Samuel P. Oliner, Pearl M. Oliner: The Altruistic Personality

Kniha má podtitul „Zachránci Židů v nacistické Evropě“ a klade si otázku: Co vede prostou ženu či muže k riskování vlastních životů v zájmu pomoci druhým, často osobně neznámým lidem? Za druhé světové války se našla v mnoha evropských zemích řada lidí, kteří byli ochotni pomáhat pronásledovaným Židům. Je to opačný pól holocaustu, který mnoho lidí podporovalo, jiní jej mlčky schvalovali či se tvářili, že o ničem nevědí. Ale přece se našli lidé, kteří v době temnoty byli jakýmsi majákem naděje, že lidský altruizmus nemizí.

V roce 1953 byla v Izraeli ustavena komise, jejímž úkolem byla „dokumentace spravedlivých mezi národy, kteří riskovali životy při pomoci Židům“. Kritéria komise byla velmi přísná: Přesné záznamy a výpovědi osob, kterým byla pomoc poskytnuta, naprostá dobrovolnost pomoci, vědomí rizika, žádné nároky na odměnu, humanitní a zcela neosobní motivace. Bylo zachyceno cca 6 000 osob, které těmto kritériím odpovídaly. Pocházely z různých zemí Evropy – z Polska, Německa, Holandska, Francie aj. Soudí se však, že jejich počet byl mnohem větší – minimálně 50 000. Mnozí se nepřihlásili, jiní pomáhali osobám, které válku nepřežily, další pomáhali anonymně a jejich jména byla tajena či zkreslována, mnohdy nebyla splněna všechna požadovaná kritéria a mnozí po válce zemřeli dříve, než mohly být jejich činy podchyceny.

Monografie Olinerových (první autor „Šmulek“ byl sám jako dítě zachráněn z hořícího varšavského gheta) je ojedinělým pokusem vrátit se po mnoha letech do kruté minulosti, vyhledat osoby, které tehdy pomáhaly pronásledovaným, analyzovat jejich motivaci, ptát se po jejich postojích, životních osudech, výchozích rodinách i současném životě. Ověřit předpoklad existence altruistické osobnosti, která se vyznačuje relativně stálými predispozicemi jednat nesobecky ku prospěchu druhých. Sledovat, zda tyto rysy jsou vlastní celým rodinám, ve kterých se předávají výchovou, či zda snad vznikají až v průběhu individuálního života. Proto se Olinerovi zajímali o výchozí rodiny, styl výchovy, dětské zkušenosti, o život před válkou i o jejich osudy poválečné.

Autoři vyvinuli několik speciálních dotazníků, systematicky využívali cílený rozhovor, řadu dalších subjektivních metod (systém hodnot, postoje, odhad kvality života aj.) a demografické údaje. Podařilo se jim kontaktovat 406 osob, které byly registrovány v izraelských dokumentech, dalších sto padesát osob, které byly za války aktivní, ale jejich činy nebyly objektivně zaznamenány, a konečně vytvořili kontrolní skupinu, kterou vyšetřili stejnými technikami. Zařadili do ní osoby, jež za války žily v podobných místech, byly stejného stáří, vzdělání, ale na pomoci se nikterak nepodílely – ať již z jakýchkoliv důvodů. Výzkum byl zahájen v roce 1982 za spolupráce mnoha výzkumných pracovníků z jednotlivých zemí. Do tehdejšího Československa se výzkum zřejmě nedostal.

V rámci recenze nelze detailně podchytit bohaté a rozsáhlé nálezy. Mnohá tvrzení jsou často dokládána delšími záznamy výpovědí jednotlivých osob. Závěry se opírají o srovnání údajů výše uvedených skupin. Jistě by se našlo mnoho metodologických komentářů. Výzkum s odstupem 40 let od reálných činů má mnohá úskalí. Jde však o heuristicky velmi užitečnou a ve světovém písemnictví jedinečnou monografii.

Formy pomoci pronásledovaným byly rozličné: pomoc potravinami, ošacením, převedení nebezpečným úsekem cesty, zajištění dokladů, poskytnutí noclehu či krátkého pobytu, zdravotní či finanční pomoc – až po mnohaleté ukrývání v nejrůznějších skrýších či vytvoření „nové existence“ s cizími doklady.

Motivace pomáhat byla různorodá: někdy obecný odpor k nacizmu, jindy vědomí nevinnosti obětí (hlavně dětí) či obecné etické a humanitní principy, které zachránci považovali za samozřejmou součást života. Většinou to byli lidé s relativně nízkým vzděláním, často z venkova či z menších měst, nábožensky orientovaní (jak katolicky, tak protestantsky), ale přitom nábožensky tolerantní. Mnohdy to byly ženy, jejichž mužové byli kdesi na frontách. Výchozí rodiny byly většinou dobře fungující, žijící podle jasných pravidel chování, ale nevyžadující od dětí slepou poslušnost. V rodinách se příliš netrestalo, používaly se spíš racionální výklady pravidel chování a děti pociťovaly důvěru svých rodičů. Naučily se, že je žádoucí „více dávat než přijímat“ a že etické hodnoty i lidské vztahy platí pro všechny lidi bez rozdílu. Objevuje se pocit sounáležitosti s jistou komunitou (náboženskou, spolkovou, sousedskou a také s poměrně širokou rodinou). Z rodiny si tito lidé přinášeli pocit důvěry ve správnost vlastního jednání a většinou byli přesvědčeni, že svůj život mají ve vlastních rukách.

Do jisté míry bylo možno základní skupinu rozdělit do čtyř podskupin podle převládající tendence. Hranice mezi nimi však nejsou ostré a také se skupiny poněkud překrývají. Některé jedince je možno zařadit do dvou i více skupin. Podskupiny lze charakterizovat následovně:

• Silné vztahy v rodině a z nich plynoucí životní i etická jistota.
• Převažující smysl pro osobní odpovědnost za blaho skupiny.
• Častější zkušenost ze soužití s Židy před válkou (spolužáci, sousedi, spolupracovníci aj.).
• Pocit rovnosti a psychologické podobnosti mezi všemi lidmi, spojený se silnou schopností vcítit se do bolesti druhých.

Své činy považovali většinou za samozřejmé („mnozí by jednali podobně – nebyla to žádná mimořádnost – bylo to zcela impulzivní“). Jednali podle mravních pravidel, která si již dříve osvojili od externích autorit (rodičů, kněží, starších přátel aj.), přijali je za vlastní a žili podle nich. Morálka se podle jejich mínění neprojevuje jen ve chvílích krizí, ale je součásti všedního života.

S odstupem času soudí, že největší odměnou pro ně byla kvalita života, která se zvyšuje činností ve prospěch druhých. Na mnohé detaily dávno zapomněli a pomoc chápou zpětně jako dodržení humanitní tradice v době, kdy normativní pořádek byl zničen a panovala morální anarchie. Po válce většina z nich nikterak nestoupla v sociální hierarchii, zůstávají aktivní na místní úrovni, starají se o nemocné a stárnoucí osoby, konají sociální služby. Někteří se stali učiteli či sociálními a výchovnými poradci. Převažuje pocit dobré kvality vlastního života a subjektivní pohody.

Je velmi povzbudiné a útěšné, že i jejich děti pokračují převážně ve stylu života rodičů. Nevidí v nich mimořádné hrdiny a stejně jako oni oceňují všední činy, které samy též vykonávají.

Snad jeden ze závěrů: Odvaha a pomoc v nebezpečí není záležitostí nezávislých či superiorních osob, je dostupná všem v základních ctnostech, jako je lidské setkání a spojení i přijetí obecně lidských hodnot, které se vytvářejí v běžných mezilidských vztazích. Monografie Olinerových je příspěvkem i do dnešních debat o elitách, ale také o lidském dobrém činu. Patří do kategorie útěšných knih, které naznačují, že zlo, jež je denně prezentováno masmédii, není pro člověka typické.