEK, DAGMAR DRESLEROVÁ, VÁCLAV CÍLEK: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí, Malá Skála, Praha 2005, 248 stran, cena 199 Kč, ISBN 80-86776-02-6
 |  8. 12. 2005
 |  Vesmír 84, 750, 2005/12

Letošního roku spatřila světlo světa pozoruhodná kniha z dílny nekonvenčního botanika Jiřího Sádla a několika spolupracovníků, jejíž poněkud zarážející titul dává tušit, že vyvolá patřičný rozruch v přírodovědeckém světě. Vždyť jaký je vztah mezi krajinou, v níž žijeme, a revolucí, kterou většina z nás chápe jako násilný převrat vedoucí k náhlé změně společenské a hospodářské struktury? Již podtitul napovídá, že jde o přelomy ve vývoji krajiny kulturní, jejímž spolutvůrcem byl člověk. Ostatně již Ottův Slovník naučný říká, že termín revoluce neznamená jen společenský převrat, ale že „možno mluviti stejně dobře o revoluci ve světě hmot fyzických“. Dejme ale slovo autorům knihy, kteří v předmluvě píší: O krajině v historické perspektivě se zatím u nás psalo většinou z hlediska člověka (takže pak byla horizontem lidských jednotlivostí), anebo z hlediska přírody (takže pak byla horizontem jednotlivostí přírodních). Zkusili jsme tyto přístupy propojit s cílem psát o krajině z hlediska krajiny. Autoři pak zdůrazňují nejednotnost a různorodost dosavadních poznatků i svých přístupů, takže výklad nových poznatků a vyslovení nových názorů se rozvíjejí provázeny polemikami s některými staršími, přežívajícími, jakož i s rekapitulacemi a přibližováním koncepcí a poznatků obecněji uznávaných a přijímaných. Cílem nejsou definitivní soudy, nýbrž hledání nových pohledů na věc, jiné konceptuální rámce i nekonvenční způsoby argumentace. Jak vyplývá z podtitulu, celé dílo se zaměřuje na období, kdy se člověk stává spolutvůrcem krajiny, což z geochronologického hlediska odpovídá době od konce staršího holocénu po současnost, tedy zhruba posledním osmi tisíciletím.

Po úvodní diskusi, co je krajina a co kulturní krajina, se otevírá první dějství věnované zrodu kulturní krajiny v době příchodu prvních rolníků do našich zemí v mladší době kamenné – neolitu. Ve střední Evropě jde skutečně o zásadní revoluční změnu, neboť příchod neolitiků znamená více než zvrat od lovecko-sběračské společnosti, která jen využívala dary přírody, aniž záměrně měnila přírodní prostředí, k usedlému způsobu života založenému na pěstování užitkových rostlin a chovu domácích zvířat, k němuž bylo nutné vytvářet vhodné prostory – pole a pastviny. Ty se v mnohém lišily od původních přírodních formací, zejména v tom, že les musel ustoupit bezlesí, což bylo proti trendu přirozeného vývoje v teplých obdobích kvartéru. Šlo totiž i o hlubokou změnu společenské struktury, která si aktivně vytvářela své vlastní prostředí. Neolitická revoluce má proto dvě tváře, neboť jde nejen o přelom ve společenském vývoji, ale i o hlubokou přeměnu celé krajiny, kterou člověk postupně přizpůsobuje svým potřebám. To jsou vcelku dobře známé skutečnosti, ovšem často přehlížené ryzími přírodovědci, kteří nebývají blíže informováni o poznatcích soudobé archeologie.

Zde se autoři museli vypořádat s odedávna diskutovanou a rozporuplnou stepní otázkou, která zní: našli první rolníci ve střední Evropě ještě zbytky přirozeného časně holocenního bezlesí, nebo museli pokořit proslulý Velký les, v nějž věří většina dnešních geobotaniků? Autoři zde vycházejí z předpokladu, že neolit měl svou předehru již v osídlení střední doby kamenné – mezolitu, které sice ještě mělo lovecký a sběračský ráz, nicméně muselo v krajině zanechávat své stopy v místech větší koncentrace (stejně jako každý větší pohyb lidí v současné přírodě, třeba i trampů) v určitých příhodných okrscích, kde již tehdy mohlo docházet k vypalování porostů. Z těchto úvah vyplývá i příklon k představě, že les sice měl již převahu, nicméně zahrnoval různě velké plošky až plochy, které z různých důvodů zůstaly bezlesé, a tak poskytovaly dostatek možností k přežívání starousedlých druhů otevřené krajiny. Z toho mimo jiné plyne i závěr, že se existence lesa běžně považuje za samozřejmou i tam, kde se les nemohl řádně vyvinout, což je tragikomická ideologizace tzv. lesnické geobiocenologie, postulující les co pravou přirozenost přírody. Trochu drsný odsudek, ale ve světle současného poznání středoevropského holocénu je jen dobře, že ho konečně někdo vyslovil.

Následující kapitola, nazvaná „Plíživá revoluce pravěké kulturní krajiny“, na základě nejrůznějších poznatků dovozuje, že od neolitické kultivace se táhne jednotný vývoj krajiny až do mladšího středověku, tedy více než po 6 tisíciletí. V podstatě jde o víceméně plynulou řadu dílčích drobných revolucí, o nichž zatím mnoho nevíme, můžeme však postihnout celkový proces, který lze v kostce označit jako „klimaticko-pastevně-agrárně-erozně-akumulačně-acidifikační“. Rychlá acidifikace půd a následné ochuzení celého prostředí počíná na rozhraní doby bronzové a železné. Střední holocén – klimatické optimum – je pak často pojímán jako „zlatý věk“, po němž následuje obecné zhoršení. Někdejší bohaté smíšené doubravy přecházejí do kyselých až borových doubrav, jedlobučin a dalších porostů na vyluhovaných půdách. Přitom jde o přirozený proces, který se projevuje i v neosídlené divočině. Toto schéma potvrzuje známý Iversenův cyklus teplých období kvartéru, jeho líčení a výklad jsou však daleko mnohostrannější a názornější než dosavadní údaje v literatuře.

Celé dění pak shrnuje schéma „pětikolejného vývoje“: 1) Kulturní nížina založená neolitem. 2) Oscilující periferie nížinného osídlení založená během mladších fází pravěku. 3) Kulturní krajina iniciovaná kolonizací vrcholného středověku. 4) Kulturní krajina novověké kolonizace hor. 5) Arkto-alpinská tundra Krkonoš a Jeseníků. Podstatné je, že tato postupná vnitřní „revoluce“ neznamená předěl mezi epochami, ale gradaci jediného celku.

„Hádání řádu s neřádem (velká středověká změna)“ je nekonvenční název další kapitoly, popisující náhlou radikální změnu s nástupem vrcholného středověku, která se projevuje jak změnami v krajině, tak nápadným přelomem v pylových diagramech. Jde o vliv antiky, křesťanství, soukromé vlastnictví krajiny, vznik měst, ústup pralesů, prudké zvýšení akumulace a eroze v nivách a obecně o konec divočiny v rozlehlých oblastech. Podstatné je, že tentokrát jde o změnu, která spočívá v tom, že nový obraz krajiny vytváří především člověk, jehož zásah autoři dokonce srovnávají s přirozeným přelomem na přechodu z pleistocénu do holocénu! Novým prvkem v krajině jsou města, která představují jakési svébytné ostrovní ekosystémy.

Opravdu hlubokou změnu představuje však teprve baroko, kdy se vytvářejí základy krajiny dnešního typu v důsledku zavádění nových plodin i okrasných rostlin, jako jsou brambory nebo fazole a třeba tulipány nebo jírovce i introdukce cizích živočichů, například muflona nebo daňka. Vznikají i nové ekosystémy, jako jsou louky dnešního typu (odlišné od pastvin) za současné likvidace mnoha rybníků, hnojení, počátků průmyslu (náhony, hamry), maximálního odlesnění – a v důsledku toho všeho i nástupu některých rostlin, které se dříve neuplatňovaly, např. ovsíře vyvýšeného (Arhenatherum elatius). Výsledkem je nová scenérie krajiny, dnes často nesprávně považovaná za její archetyp.

Poslední stať s kuriózním názvem „Barunčino znovunabyté panenství (neolit skončil – zapomeňte)“ se pak zaměřuje na současné strašáky globalizace, jako je ztráta stability krajiny, invaze i expanze, ruderalizace, apofytizace i eutrofizace, což jsou nové a nezvyklé děje, které znamenají konec harmonie člověka a přírody. Jde o velkorysou, nicméně živelnou přestavbu krajiny, v níž řádí regulace, meliorace, hospodářsko-technické úpravy půdy na pozadí obecné eutrofizace, dalekých migrací, oteplení a disturbance bývalých hodnot. Krajinu zahlcují netvárné suburbie, průmyslové zóny a spleť komunikací, přičemž ale na řadě míst, která se ocitla někde na okraji hospodářských zájmů, vzniká nová „divočina“, a to nezřídka v přímém sousedství denaturalizovaných ploch.

Osvěžujícím doplňkem základních statí jsou případové studie, které nabízejí hlubší vhled do příslušné problematiky, v neposlední řadě díky osobitému Sádlovu podání. Zkušenosti z cesty po severním Íránu jsou dnešní obdobou pravěkého využívání našich lesů, zatímco vyčerpání keltské vodní nádrže na mystické hoře Vladař umožnilo rozbor její bahnité výplně s nálezy zachycujícími proměny krajiny v posledních dvou a půl tisíciletích. Studie z materiálu stok, hnojišť a prevétů, případně nazvaná „Praha ušmudlaná“, zachycuje špínu rodícího se středověkého velkoměsta, zatímco příloha „Tři výlety za barokem“ se snaží zachytit různé tváře barokní krajiny. Závěrečný obrázek z „pražského East Endu“ představuje pestré pásmo ze suburbánní krajiny dnešních dnů.

Z předchozích řádek je zřejmé, že jde o naprosto nekonvenční dílo, které se diametrálně liší od všech dosavadních monografií poledové doby. Svérázné Sádlovo podání se nemusí líbit řadě představitelů akademické veřejnosti, zejména ze starších ročníků, nicméně v sobě skrývá opravdu pestrou škálu nových pohledů a přístupů. Kniha je doslova nabita různými popudy, z nichž mnohé nebudou po chuti příslušným specialistům, neboť stavějí křivé zrcadlo jejich názorům, či spíše jejich interpretaci. Měli by si ji proto pozorně přečíst zástupci různých dílčích oborů zabývajících se poledovou dobou i historií krajiny, kteří si často myslí, že právě oni hrají prim v řešení vývoje naší krajiny, aby poznali, jak jsou jejich pohledy omezené, i když se zdají sebevíce sofistikované. Lze též očekávat, že někteří badatelé budou mít tendenci knihu odsuzovat nebo znevažovat, protože se nedokážou smířit s jejím obsahem.

Na závěr lze říci, že toto dílo je pravým opakem celé plejády analytických prací, které se vyrojily v posledních dvou desetiletích a přinesly řadu dílčích poznatků jak o historii poledové doby, tak o změnách krajiny, jež si však mnohdy protiřečí a těžko se začleňují do celkového obrazu vývoje. Zvolený přístup ukázal, že mnohé sporné a donekonečna diskutované otázky se v jeho světle vzájemně doplňují a že mnohé předpoklady, jako je třeba známý Iversenův cyklus vývoje teplých období kvartéru, se naplňují reálnými událostmi. Takže se lze vrátit k titulu celého díla, které může a mělo by podnítit také revoluci, a to v přístupu k poznání geologické doby, v níž žijeme – holocénu.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Vojen Ložek

RNDr. Vojen Ložek, DrSc., (*1925) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá geologií kvartéru. Věnuje se též malakozoologii a přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Z jeho knižních publikací připomeňme alespoň: Příroda ve čtvrtohorách (Academia, 1973), Zrcadlo minulosti (Dokořán, 2007).
Ložek Vojen

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné