O divočině, divokosti a ochraně přírody

Šumavská kůrovcová „kalamita“ a několik vichřic, které způsobily velkoplošné polomy dokonce i v zdánlivě stabilních rezervacích, jako je Žofínský prales, patrně vyvolaly vlnu zájmu o divokost přírody u nás. Přinejmenším byl obnoven zájem českých ekologů o přírodní potenciál, vztahovaný vesměs k lesům. Od počátečních diskusí, zda ozdravit lesy poškozených prvních zón národních parků (nebo v jaké míře), se zformovala strategie ponechat část lesů samovolnému vývoji, bez přímých lidských zásahů. I když dnes takové lesy netvoří ani jedno procento celkové rozlohy lesů v ČR, je to na dřívější poměry a způsob uvažování hodně, a navíc jde o radikální uplatnění dané koncepce, což dřív nebylo. Bezzásahovost se týká nejen jádrových zón našich čtyř národních parků, ale i poměrně izolovaných lesních rezervací, z nichž většina byla historicky nedávno intenzivně obhospodařována. Příkladem je Doutnáč v Českém krasu.¹⁾

Drobnými krůčky se česká ochrana přírody zřejmě posouvá jednak k důslednější péči o „středoevropskou divočinu“, jednak k rozrůzňování péče o přírodu (nemusí být všechno jen státní a centrálně řízené). Podle logiky hlavního proudu dosavadního uvažování se zájem soustředí na lesy, protože ty jsou přece těmi nejpůvodnějšími, a tedy nejpřírodnějšími částmi živého pokryvu spojených kotlin českomoravských. Už v tom je očividný paradox, na který bezprostředně poukázaly zmíněné „kalamity“; nevyhýbají se totiž ani těm nejpřírodnějším lesům, legislativně uznaným pralesům. Ještě nedávno samozřejmé koncepty se tak konečně začínají měnit, statický přístup se stává dynamickým a tak trochu nečekaně se jako cenné jeví procesy – v daném případě divokost. Termíny divočina a divokost²⁾ bývají nicméně mylně chápány jako synonyma téhož, totiž samotné přírody jako protikladu ke kultuře a civilizaci. Významové odlišnosti jsou však dalekosáhlé.

Divokost a divočina

Nejprve si pokusme pokud možno neutrálně charakterizovat divokost na příkladu lesů. Pralesy či obecněji bezzásahové lesy leží na jednom konci pomyslné škály přímých, zpravidla hospodářských zásahů do lesů. Jestliže si odmyslíme celoplošně působící vlivy,³⁾ poskytují bezzásahové lesy největší prostor pro přírodní procesy. Lidské zásahy bývají obvykle pravidelné, a to časově i prostorově; v bezzásahových lesích tak nabývají na významu náhodné procesy, což bychom zřejmě mohli považovat za význačný prvek divokosti. Asi jen máloco se v přírodě děje zcela náhodně, ovšem předurčené trajektorie mají různou míru proměnlivosti a nejedna výchylka může náhle nabrat jiný než očekávaný kurz, nebo se od něj může odchylovat postupně. Podstatu přírodní divokosti lze chápat jako nepředvídatelnost v časově variabilních mezích.

Složitější je uchopit termín divočina. Ten je aktuálně žhavým pojmem v ochraně přírody na nejrůznějších úrovních. V roce 2009 se v Praze konají dvě významné ochranářské konference – European Congress of Conservation Biology a Conference on Wilderness and Large Natural Areas in Europe. Zatímco první konference se soustředí zejména na ohroženou biodiverzitu (často právě spojovanou s nedotčeností přírody),⁴⁾ druhá se v souvislosti s českým předsednictvím zabývala divočinou v EU. Snahou zainteresovaných odborníků je etablovat téma jako ochranářsky podstatné na evropské úrovni. Vymezit v Evropě oblasti, které považujeme za divočinu (jsou dostatečně rozlehlé, žije tam tetřev, pobíhají tam vlci a medvědi), je pouze zdánlivě technická otázka. Divočinu totiž nelze jednoduše definovat pomocí přírodovědných kritérií, protože jde – na rozdíl od divočení – o kulturní koncept se zajímavou historií.

Od naturfilozofie k pragmatismu

V západní kultuře se přístupy k divočině historicky měnily; je hojně doloženo, jak začala být oceňována přibližně na přelomu 18. a 19. století (alespoň mezi intelektuály). Do té doby se divočina v představě lidí rovnala nehostinné, nevyužitelné pustině. Na přelomu 19. a 20. století už to bylo chápáno úplně obráceně. Nikoli náhodou byly během 19. století zakládány první rezervace jako území určená k ochraně přírodní krásy coby výsledku Boží tvořivosti, tedy s veskrze transcendentními pohnutkami.⁵⁾ Iniciativou hraběte J. F. A. Buquoye byly v atmosféře romantismu a goethovské naturfilozofie založeny 28. srpna 1838 jedny z vůbec prvních pralesních rezervací: Žofín a Hojná Voda. V druhé polovině 19. století byly ustaveny Yosemitský (1864) a Yellowstonský (1872) národní park. Cílem bylo ochránit vznešenou, civilizací nezkaženou⁶⁾ krásu přírody.

Málokterý ideál však trvá věčně, a když většina Yellowstonského národního parku lehla v létě 1988 požárem,⁷⁾ vyvolalo to zuřivé diskuse o tom, zda dále považovat území parku za striktně bezzásahovou divočinu, popř. jaký typ intervencí v případě budoucích, čas od času se opakujících požárů zvolit. Podobně reakce na požár v Národním parku Torres del Paine v chilské Patagonii v roce 2005 pěkně ukázaly, že chilský stejně jako český kulturní koncept divočiny je příroda bez člověka, kde se od věků nic zvlášť rušivého neděje. A když se to stane, je naší povinností vrátit přírodu do původního stavu, zde konkrétně zalesňováním.⁸⁾ Paralely s Národním parkem Šumava jsou zřejmé.

Divočina je tedy důležitým kulturním konceptem, jehož původně transcendentní význam se časem posunul a dnes vnímáme divočinu jako území historicky v zásadě nedotčené člověkem. Existuje ale vůbec něco takového? V podmínkách střední Evropy určitě ne! Navíc se patrně nacházíme v přelomovém období, kdy tradiční venkovské pečování o krajinu (v němž se zřejmě mísily nesentimentální pragmatismus a vazba k rodné hroudě) fakticky pozbylo na významu (viz Vesmír 83, 398, 2004/7; 83, 461, 2004/8).

Staré představy bychom měli nechat umřít

Představu o divočině jako člověkem nedotčeném území bychom měli nechat v klidu umřít. Důležité je uvědomit si kontext pojmu, jinak hýčkáme naivní představu. Ta totiž nehledá souvislosti přítomného stavu, protože se jaksi automaticky rozumí, že minulý stav nebyl jiný a ani budoucí jiný nebude, pokud se zvenčí nezasáhne. Divočina = stabilita, neměnnost. Uvážlivější historizující pohled zase hledá minulý ideál, k němuž se přiřazují jeho skutečné či domnělé současné paralely, které jej tak zpětně definují. Klasický důkaz kruhem. Nebo se pouze zkoumá minulost přírody, bez nároků na její zázračné pokračování do věků přítomných a budoucích. Co si z toho vybrat? Smysl má kritické zkoumání historických souvislostí kvůli pochopení současného stavu, aniž však klademe nějaké zdánlivě samozřejmé požadavky na to, jak by se měla chovat a vypadat budoucnost.

Rozumné východisko pro ochranu přírody je nahradit divočinu divokostí. Ta klade důraz na samotný přírodní proces, právě působící a do budoucna jen omezeně předvídatelný. Divočinou v tomto smyslu je cokoli, co vzniklo silami přírody a co není pod lidskou kontrolou; tedy nejen les někde v horách, ale i městský brownfield samovolně zarůstající pajasanem a zlatobýlem kanadským.⁹⁾ Pokud by byla cílem ochrany divokost, je třeba připustit ji i mimo úředně uznané rezervace. Chránit divokost jen v údajných pralesích je nesmyslně omezené. Spontaneita přírody se projevuje zvlášť bujně na člověkem silně ovlivněných, a poté opuštěných stanovištích. Nejnápadněji v lomech, kde divočení je nejsmysluplnějším způsobem „obnovy“ přírody. Mimořádně zajímavé jsou plochy procházející sukcesí jak uvnitř, tak na okrajích velkých měst. Cenná jsou vojenská cvičiště; v některých za padesát let nehospodaření vznikla džungle rozkládající se na desítkách čtverečních kilometrů. Toto všechno jsou příklady „nové divočiny“, definované divokostí, nikoli nedotčeností. Nedají se zaštítit současnými typy ochrany – kdybychom je zakonzervovali, zajdou na úbytě. Je to jako graffiti přenesené do galerie. Spontaneita přírody je i v pajasanech samovolně vyrážejících ze zdi dvorku někde v Praze na Žižkově či v Brně na Cejlu – stejně jako v mnohých národních přírodních rezervacích. O tuto „nevznešenou“ podobu divočení musíme naše chápání divokosti nevyhnutelně rozšířit.

Divokost jsou také invaze

Neustále probíhajícím procesem jsou šíření druhů na nová území. Stará společenstva mizejí nebo se stávají reliktními, ustavují se nová společenstva. Zásadní roli v tom dnes hraje člověk, s jehož činností souvisí dosud asi nebývalá rychlost usazování cizích druhů, děj souhrnně označovaný jako biologické invaze. Pro ochranu přírody je to noční můra, některé zvláště agresivní druhy jsou totiž schopny během několika málo desetiletí zcela změnit charakter „domácích“ ekosystémů, popřípadě způsobit jejich úplný kolaps.

Pokud by však byla novým konceptem divočiny neomezená divokost bez lidských intervencí, musíme v územích deklarovaných jako bezzásahová připustit biologické invaze. Anebo nepřipustit, ale to už znamená kvalitativní rozdíl, něco jako polotučné krabicové mléko místo čerstvě nadojeného. Střetávají se zde dvě koncepce: na jednu stranu je třeba invazím zabránit, protože vytlačují domácí druhy, na druhou stranu potřebujeme samovolný vývoj – včetně invazí. Buďme však důslední a tam, kde skutečně chceme nechat běžet přírodní procesy, se vyvarujme jakýchkoli zásahů. Jinak bude divočina stále spíše výsledkem našich představ o ní.