Mýtus globálního ochlazování v sedmdesátých letech minulého století
| 13. 7. 2020Často slýcháme, že v sedmdesátých letech vědci varovali před příchodem ledové doby a dnes straší globálním oteplováním. Celý příběh byl výborně dokumentován Thomasem Petersonem1) z NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru) a jeho spolupracovníky a nejednou mi o něm vyprávěl česko-americký paleoklimatolog Jiří George Kukla, který byl jedním z hlavních iniciátorů petice o hrozbě příchodu ledové doby, jež byla počátkem sedmdesátých let adresována americké administrativě. V letech 1965–1979 je možné ve vědeckých databázích dohledat 68 článků, které se týkají budoucího vývoje klimatu. Z toho je 19 článků neutrálních, 7 se týká ochlazování a 42 oteplování. V žádném roce publikace o světovém ochlazování nepřevládaly. Kde se tedy vzala myšlenka o příchodu ledové doby a proč na ni média slyšela?
Globální meteorologie vznikla za druhé světové války, kdy bylo nutné předvídat tropické bouře, které by mohly ohrozit americkou flotilu v bitvě o Pacifik. Klimatologie globálních změn se však teprve postupně rodila v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy vrty do mořského dna i sprašové série ukazovaly periodické změny klimatu, které dnes přisuzujeme Milankovićovým parametrům oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jde o dlouhé cykly trvající 20 000 až 100 000 let. Z hlediska dlouhodobé predikce klimatu je důležité, že tato meziledová doba (holocén) je dlouhá a že k prudkému ochlazení a příchodu příští ledové doby by mělo dojít za 15 000 a v dalším skoku za dalších 7000 let. Na druhou stranu je dobré upozornit, že současné globální oteplování je z hlediska svého trvání součástí krátkodobějších klimatických oscilací, které změnami Milankovićových parametrů řízeny nejsou.
„V dějinách společnosti existují období, jako byla padesátá léta minulého století anebo dnešní doba, kdy se vědecké argumenty stále víc stávají součástí politické debaty.“
V roce 1965 se americký prezident Lyndon Johnson ptal své poradní vědecké skupiny (PSAC – President’s Science Advisory Comittee), jaké potenciální nebezpečí přináší znečištění životního prostředí, což bylo ve věku DDT a mnoha dalších nesledovaných kontaminací velice závažné vědecké i mediální téma. Hlavní text zprávy se týkal problémů znečištění, ale v příloze vědci narýsovali poměrně strohý scénář, že spalování fosilních paliv může rychle proměnit zemské klima.
Opírali se přitom hlavně o data dokládající rostoucí obsah oxidu uhličitého v atmosféře, které od roku 1957 sbíral tým Ch. Keelinga na Mauna Loa a další vědci v Antarktidě. Panel došel již v roce 1965 k závěru, že množství spotřebovávaných fosilních paliv je tak velké, že by mohlo vést ke ztrojnásobení atmosférického by bylo možné pozorovat „měřitelné a možná významné“ klimatické změny.
Na druhou stranu meteorologové, mezi nimi např. významný Murray Mitchell, sbírali data asi z 200 meteorologických stanic tehdy organizovaných v rámci velkého projektu Světové meteorologické organizace. Mitchell tato data v roce 1963 analyzoval. Od roku 1880 se ukazoval oteplovací trend, který se ale po roce 1940 změnil na mírné ochlazování. O několik let později pečlivý Mitchell doplnil získaná data o nová měření, která ochlazování potvrzovala.