Jiří Fiala 70

Existují etapy v lidském životě, kdy individuální rozdíly mezi lidmi bývají výraznější než rozdíly v biologickém věku. Bývá to často ve stáří. Společnost šediví a setkáváme se dnes s velmi rozdílnými formami chování i prožívání vyššího věku. Jsou lidé, kteří se považují za odložené do starého železa, starají se pouze o vlastní pohodlí či přežívání a s neustálými obavami přemýšlejí o svém budoucím osudu – a celkové dění kolem nich je nezajímá. Jsou jiní, kteří žijí vzpomínkami, současný svět je jim vzdálen, nerozumějí mu a žijí s přesvědčením, že se krásný svět jejich mládí nemůže vrátit. A jsou jiní, kteří zůstávají aktivní, rozhlížejí se kolem sebe, hledají nové náměty pro činnost, starají se o výchovu vnoučat i studentů, hledí před sebe a mají plány, byť i s vědomím kratšího časového úseku. Před několika desetiletími Ch. Buhlerová, jedna z hlavních představitelek humanistické psychologie, říkala, že „mnohdy teprve v době stárnutí se ukáže, oč komu v životě šlo a co dokáže“.

Evropská společnost stárne. Roste počet důchodců, prodlužuje se etapa prarodičovství, pro jedince se však objevují nové, možné radosti. Výkonnost se sice někdy snižuje, nastupují různé zdravotní potíže, ale subjektivní pocit životní pohody může být mnohdy pozitivní, byť i v trochu jiných formách než před lety. Jsme na rozcestí – ale bylo jich přece v životě již hodně a všechna jsme překonali. Sedmdesátník mnohdy hledá nové stezky ve změněných životních podmínkách. Jsou muži, kteří ve vysokém věku řídili moudře osudy národů – vzpomeňme si na Masaryka, de Gaulla, Adenauera i nezdolného bojovníka Churchilla. Jsou ženy, které ve vysokém věku dokážou dobře poradit mladým a vést širokou rodinu. Mnozí umělci podávali špičkové výkony ve stáří – v hudbě Casals, Horowitz, Rubinstein, Stokowski, u nás třeba Foerster či Kubelík. Ve výtvarném umění Picasso, Švabinský, v minulosti Michalangelo, Tizian či v literatuře Goethe ad. Kolik moudrých lidí obohatilo ve stáří svět – Schweitzer, Russel, Popper aj. Nejde však jen o působení velkých osobností, každý stárnoucí jedinec může kolem sebe šířit pohodu, předávat zkušenosti, občas poradit a v obtížných situacích udržovat přátelské kontakty s vrstevníky i s mladšími osobami.

Opakovaně se ukazuje, že aktivní jedinci, kteří mají před sebou vlastní cíle, zájmy a záměry, se lépe vyrovnávají se zátěžemi stárnutí a dožívají se většinou vyššího věku. Stárnoucí představitel americké psychologie B. F. Skinner již kdysi před více než 40 lety při rozboru vlastních zkušeností uváděl, že zapomínání není v nás, ale v našem okolí. Nemizí potřeba najít si někoho, kdo má podobné zájmy, je ochoten naslouchat a hledat společně cesty v nové životní etapě. A pak ještě objevit několik triků – psát si poznámky, zachycovat ihned nové nápady, nepodléhat panice, i když si nemůžeme vzpomenout na nějaké jméno, a také mít kdesi na dveřích bytu výrazně napsané pokyny, co před odchodem zkontrolovat (klíče, peněženku, brýle, legitimaci, zuby, čepici, deštník atd.)

Jiří Fiala, jehož články se ve Vesmíru objevují často, je příkladem pozitivního stárnutí. I dnes je šířka jeho zájmů a aktivit obdivuhodná a těžko přehlédnutelná. Jen namátkou: obecné otázky matematiky, počítače, obecné modely biologické i psychologické, filozofie, vysokoškolská pedagogika, jazykověda, výtvarné umění – a to vše propojeno s obecnou teorií poznání, s hledáním společného jazyka i s objevováním souvislostí a vazeb mezi zdánlivě vzdálenými obory. K tomu organizační činnost, archivace mnoha poznatků a publikací – a systematické sledování vývoje vnoučat.

Třicet let (opravdu celých šedesát semestrů!)

Katětovova semináře na Matematickofyzikální fakultě, který Jiří Fiala spoluorganizoval, hledal referující, archivoval pozvánky i základní obsahy jednotlivých přednášek i debat. To samo by vyneslo podklady pro základní učebnici obecné metodologie věd biologických i psychologických s důkladným filozofickým podkladem. Seminář, který byl plný novinek z mnoha oblastí, byl pro účastníky opakovaně velkým zdrojem informací i dobré pohody v často nepříliš utěšené době.

Desítky přednášek a textů z pololegálních i bytových seminářů – a opět mnohé nadějné novinky či povzbuzení. Vytvoření samostatného semináře na Západočeské univerzitě s celou edicí překladů filozofických textů u nás jen málo známých autorů. Pravidelné články a netradiční referáty ve Vesmíru o současném výtvarném umění a úvah o matematických problémech, které i pro laika jsou dobře čitelné. Péče o edici studií nositelů ceny Vize 97 D. a V. Havlových – sehnat texty, přeložit, hlídat tiskárny – nepředstavitelné úsilí! K tomu stovky debat v neformálních setkáních každou středu v Koníčku v pražské Lucerně. A to vše spojeno se schopností vzájemného srovnávání informací, poznatků i teorií a se snahou hledat syntézu – žádná membra diseicta, která vidíme v desítkách odborných časopisů. A to vše s úsměvem a bez vyhledávání pomíjivých zásluh. Kdo z nás by to dokázal?

V době exploze vědeckých informací, které se jen obtížně mohou inventovat – o možnosti nadhledu nemluvě – je činnost Jiřího Fialy u nás jedinečná a neopakovatelná, ale zároveň odpovídající jisté duchovní tradici: Před více než 150 lety, v době bachovského absolutizmu po r. 1848, navrhoval Havlíček v Kutnohorských epištolách,¹⁾ aby se v městech vytvářely neformální skupiny osvícených jedinců, kteří by vyhledávali mladé nadané studenty a podporovali je ve studiu. Starali by se nejen o jejich vzdělání, ale i o jejich reálné potřeby – o „knihy i zimníky“, o stipendia, o studium doma i v zahraničí, o jejich pozdější uplatnění. Za několik desítek let bude česká vzdělanost odpovídat evropským požadavkům. Masaryk po letech v havlíčkovské monografii toto neformální úsilí o systematické vzdělávání nastupující generace nazval „nepolitická politika“.

Za mnohá poučení i za mnohou motivaci jsem Jiřímu vděčný – ad multos annos!