Lidé i zvířata v izolaci

Ať již byl způsob lidského života v průběhu více než milionu let vývoje jakkoli rozmanitý, člověk byl vždy spjat jak s přírodními zákonitostmi naší planety, tak s osudy jiných živočichů. Jestliže chtěl přežít, musel tvory, s nimiž sdílel životní prostředí, co nejlépe poznat, zjistit toho co nejvíce o jejich potřebách i způsobu života a porozumět jim. Kdo to uměl nejlépe, ten nejlépe ochránil rodinu před predátory, měl největší úspěch na lovu nebo získal nejvíce mléka a masa od zvířat, která choval. Nyní většina z nás žije ve městech, jsme obklopeni technickými vymoženostmi, které se nám zdají být základní podmínkou našeho života. Zvířatům jsme vymezili „souběžný svět“, který občas navštívíme, občas do něj nahlédneme v televizi. Sice ještě pociťujeme lítost nad tím, že se tento svět zmenšuje, ale už pudově nevnímáme sepětí a sounáležitost s osudem tvorů, kteří v něm žijí.

Někteří z lidí deklarujících zájem o osud zvířat se ve skutečnosti snaží uvrhnout nás do ještě větší izolace a pokud možno úplně zpřetrhat pudové vazby mezi námi a ostatními živočichy. Chtějí, aby živočichové žili tak, jako kdyby člověk na Zemi neexistoval. Jakákoli manipulace člověka („silnějšího“) se zvířaty („slabšími“) se jim zdá nemorální. Požadují, abychom při opouštění způsobu života, jenž nám byl po stovky generací vlastní, udělali ještě radikálnější krok – od osobního a odpovědného zajištění vlastní existence ve světě plném jiných tvorů k prožívání virtuálního života ve vylhaném prostoru, v němž bychom jiné životy (zdánlivě) ničím neovlivňovali. Chtějí, abychom nejedli maso jiných zvířat ani se neodívali do jejich kůží, neboť tyto činnosti jsou spojeny s potřebou jiné tvory věznit a usmrcovat. Přáli by si, abychom ovládli pud empatie, který se – zesilován selekčním tlakem – vyvíjel asi milion let a jehož rudiment nás nutí chovat zvířata alespoň pro vlastní potěšení, snažit se pochopit jejich potřeby a ty co nejlépe uspokojovat při chovu v naší péči.

Zpřetrhání vazeb

Jestliže se izolace člověka od zvířat podaří, bude to mít dva důsledky:

• Prvním důsledkem bude, že se mentálně odcizíme „původnímu“, ve skutečnosti však stále neodvratně reálnému světu, v němž jakýkoli krok a jakýkoli způsob bytí každého organizmu neustále ovlivňuje jiné tvory a naše vlastní existence je na existenci jiných tvorů bezpodmínečně závislá. Tím, že si člověk v této civilizaci zakáže chov zvířat (ať již užitkových nebo pro potěšení) kvůli tomu, aby je netrápil, zbaví se definitivně tlaku, jenž by ho nutil uvažovat o důsledcích vlastního života pro život jiného tvora. Sním-li řízek, musím vědět, že někde kvůli mně chovali prase (a měl bych se ptát za jakých podmínek) a že ho – rovněž kvůli mně – museli zabít (a musím se ptát, jestli rychle a bez utrpení). Až žádná prasata nebudou, bude se člověku zdát, že „problematiku“ soužití s jinými tvory definitivně vyřešil. Nenapadne ho zeptat se, o kolik živočichů musí být na světě méně, aby on sám mohl mít auto, myčku nádobí či počítač, koho nenapravitelně poškodí tím, že poletí na dovolenou letadlem, a kdo na vlastní kůži pocítí jeho touhu žít v dvakrát větším bytě.

  Z této mentality vyplývá rozhořčení nad smutným osudem tygrů v Indii nebo pand v Číně za situace, kdy medvěda do našich lesů již nikdo nikdy nevrátí. O právu na život jedné údajné smečky vlků, jež k nám snad zaběhla ze Slovenska, diskutují po celé týdny všechna média, a reintrodukované rysy necháme rozmnožit jen do té míry, aby nezačali plnit svoji přirozenou roli regulátorů srnců, neboť v tom případě by si myslivci nemohli zastřílet. V našem aseptickém světě aut, počítačů a televizí by se zvířata trápila, a proto tady nejsou nebo nebudou, ale v tom paralelním světě (co na tom, že i tamní domorodci musí mít právo vybudovat si z něj stejnou virtuální realitu, jakou si budujeme z toho našeho), tam je musíme zachránit, tam musí být pro zvířata ráj, v němž utrpení neexistuje.

• Druhým důsledkem bude drastické omezení životních příležitostí mnoha druhů živočichů. Živý svět funguje na principu pokusů o využití jakéhokoliv volného prostoru živou formou. Stáda zeber a pakoňů zabydlí rozsáhlé pláně afrických savan (což je příjemná představa pro „ochránce“ zvířat!), tasemnice využije životní prostor lidského střeva a její tělo při tom ztratí mnoho funkcí, které považujeme za nezbytné pro hodnotný život, aniž by její existence byla jakkoli podřadnější. Člověk svou expanzí takřka po celém povrchu naší planety (mohli bychom říci i svou biologickou úspěšností) a svými životními nároky zničil nebo drtivě omezil životní příležitosti tisíců živých forem. Zároveň však vytvořil mnoho jiných nik, a ty některé druhy dokázaly obsadit, jiné nikoli. Nemluvíme pouze o synantropních živočiších, kteří žijí vedle člověka sice v „umělém“ a „nepřírodním“ prostoru, ale „na svobodě“, v podmínkách přirozeného výběru v nových synantropních ekosystémech.

Místo vedle člověka

V souvislosti s druhým důsledkem mluvíme i o zvířatech, která člověk chová „v zajetí“ a jejichž chovem sleduje osobní prospěch. Jestliže je totiž jejich populace početně soběstačná (v mnoha případech dokonce převyšuje přirozenou četnost, a to nejen momentálně, ale i historicky), můžeme mluvit o jejich evolučním úspěchu a soužití s člověkem, a nikoli o zvůli a zneužívání člověkem. Z tohoto úhlu pohledu je potkan úspěšný nejen jako synantropní druh, s nímž člověk vede marný boj, ale i jako laboratorní živočich. Některé druhy přežily dokonce pouze v „chovatelské“ nice. Pratur v blízkosti člověka-lovce i člověka-zemědělce v zalidněné Evropě prostě na „divokou“ existenci nemá nárok, jako tur domácí je ovšem v podmínkách lidské péče velmi úspěšný a jeho četnost na našem území daleko překračuje četnost někdejší divoké populace. Dokonce bych si troufl říci, že je jako lidský symbiont daleko úspěšnější než třeba bizon, který sice v přírodě nevyhynul, ale jeho prostředí, a tím i jeho počet byly redukovány na pouhé setiny původního stavu. V jeho původním areálu saturuje lidskou potřebu kráva, která se rozšířila dokonce i na nový kontinent.

Schopností přizpůsobit se novému stavu věcí se stal vysoce úspěšným druhem vlk. Vzpomeňme si na hysterickou kampaň, která byla vyvolána jednou domnělou vlčí smečkou, a srovnejme s tím početnost psí populace chované takřka výhradně pro lidské potěšení. Pratura i vlka jsme ovšem k symbióze přinutili před dlouhou dobou. Od těch dob naše životní nároky nepřiměřeně stouply a negativní vliv každého lidského jedince na prostředí se v naší civilizaci znásobil.

Tím, jak expandujeme, sice vytlačujeme původní prostředí dál a dál, ale v prostoru, který jsme zabrali, se určité místo uvolňuje. A my cítíme pudovou potřebu nějaká zvířata do tohoto prostoru dosadit. Tím, jak si je držíme od těla, totiž narůstá naše frustrace a touha vrátit se k přirozenému způsobu života alespoň v náhražce. A naše byty jsou natolik velké a naše materiální zabezpečení natolik převyšuje hranici přežití, že si můžeme dovolit nechat tomuto pudu volný průchod a část našeho prostoru pro zvířata uvolnit. Tento jev platí jak v rovině osobní (chovatelství zvířat pro zábavu), tak v rovině celospolečenské (zoologické zahrady apod.). Počet zvířat, která uvolněný prostor dokážou zaplnit, vzrůstá zároveň s tím, jak člověk dokáže stále lépe chápat a uspokojovat jejich životní nároky. Silnou a životaschopnou populaci v lidské péči vytvořili již nejenom pes a kočka, andulka, kanárek, křeček a morče, ale například i hroznýš královský, užovka červená, gekončík skvrnitý či chameleon jemenský. Posledním jmenovaným se to podařilo ve velmi nedávné době, a můžeme tedy předpokládat, že zdaleka nejsou poslední.

Uzavřením tohoto prostoru pro zvířata vezmeme mnoha jedincům právo na život a mnoho druhů ovlivníme daleko víc, než když chovatelským snahám necháme volný prostor. V přírodě existuje kolem 200 tygrů ussurijských. Dalších zhruba tisíc tygrů ussurijských má své místo v zoologických zahradách. Vztáhneme-li charakteristiky druhu, jako je velikost teritoria a maximální hustota populace, k podmínkám lidského osídlení a hospodaření v areálu druhu, je nám jasné, že více tygrů již nikdy v tajze žít nebude (a ve světle našich medvědů a vlků zaplaťpámbůh za ně). Uvažujme tedy o budoucnosti oné tisícovky volných míst vedle člověka. Máme je zrušit, neboť se nám tato existence jeví nedůstojnou? A není takové uvažování dalším příkladem lidské povýšenosti a sebestřednosti, s níž morální měřítka, momentálně uznávaná v části lidské populace, jako vždy násilně roubujeme na celou přírodu? Tito tygři sice vedou jinou existenci, nežli je ta v ussurijské tajze, ale rozmnožují se a snaží se nabídnutý prostor neopustit. Bude snad pro ně lepší, jestliže nebudou existovat vůbec?

Kladná odpověď na tuto otázku může vyplynout z naprosto idealistického a nereálného pohledu na onen paralelní a rovněž zcela virtuální svět pro zvířata, nazývaný „svoboda“, „příroda“ nebo „divočina“, jako na ideální místo pro život, kde nesvoboda a utrpení nemají místo.

Po čem asi touží zvířata?

Skutečnost nemá s idealistickými představami nic společného. Víme, že zebra na oné nádherné východoafrické pláni má na starosti všechno jiné než opájení se svobodou a krásným rozhledem. Musí tvrdě prosazovat svou pozici ve stádě tím, že neustále čelí agresi nadřízených jedinců a neustále vyvíjí agresivní tlak vůči podřízeným kusům. Nepřetržitě musí být ve střehu před predátory, neboť v každém okamžiku její život visí na vlásku. Svobody si neužije o nic víc než mistr na dílně, který po třicet let musí do šesti hodin dorazit k píchačkám na bráně a frustraci z nepříjemného šéfa i hádavé manželky si vybíjí na svých podřízených. Netvrdím, že zebra v ohradě zoologické zahrady, zahrnutá kvalitním krmením a žijící v průměru třikrát déle než její „svobodná“ příbuzná, si žije lépe. Je to jiný způsob existence a já jsem přesvědčen o tom, že je lepší než neexistence. A navíc je zcela v intencích přírody. ¹⁾