Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Několik setkání s Philipem G. Zimbardem

Pokušení moci a etická odpovědnost
 |  13. 10. 2005
 |  Vesmír 84, 579, 2005/10

Při příležitosti udělení Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 dne 5. října 2005 P. G. Zimbardovi rád uvádím několik zkušeností o setkání s novým laureátem. Ovlivnil výrazně vývoj psychologie ve světě a jeho práce měly jistý ohlas i u nás.

V roce 1971 zasáhl Zimbardo do dlouhotrvající debaty o tom, zda je naše jednání ovlivňováno především našimi osobnostními rysy, temperamentem, charakterem či strukturou naší motivace, anebo na ně spíše působí okolnosti a situace, do kterých se dostáváme nezávisle na naší vůli či na našich záměrech. Řídil experiment, jehož cílem bylo sledovat, jak se promítne do chování mladých a duševně zcela zdravých studentů buď zážitek ztráty svobody, anebo na druhé straně přijetí role nadřízeného dozorce.

Vlastní experiment probíhal následovně: Část dobrovolníků byla náhle zatčena a umístěna do simulovaného vězení, které bylo vybudováno ve sklepě Psychologického ústavu Stanfordovy univerzity. Vše probíhalo ve shodě s běžnou policejní i soudní praxí. Druhá skupina studentů byla postavena do role dozorců, kteří měli dohlížet na pořádek ve vězení a hlídat nebezpečné zločince. Přítomen byl po celou dobu lékař a dále ředitel věznice, kterým byl sám autor. Pokus byl plánován na 14 dnů, ale bylo nutno ho přerušit již po několika dnech. Zjednodušeně: Vězňové se hroutili a dozorci se stávali stále agresivnějšími a brutálnějšími a zneužívali svou moc (viz Vesmír 79, 493,1990/9).

Změněné sociální role měly na sledované osoby závažný a neočekávaný dopad. Nález naznačuje, že pod sociálním tlakem se mnozí lidé dopouštějí činů, které jsou v rozporu jak s běžnými normami, tak s jejich vlastním svědomím. Stručně vyložený experiment vyvolal velkou diskusi a nechyběl ani pojem „Zimbardovo peklo“. Výsledky jsou opakovaně citovány v učebnicích, přetiskovány v různých sbornících jako podnět pro obecné úvahy o proměnlivosti lidského jednání v souvislosti se změnami sociálních rolí, s pokušením moci i se ztrátou etické odpovědnosti. Dodnes jsou původní prameny jeho studií velmi často vyhledávány na internetu, dokonce se uvádí, že jsou to studie nejvyhledávanější.

Objeví se široké extrapolace Zimbardova výzkumu: Jak je možné, že řada zdánlivě zdravých osob byla ochotna v koncentračních táborech týrat a zabíjet tisíce lidí? Kolik násilí vůči civilnímu obyvatelstvu se projevilo ve válečných střetech i v druhé polovině 20. století? Kde se vzali mladí muži, kteří na našich hranicích či u berlínské zdi stříleli na bezbranné osoby? Kolik osob zneužívalo svou moc v minulém režimu? A můžeme si být jisti, že nedochází k podobným chybám i dnes, např. při vyšetřování běžných osob či azylantů?

Zimbardův pokus byl ojedinělý. Objevily se mnohé další výzkumy, které varují před ztrátou odpovědnosti pod tlakem autority, před kolektivní neodpovědností či před pouhou lhostejností a neochotou přispět na pomoc ohroženým osobám. Ukazuje se však, že jsou mezi námi lidé, kteří pokušení odolají, a jiní, kteří pozitivní vzory napodobují nebo časem pochopí své chyby a vzepřou se autoritě. I když byl Zimbardův pokus velmi varující, přece jen ve svém zobecnění není zcela jednoznačný. Zmíněné útěšné nálezy si zaslouží samostatnou studii.

Ze stylu Zimbardova myšlení plyne, že nemohl přejít beze slova události spojené s terorem. Po 11. září 2001 se systematicky věnoval problematice včasného a vhodného varování před různými rizikovými momenty – jak včas a racionálně signalizovat možná rizika, a to i za cenu planého poplachu. Ten sice bývá spojen s ekonomickými ztrátami a jinými potížemi, ale ty jsou zanedbatelné při srovnání s důsledky nepostřehnutých signálů, na které nejsme připraveni reagovat. Zavedl termín „pretraumatický stresový syndrom“, který silně oslabuje a poškozuje mentální zdraví velkých populací. Pokud nebudou k dispozici spolehlivé informace o míře možných rizik nových útoků a o tom, jaké jsou možnosti rozumného a přiměřeného chování, bude narůstat trvalá nejistota i nedůvěra k vládním autoritám. Analogicky to platí i o přírodních katastrofách, kterých jsme v poslední době často svědky. Přitom vzedmutá vlna lidské solidarity s oběťmi katastrof je znakem velké občanské odpovědnosti i v globálním světě.

Jiné setkání se Zimbardovou prací je spojeno s úvahami o budoucích perspektivách jedince. Znakem člověka je pohled vpřed a časová perspektiva budoucího snažení. Máme své cíle, záměry či plány a usilujeme o jejich uskutečnění. Současné psychodiagnostické myšlení se soustřeďuje převážně na minulost jedince a na jeho prožitky, v anamnéze hledá důležité momenty, ve vyprávění životního příběhu se zaměřuje na závažné pozitivní i negativní prožitky. Pomocí nesčetných metodik se sleduje status presens – jaký jsem, jaká je moje identita, schopnosti, charakteristické rysy, sociální vztahy, zájmy a řada dalších momentů.

Jen málo však rozebíráme naše záměry a cíle, a to od krátkodobých plánů až po dlouhé, mnohdy celoživotní cíle. Osoby, které mají před sebou jasné plány, si dokážou snáze své záměry i činnosti formulovat, hiearchizovat i domýšlet do každodennosti. Bývají zdravější, spokojenější a odolnější vůči nesnázím. I ve stáří existují pohledy do budoucnosti, byť mají jen krátký časový horizont. Spolu s Johnem N. Boydem vytvořil Zimbardo dobře promyšlený a psychometricky ověřený nástroj pro sledování individuálních rozdílů, které jsou mezi lidmi v osobních časových perspektivách. Jsou do velké míry situačně podmíněné a v čase poměrně stálé. Prosazují se v reálném jednání, v zaměření běžných činností i jejich intenzity, v zacílenosti i v hledání nových zkušeností, rozvíjení mezilidských vztahů, přijímání rizik a také v opouštění některých pozic či v uvažování o zítřejších starostech i nadějích.

Pokud se jedinec nepohybuje v časové perspektivě od minulosti k budoucnosti, propadne snadno životnímu zaměření na přítomnou chvíli, která je příznačná pro konzumní společnost. Vytyčování cílů samo o sobě však nestačí. Je nezbytné uvažovat o prostředích, které se užijí pro jejich uskutečnění, o překážkách, které se mohou vyskytnout, i o tom, jak se jim preventivně vyhýbat. Budoucnost má jistě mnoho stupňů volnosti, může se vyvíjet zcela jinak, než očekáváme. To by nemělo být výmluvou pro rezignaci na záměrný a závažný pohled na život před námi – ani na život našich potomků, za který jsme odpovědni.

I další setkání se Zimbardovým myšlením považuji za podstatné jak pro celou psychologii, tak pro vědu zcela obecně. Když se stal po roce 2002 prezidentem Americké psychologické společnosti, zaměřil Zimbardo pozornost psychologů neobvyklým směrem: Vystoupit z laboratoří i ze zdí univerzit a systematicky předkládat veřejnosti průkazné poznatky vědy. Extrapolovat získané poznatky do škol, výchovy, zdravotní péče, péče o osoby různě postižené, do komunální i státní politiky, do různých organizačních i legislativních opatření. Tuto zdánlivě triviální myšlenku domyslel až do organizačních podrobností s využitím současných komunikačních i informačních prostředků. Na tuto základní odpovědnost psychologů soustředil svůj programový projev na výročním sjezdu Americké psychologické společnosti.

S řadou Zimbardových studií i s jeho rozsáhlou bibliografií je možno se seznámit ve sborníku, 1) který vyšel při příležitosti udělení ceny VIZE 97. Není nezajímavé, že Zimbardo byl u nás poprvé v červenci 1968. V pozdějších letech několik jeho studií vyšlo v časopise Psychologie dnes. Ve sborníku najdeme úvahy, jak lze unikat z jakési sociální izolace působené ostychem či nesmělostí, i o cestách jak je překonávat, osobité úvahy o vzniku duševních poruch i o obecných otázkách jak se vyhýbat nezdravému soustředění na sebe samého. Osobní setkání, ke kterému dnes dochází, bude jistě inspirativní a česká psychologie načerpá nejeden námět jak perspektivně překonávat mnohé problémy, které se na nás z mnoha stran řítí.

Poselství letošního laureáta Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 bude jistě i nadále předáváno nám i našim následníkům. Věřme, že to není poslední setkání s myšlenkami a výzkumy prof. Philipa G. Zimbarda.

Zkrácený projev pronesený při příležitosti předání Ceny VIZE 97

Poznámky

1) Philip G. Zimbardo, Moc a zlo, usp. Jiří Fiala a Martina Klicperová-Baker, 7. svazek knihovny Ceny Nadace VIZE 97.

Ke stažení

O autorovi

Václav Břicháček

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné