Technologické, imisní a ekonomické trendy

Zda se nám podaří zabrzdit emise skleníkových plynů, záleží na třech hlavních faktorech: globální diplomacii, čistších technologiích a ekonomických podmínkách. Během minulých deseti let se všechny nenápadně posunuly úplně jinam.

Několik týdnů se už vynořovaly předběžné odhady a přibližná čísla, takže se nedá říct, že by ten údaj přímo vyrazil dech. Nicméně když poslední březnový čtvrtek vyšla oficiální statistika federálního Úřadu pro energetické informace, pořád ještě stála za pozornost. Spalování uhlí v americké elektroenergetice se loni propadlo o 15 %. Spojené státy během jediného roku snížily svoji poptávku stejně, jako kdyby Evropská unie naráz vypnula polovinu svých uhelných elektráren. Trend běží už několik let a letos má pokračovat. Spotřeba v USA od svého vrcholu v roce 2007 klesla o 48 %.¹⁾ 

Spalování uhlí v elektrárnách je pouze nepřímý a hrubý indikátoremisí skleníkových plynů. Nicméně statistiky se viditelně rozcházejí s dojmem, který ponejvíce vytvářejí novinové titulky. Trumpova administrativa oznámila, že chce ustoupit od Pařížské dohody o snižování emisí. Prezident sám v kampani sliboval, jak oživí uhelné doly. Proč tedy Američané dál jdou stejným směrem jako zbytek světa? Hlavní vysvětlení jsou dvě. USA netvoří jenom Bílý dům. Státy unie jako Kalifornie a Texas mají svoji vlastní, často účinnou legislativu. A uhlí vytlačují inovace, díky kterým se na trhu prosadily levnější plynové či větrné elektrárny.

Globální změny klimatu jsou v prvé řadě přírodovědný problém. Ale přírodovědci už největší část své práce udělali. Nadále nám přinášejí nové vhledy a postřehy, které rozšiřují naše porozumění dílčím problémům. Nicméně na většinu otázek, které nyní řešíme, potřebujeme odpovědi od techniků a ekonomů. Nebo od demokratické politiky, která musí rozhodnout v otevřených otázkách. A právě v technologiích, ekonomice a politice se ledacos mění.

Prozatím převládala skepse. Rozhodování postupovalo pomalu a často zmatečně. Více, než bychom asi chtěli, do něj vstupují apriorní postoje, předsudky, kalkuly nebo nedorozumění. Navíc máme sklon podléhat třem zavádějícím perspektivám: perspektivě pesimismu období zhruba mezi lety 2000 a 2010; perspektivě Evropy, jež trpí sebestředným dojmem, že se nikdo jiný nesnaží; a perspektivě špičkové diplomacie, která z několika hledisek postupuje asi nejpomaleji. Ale při pohledu nazpátek a troše nadhledu si možná zasloužíme lepší známku, než se na první pohled zdá.

Diplomatická dohoda

Především se podařilo domluvit, co vlastně chceme. Teplota se samozřejmě měnila, mění a bude měnit kvůli přirozené variabilitě. Ani lidský vliv na klimatický systém se nedá vynulovat. Nejenže jsme od roku 1750 do atmosféry už přidali asi 1,3 bilionu tun CO₂-ekvivalentu skleníkových plynů. Rovněž současné emise nelze zastavit z roku na rok (ani z dekády na dekádu). Racionálním řešením je narýsovat čáru, na které chceme zásah do klimatického systému zabrzdit. Na všechno pod ní se adaptujeme, cokoli nad ní už nechceme připustit.