MORTON HUNT: Dějiny psychologie

Autor publikace, která v originále vyšla r. 1993, patří k vzdělaným publicistům. V řadě časopisů referuje o současné psychologii, jejím vývoji, perspektivě, ale i riziku. Napsal dobře čitelnou knihu, která není objektivními dějinami myšlenkových systémů, ale – jak sám uvádí – vyprávěním příběhu psychologie. U většiny známých psychologů najdeme jejich životopisy a události, které pravděpodobně ovlivnily styl jejich myšlení i bádání. Nechybějí ani poněkud humorné stránky jejich životů. Hunt naznačuje, že pojetí psychologie bývá do značné míry ovlivněno nejen odborným studiem, ale i životním během a osobnostními rysy jednotlivých autorů. Citujme z úvodu: Jací mužové (a v posledních desetiletích i ženy) cítili potřebu hledat, co se skrývá v rozsáhlém a neviditelném kosmu lidské mysli? Jak uvidíme, jednalo se o osobnosti všech povah: Byli to osamělí asketové i požitkáři milující dobré jídlo, horečnatí mystikové i tvrdohlaví realisté, reakcionáři i liberálové, hluboce věřící i přesvědčení ateisté – seznam protikladů by byl nekonečný. Ale v jednom se tito kolumbové lidského vědomí sobě podobají: všichni jsou svým způsobem zajímaví, impozantní, a dokonce trochu nahánějí strach (s. 18).

Tento přístup je blízký americkému vysokoškolskému studiu. Valná většina psychologů studovala pregraduálně jiný obor, a psychologii se věnovala teprve postgraduálně. Právě pregraduální vzdělání zhusta ovlivnilo jejich styl uvažování. Chemici hledají v psychologii systematiku (třeba J. Cattell), matematici či technici hledají matematické formule pro vyjádření dynamiky chování (C. L. Hull), biologové a lékaři míří na problémy normy a odchylek, umělci píší spíš esejovitě (W. James a do jisté míry i B. F. Skinner), sociální pracovníci se zaměří na osobnost a poradenství (G. W. Allport) atd. Rozdíl ve stylu studia se pravděpodobně odráží v mnohem větší variabilitě současné psychologie v USA na rozdíl od evropských škol, které jsou poměrně unifikované.

Už když Huntovými dějinami zběžně zalistujeme, bude nám nápadný předěl v době kolem r. 1945. Pomineme-li poměrně stručnou část „psychologické prehistorie“ (Řecko, středověk a novověcí „protopsychologové“), rozpadne se text zhruba do dvou částí. Od roku 1879, kdy Wilhelm Wundt založil na Univerzitě v Lipsku první psychologický ústav, se většinou traduje vznik psychologie jako samostatné disciplíny. Vývoj se odehrával převážně v Evropě, a to hlavně v Německu. První američtí psychologové jezdí za moře a Lipsko bylo jakousi Mekkou, kam se chodilo studovat. V této části Huntovy monografie jde skutečně o světové dějiny oboru. Tato etapa končí zhruba ve třicátých letech, kdy velký počet bezvýznamných badatelů utekl před nacizmem do USA a ovlivnil zásadně tamní myšlení. I klasický behaviorizmus, který byl ve dvacátých letech reakcí na Wundtovu introspektivně založenou psychologii, je silně ovlivněn evropskými autory (celostní psychologie, K. L. a Ch. Bühlerovi, E. Brunswik aj.). Po druhé světové válce se centrum světové psychologie přesouvá do Ameriky. Německá psychologie je ve velké krizi; i v ostatních zemích je vývoj pomalejší. Z dějin psychologie se stávají dějiny americké psychologie. Jen několik evropských autorů se dostává do popředí Huntova zájmu (J. Piaget, L. S. Vygotskij, někteří evropští psychoanalytici, pak následuje již jen několik dílčích zmínek).

Do jisté míry je to z amerického pohledu pochopitelné. Počet psychologů v USA enormě roste. Americká psychologická společnost má více než 100 000 členů a odhaduje se, že dalších asi 150 000 osob získalo v psychologii magisterský či bakalářský stupeň. Počet PhD v psychologii má relativně největší přírůstek a kdosi spočítal, že pokud se tento trend udrží, nadejde doba, kdy bude více psychologů než lidí. Přibývá počet psychologických časopisů v USA, publikace jsou nepřehlédnutelné a obsahově nezvládnutelné. Aplikace poznatků do nejrůznějších oblastí praxe je velmi rychlá (i když ne vždy úspěšná). Na evropskou, ale i jihoamerickou, australskou či v poslední době se rozvíjející orientální psychologii se nebere zřetel. Evropa dnes s jistou závistí hledí přes moře, americké myšlení prohlašuje za povrchní a ploché. Přetahování mozků pokračuje, byť v posledních desetiletích pomalejším tempem.

Huntova monografie svědčí o současném vývoji psychologie (tj. v posledních desetiletích) od velkých a zobecňujících koncepcí k dílčím studiím. Platí to také v jednotlivých odvětvích (psychologie vývojová, klinická, sociální). I v jejich rámci je zřejmý odklon od celkových teorií (např. vývoj dítěte, školní vzdělávání, struktura osobnosti) k dílčím problémům. Zobecňující teorie minulosti se ukázaly jako příliš zjednodušující, ale ani současná tříšť výzkumných dat není příliš nadějná. Co autor, to poněkud jiná metodika, jiné pokusné osoby (počtem, věkem, vzděláním aj.), jiné registrované výstupy apod. Pokusy zvládnout rozsáhlá data metaanalytickými rozbory jsou toho jasným dokladem.

Styl Huntových úvah o vlivu osobnostních charakteristik autorů na styl jejich práce by asi bylo možno rozšířit o další rozměr: blíže popsat okolnosti vzniku často citovaných a významných experimentálních studií. Zrodil by se opět trochu jiný pohled na dějiny psychologického bádání. Před lety Patricia Goldenová vydala knihu The Research Experience. Požádala řadu autorů významných studií, aby se po 10–20 letech pokusili zpětně rozebrat, jak vznikala základní myšlenka výzkumu, jak se realizovala, popřípadě během výzkumu měnila, jaké překážky jí stály v cestě, jak docházelo k publikaci a jaký byl „druhý život“ po publikaci. Řada autorů na výzvu nezareagovala, ale kolem 20 psychologů bylo ochotno své zkušenosti, mnohdy i chyby, sdělit. Otevřel se tak nový pohled na výzkumnou činnost v psychologii.

V závěrečné části Dějin psychologie se uvažuje o perspektivách celého oboru. Zdá se mi, že tato partie je nejslabší. Autor se zabývá převážně profesionálními otázkami, grantovou politikou a etickými problémy výzkumu. Očekával bych spíše úvahy o metodologii současné psychologie. Naději vidím v longitudinálních projektech, ve kterých se sledují soubory osob po řadu let, aby se zjistila dynamika vývoje a stanovily faktory, které ji ovlivňují. Postrádám i úvahy o transdisciplinárních pohledech na člověka a dnes velmi diskutovanou otázku psychologických aspektů globalizovaného světa. To však již nejsou dějiny, ale spíše anticipace budoucího vývoje.

Huntova kniha se čte velmi dobře. Na mnoha místech je zjednodušující – asi jako každá učebnice. Nezasvěceného čtenáře může leckdy zmást relativně malou kritičností k řadě nálezů. Přesto je dobře, že její překlad vyšel a nakladatelství Portál patří poděkování. I překladatelé odvedli dobrý výkon. Postrádám rejstříky, což mnohdy znesnadňuje hledání určité tematiky či autora. Také citace literatury je nepřehledná (nutno hledat na dvou místech).

Pro méně informovaného čtenáře obvyklé varování: Bez nahlédnutí do primárních pramenů může dojít k omylům či nepřesnému pochopení mnoha nálezů.