Václav Břicháček: N = 1

Povím vám, jak velmi nepříznivé podmínky vedly k podmínkám velmi příznivým. Bude to mé poděkování Václavu Břicháčkovi, s nímž jsme se (dočasně) rozloučili letos v únoru.

V roce 1969 nastaly tak nepříznivé podmínky,
že se profesor Katětov, jeden z našich nejlepších matematiků, kterého také nepříznivé podmínky postihly, rozhodl čelit jim založením semináře, v němž by se mohl udržet svobodný duch (a také se udržel – třicet let). Připomněl si jiné starší nepříznivé okolnosti – dobu, kdy byly zavřeny vysoké školy a kdy byl zaměstnán v legendárním Ústavu práce. Tam se setkal s psychologií a zkusil na ni tehdy použít matematické metody – byl například jedním z prvních, kdo přišel s aplikací faktorové analýzy. A tak se ten nový seminář, který začal v roce 1970, jmenoval zprvu „Seminář matematických metod v psychologii a příbuzných oblastech“. Pečovalo se v něm o duši, byť (navenek) matematicky.

Matematici by byli (připomeňme, že od začátku se s Katětovem na utváření semináře podílel prof. A. Pultr) teď ještě psychologové. Stačilo počkat, koho vyhodí z Filozofické fakulty: bylo to něco jako konkurz – vyhodí neomylně ty nejlepší. A Katětov je pozval k účasti na semináři. Prvním byl právě Václav Břicháček. Toho nemohli nevyhodit: silná osobnost, vynikající a moudrý psycholog, aktivní skaut. A tak jsme se od roku 1973 pravidelně scházeli (já jsem tehdy zastupoval železničáře), zpravidla už dvě hodiny před vlastním seminářem, probírali kde co, dozvídali se novinky v psychologii a dostávalo se nám útěchy z psychologie – to také na četných Břicháčkových přednáškách na tomto semináři. Dovedete si představit za tak nepříznivých okolností příznivější okolnosti?

Jaká ta útěcha byla? Tak třeba v tom, že vedle varovných experimentů s lidskou psychikou existují i experimenty a nálezy potěšující. Nebo že lidé nemusí být tak hloupí, jak ukazují některé (hloupé) testy. Třeba se přeloží nějaké logické testy a většina populace dopadne špatně. Jenže když se pak zkusí číst zadání těchto úloh jiným možným způsobem a účastníci testování se podle toho rozdělí, dopadne to zcela jinak. Krásný byl také pokus, který ukazoval, jak lidé ignorují negativní informaci (nic na přístroji nesvítí, jedem dál – i když právě tato tma poskytovala zásadní informaci) a chovají se tak ne zcela racionálně. Pak se ukázalo, že když řeší Mülme takové úlohy striktní logikou, dostaneme se sice rychle a zcela spolehlivě k výsledku, jenže sebemenší chyba řešení zcela znehodnotí. Naproti tomu „analogové“ uvažování kráčí sice k výsledku pomalu, je však stabilní vůči chybám (chyby vše jen zpomalí, ale nezkazí).

Václav Břicháček vždy zdůrazňoval význam dlouhodobých (longitudinálních) výzkumů ve srovnání se zřejmě jednoduššími výzkumy příčnými (transverzálními). To jsou výzkumy, při nichž se vezme velký vzorek a výsledky se pak (rafinovaně) zprůměrují. Tak třeba na souboru velkých vzorků se průměrováním ukáže, že s postupujícím věkem lidé ztrácejí řadu schopností (manuálních i duševních). Jistě, ale longitudinální výzkumy jedinců ukážou i něco jiného: že jsou tyto schopnosti spíše modifikovány, jinak (a často lépe) strukturovány. To snad je také útěšně potěšitelné.

Krásné bylo jeho povídání o intenzivních výzkumných strategiích, o tom, jak některé z velkých psychologických teorií byly založeny nikoli na nějakých hromadných zkoumáních, ale na případech jediného pozorovaného individua. Tam je pak „N = 1“. Níže je zápis této Břicháčkovy přednášky (z května 1989), jak jsem jej tehdy pořídil. Upravil jsem jen malinko, aby zůstala zachována živost a poutavost stylu.

Václav Břicháček byl také N = 1: jedinečný, původní, inspirativní. Vždy budu vděčný, že jsem se s ním mohl potkávat.